Motorkářský sraz

 
Může za to Clarkson. Jeremy Clarkson. A jeho kumpáni Jamse May a Richard Hammond. V jednom díle své tehdejší show Top Gear procestovali na motorkách Vietnam. Mne to inspirovalo a s kamarády jsme po pár letech učinili totéž. Na Hondě Win o obsahu 97ccm jsem najezdil 2000km napříč Vietnamem.
 
 
 
Motorka mne chytla, a tak po dvou letech mám řidičák a v garáži novotou zářící Hondu Rebel. Pětistovka chopper s nízkým posezem a snadným ovládáním se mi zalíbila v motosalónu a bylo. Sice musela ještě počkat dva měsíce v garáži na ten řidičák, ale brzy jsme se začali seznamovat při prvních jízdách. Po 160 ujetých kilometrech je přede mnou první delší cesta. Sraz majitelů těchto shodných strojů v Ledči nad Sázavou. Nějakých 120 km tam a totéž zpátky. Mám před cestou trochu respekt. První kilometry mi ukázaly, že zase tak snadné to nebude. Motorka je sice lehká a snadno ovladatelná, ale Honda Win byla poloviční. Je něco jiného jet v kraťasech a tričku na "fichtlu" a něco jiného nabalen v motorkářském oblečení na nové motorce. A taky ve Vietnamu jsem jel maximálně 50km/h. Rebel se bez problémů podívá i k tříciferným číslům na "budíku". Tedy já jsem se dostal max. na 106km/h, víc jsem se bál, že mne ten uragán odfoukne z motorky do pangejtu. Ale postupně.
 
Poslední prázdninovou sobotu na sebe oblékám nové kevlarové džíny, těžkou bundu, obouvám nové boty, beru helmu a rukavice a startuju sousedům pod okny. Lesní serpentiny s nedávno novým asfaltem poklidně projíždím a na vrcholu zajíždím k benzínce doplnit nádrž. Nerad jezdím na rezervu a kdo ví, kde na okreskách potkám pumpu. Dálnici jsem zavrhl po včerejší pětikilometrové zkoušce. Motat se kamiónům pod kolama fakt nechci. A rychleji než ony si netroufám. Na 120km jsem si vzal 3 hodiny. Postupně projíždím vesnicí za vesnicí. Trasu mám nastudovanou a v kapse mobil s mapou. Brzy zjišťuju, že zastavovat, sundavat rukavici a čučet do mobilu je otravné a snažím si obtisknout si trasu do mozku. Jezdíval jsem orientační soutěže veteránů, tak to není takový problém. Ale začíná mne bolet zadek. Originální sedlo je dost tvrdé a české silnice III. třídy dost děravé a hrbolaté. Po osmdesáti kilometrech zastavuju, slejzám a sedám si do trávy. Mám toho docela dost. Cítím, že soustředěnost není tak stoprocentní, jako na začátku. A na motorce se chyby neodpouští.  A já slíbil rodince, že si budu dávat bacha. Zbývá 40km a mám hodinu. Rychle ten čas utíká. Po chvíli vyrážím dál. Snažím se vybírat si stopu, číst silnici, zdravit ostatní motorkáře (většina pozdravila rovněž), hlídat trasu a stále hledat nějaký kvalt. Na můj vkus jich má motorka zbytečně moc. Stále nevím, co tam mám. Blbě se mi v takovém případě zabíhá nový motor. U veteránů to šlo líp. Ještě pár zatáček, pár špatných odbočení a jsem na místě. V Čihošti, v geografickém středu republiky. Tam se postupně potkávám s dalšími motorkáři, sedlající stejný stroj. 
 
Po okouknutí strojů jedeme na oběd, na podruhé najdeme restauraci, kde si dáme něco k jídlu. Předáváme si zkušenosti, což já vítám. Ale stejně si to musím odjezdit sám. A tak po krátkém čase znovu nasedám. Cesta zpět  je o něco rychlejší, zastavuji u Orlické přehrady na protažení. Průměrná rychlost nepatrně stoupá, už mi nedělá problém jet osmdesátkou, občas i víc. Vyšší rychlosti mne absolutně nelákají. Což je co říci, neboť jezdím rychle čímkoliv. Ale na motorce si připadám trochu neviditelný, neboť mi postupně asi 4 auta nedají přednost. Vzhledem k mé "rychlosti" a přemýšlení i za ostatní řidiče to ale nevyvolává žádnou krizovku. Po třech hodnách jízdy jsem u garáže, kde parkuju Rebelku. Přesedám do své Caramelky a říkám si v duchu, zda to mám zapotřebí. Vždyť v autě mě každý vidí, mám tu klimu i rádio a zatáčky jezdím rychleji než na motorce. No uvidíme, třeba se to podá. A když ne, tak se svět taky nezboří.
 
Fotogalerie: