Útrapy pařížského Rétromobile 2005

16.02.2015 13:56

Rok 2005 začal příjemně a já se tím nechal uchlácholit. Lednové teploty byly nezvykle vysoké, sníh nikde, solit nebylo co, prostě takové předčasné jaro. A tak jsem vzal svoji zelenou Tagoru, která díky mým investicím byla po technické stránce ve skvělé kondici. Za uplynulý čas jsme zrepasovali na ní, co šlo a pro cestu do Paříže na Rétromobile byla ideálním společníkem.

   S kamarádem Pavlem (mým dvorním elektrikářem J) a bývalým kamarádem M.V. jsme vyrazili v dobré slunečné náladě. Cesta ubíhala trojici kamarádů se stejným koníčkem příjemně a brzy jsme vjeli do francouzské metropole. S blížícím se centrem se zdálo, že máme závadu v dobíjení. Nechtělo se mi tomu moc věřit, neboť alternátor byl po renovaci, klíňák běhal na svém místě, tak proč by to nedobíjelo. Po zastavení u výstaviště jsem vypnul motor a zkusil ho znovu nastartovat. Startér se jen líně otočil. Máme problém, bylo nám jasné. Ale tragédii z toho nikdo z nás nedělal. Vždyť na výstavě bude francouzský Simca klub, jistě si poradíme. Ale mezi vystavenými exponáty jsme jej hledali marně. Prošli jsme si výstavu, prohlédli spoustu zajímavých vozů, nakoupili pár modelů Simek do sbírky. Opravdové Simky jsme ale našli pouze tři. V aukci ojedinělou Simku Abarth, pečlivě zrenovovanou Simku 8 a obdivovanou Matru 640, kterou lze v akci vidět třeba ve filmu „Ho“ s Jeanem-Paulem Belmondem. Baterka Tagory si zatím odpočala a my mohli vyrazit do hotelu. Domluvili jsme se, že ráno najdeme autoelektrikáře, který proměří dobíjení.

   Což se nám ráno podařilo a elektrikář proměřil dobíjení a zkonstatoval, že alternátor plně dobíjí. Zdálo se tedy, že chyba bude v kontrolce a včerejší nenastartování bude výsledkem slabší autobaterie, možná puštěného topení, světel, autorádia…. Kluci ještě obdarovali autoelektrikáře pivkem, které jsem si vezl a my jsme, v dobré náladě, jeli k Eiffelovce udělat si pár fotem s další Simkou na tomto místě. (Mám již fotku se Simkou 1100Ti při cestě v roce 2004 a se Simkou 1301s z předchozího roku). Pak jsme již vyrazili domů. Hned za Paříží kontrolka dobíjení zhasla a já si odechl a uvěřil tomu, že je vše v pořádku. Najeli jsme na národní silnici RN4, která sice není tak zajímavá jako RN3, ale je rychlejší. Což nám brzy bylo k ničemu, protože začalo sněžit. No, sněžit. Spíš se zdálo, že tam nahoře praskly sněhové zásobníky, protože to, co padalo, se nedalo nazvat sněhovými vločkami. Moje letní pneumatiky šíře 175mm statečně razili stopu a nechávaly za sebou koleje v levém pruhu silnice. Pravý pruh byl nyní odsouzen těm, kteří, nalepeni na čelní sklo, udržovali rychlost traktoru, tedy 25km/h. Tagora, navzdory letnímu obutí, držela stopu skvěle a umožňovala jízdu kolem 60km/h bez nejmenšího rizika. A to bylo potřebné, neboť nám zpomalující se stěrače definitivně potvrdily, že Tagora nedobíjí. Rozhodli jsme se vypnout světla, topení, a jet. Návrh kluků, abych koupil nový akumulátor, sice byl dobrý, ale jednak nikde okolo po ruce nebyl a nechtělo se mi vydávat další finance z mých skromných zásob. Sněhový úsek jsme naštěstí projeli a to i přesto, že průzor na čelním okně, který ponechaly stěrače, byl menší než průzor tanku T34. Německá dálnice byla vysvobozením. Nakonec jsem zastavil na benzínce, ale baterku zde neměli. V Německu totiž platil zákaz prodeje akumulátorů na čerpacích stanicích. Jediné řešení, které jsem viděl, bylo sešlápnout plynový pedál na podlahu a dojet domů nebo alespoň do Česka za světla. Naštěstí sněhová nadílka zůstala ve Francii. Tagora se změnila v hladovou bestii, neboť při rychlosti 170km/h si vzala z nádrže kolem 20litrů na sto kilometrů. MV se odmítl podílet na nákladech na palivo, takže jsem platil nejen cestu tam, ale i zpět. Jo, brát sebou kamarády není vždy ten nejlepší nápad. Slunce se zvolna sunulo k západu a my jsme letěli vstříc českým hranicím s pravidelným doplňováním nádrže. Začínalo se šeřit. Projeli jsme Norimberkem a litovali, že Němci ještě nedokončili úsek dálnice na Rozvadov (který dnes již je). Po ukončení dálnice jsme museli výrazně zpomalit. Auto nám sdělovalo, že ho to nebaví. Ale přemluvil jsem jej a pokračoval dál. Projeli jsme Ambergem. „Ještě kousek“, modlil jsem se. Padla tma. Dál bylo již třeba jet velmi obezřetně. Vždy, když se na malé okresce za Ambergem, blížil kamión, rozsvítil jsem světla, jež vydávaly zbytky sil a braly potřebný proud akumulátoru. Za kamiónem jsem opět zhasl. Když projel třetí, vzdal jsem to. Toto už bylo hodně nebezpečné. Otočil jsem Tagoru zpět do Ambergu, zastavil na opuštěné pumpě a motor Tagory zhasl definitivně. Pomoc poblíž žádná. Pavel sehnal telefonicky kamaráda z Plzně, který přislíbil přivézt baterku. Seděli jsme sklíčeni v autě a cítili, jak chlad prochází do interiéru francouzského vozu a my začínáme zvolna mrznout. Neumrzli jsme, kamarád skutečně přijel a životadárnou baterku pro naši Tagoru přivezl a my jsme mohli dorazit domů. Nakonec jsme tedy přežili J, ale odmarodili to, myslím, že všichni z nás.

   Ne vždy se výlet povede. Jen je zvláštní, že je to vždy v zimě...

Michal Primák