Vietnam 2017

   Konečně, po předlouhých dvou a půl měsících, je zde další cesta. Tentokrát je cílem mého putování Vietnam. Nejsem v tom sám, se mnou se na cestu chystají další cestovatelé, Káťa, Iva, Michal, Ondra, Adam a starý známý David a Jana.

   Ráno v půl páté v jarním oblečení jsme navzdory mínusovým teplotám nastupovali do taxíku a za půlhodinky byli na letišti. Zde jsme tedy skoro hodinku čekali na zbytek posádky, ale pod cedulí jsme se nakonec sešli všichni. Odbavení proběhlo v klidu, i když se letuška trošku divila, že máme každý jen batůžek. Neforemnou kouli, zabalenou ve folii a obsahující lékárnu, kosmetiku a nože jsme nechali odbavit. S mírným zpožděním jsme byli za hodinku a půl v Amsterdamu.

 Zde jsme měli čekací dobu asi tři hodinky. Tak jsme se poflakovali po letištní hale, dobíjeli telefony, fotili se na dětské atrakci…až jsme tedy vyrazili ke správnému „gejtu“. Zde už na nás netrpělivě čekali, letadlo bylo plně osazeno, půl hodiny do startu. Vzhledem ke zpoždění letadla z Prahy nám slíbili, že zavazadlo přeloží do letadla HokgKong – Saigon bez původně plánovaného nového odbavení. Rovněž o palubní lístky jsme se neměli starat a jít rovnou ke „gejtu“. Let byl opravdu dlouhý, stihl jsem 4 filmy a docela dlouhou partii pokeru s ostatními přes multimediální systém. Jen jsme dlouho hráli s tím, že se k nám připojil nějaký Holanďan, dokud před námi sedící David neprozradil, že je to on. Přestup na další letadlo byl rychlý, opět se čekalo jen na nás. Tentokrát jsme v tom ale byli nevinně. Poslední let jsem již víceméně proklimbal, únava byla znát.

   V Saigonu nás přivítalo příjemné teplo. Nejprve jsme museli vyřídit víza. Což bylo docela úsměvné. Odevzdali jsme Approval letter, pas a formulář a čekali, až nás jménem vyvolá Vietnamka pro pas s vízem. Pro ni bylo čtení evropských jmen docela oříšek. Bavili jsme se nad zkomolenými jmény, když hlásila třeba „Ana z divokých hor“. Ani my jsme nebyli ušetřeni. Adam byl překřtěn onou paní na „Ajdam“ a už mu to zůstalo. Když ale viděla paní jméno „Ondřej Smítka“, raději jej dala bokem. Asi se styděla. Nakonec se Ondra šel po pasu zeptat a paní mu jej s pocitem vysvobození vydala. Cestu k hotelu jsme absolvovali pěšky, asi dvě hodiny chůze nám umožnili něco z města vidět. Ale byl zde Nový rok, takže vše zavřené. Po ubytování jsme šli obhlédnout okolí. Potkali jsme slavící Vietnamce, mnoho z nich nám přálo Nový rok. Asi nevěděli, že my už jej měli J. Ale bylo to fajn, ač trošku zvláštní. Prošli jsme centrum a většina z nás šla brzy spát.

   Neděle byla ve znamení shánění motorek. Došli jsme až do úplného centra. Zde jsme našli pár obchůdků, ale 250dolarů za skůtr a 600 za Hondu Win nám přišlo dost. Na jedné ulici jsme zahlédli Hondu s cedulí 350dolarů. Motorku vlastnil postarší Američan, jenž končil svoji cestu. Motorka se zdála v pohodě, tak jsem ji o 25 dolarů usmlouval a koupil i s helmou. Asi pět hodin jsme kupovali zbytek motorek u jednoho Vietnamce. Bílý turisté, jichž zde v centru bylo hodně, na nás koukali ještě divněji, než Vietnamci. Nakoupili jsme všichni, kromě Ajdama, jež při první testovací jízdě spadl a nyní jej ovládal strach. Vzal jsem jej tedy jako batůžek a unavení a hladoví jsme jeli k hotelu. Ač bez navigace, trefil jsem přes centrum Saigonu překvapivě bez problémů. Ajdam si v klidné uličce u hotelu vyzkoušel skůtr, najedli jsme se a jeli shánět ještě pro něj. Tedy najedli….neskutečně, po rybách, páchnoucí něco v misce a výběr dalších „pochutin“ mne ukázal, že asi najedu na suché bagety. Zatím mi tady nechutnalo vůbec nic a to od doby, co jsem začal cestovat, jím skoro vše. Ajdam koupil skůtr u stejného prodejce a my si připadali jak zkušení „bikeři“. Vyzkoušel jsem i skůtr Yamaha Nuova. A byl jsem rád, že mám klasickou motorku. Tam se musím alespoň trošku soustředit na jízdu. Na skůtru bych asi trošku víc „zlobil“. Večer jsme byli pozváni do soukromého kina majitelem kavárny vedle hotelu. Ostatní vybrali ale horor, tak jsem po první scéně utekl. Horory já nerad J. Jana s Ondrou nakonec zajeli i na letiště, neboť naše společné zavazadlo zůstalo v Hong Kongu a přes ujištění personálu na letišti jej ani neposlali do hotelu. Jana si cestu zpestřila diskuzí s policajtem, když vjela do zákazu. Ale byli jsme připraveni druhý den vyrazit.

   A opravdu jsme v osm ráno seděli na našich strojích, které jsme si téměř všichni hned pojmenovali. Takže já mám Amálku. A po první opravě Ivy „Lary“ jsme mohli vyrazit. Slunce pálilo hned od rána a my velmi brzy začali měnit barvy. Po Ajdamově strachu ani památky, chytlo jej to. Vymotali jsme se dopravním provozem Saigonu na výpadovku. Cestou jsme se učili spolupracovat a netrhat se. Což se nám vesměs dařilo i přesto, že nás bylo devět. Byly i první opravy. „Lara“ občas stávkovala, i nářadí přišlo ke slovu. Nakonec toužila jen po nové duši, kterou dostala místo té propíchnuté. Kam jsme přijeli, byli jsme za „bílé opičky“. Zdálo se nám, že někde asi ještě bělocha neviděli. A na skůtrech už vůbec ne. A když jsme za nosič přivázali boty, pověsili vietnamskou vlaječku a motorky začaly zdobit plyšáky, byli jsme asi jasní. Ale my jsme se neuvěřitelně bavili a nepřešlo nás to, ani když začal déšť, padla tma a v horách klesla teplota a přibývalo nepřehledných zatáček. Prostě jsme se stali „bikery“ J. První den jsme ujeli dvě stovky kilometrů a dojeli až do Bao Locu.

   Večer jsme se šli cournout žijícím městem a skončili jsme ve čtveřici u grilovaných křepelek a dalších pochutin. Nakonec jsme ještě navštívili místní pouť, kde Bombon opět prohrál pár desetikorun ve skořápkách, které jsou zde hned po prodeji losů druhým národním sportem.

   Cesta do Da Latu další den byla rozdělena vodopády. Po pár opravách motorky Ivy přišla „Lara“ o své jméno, ale zlobila dál. Občas se přidala i některá další s nějakou drobností. Cestou jsme přišli o Ajdama, který nechtěl čekat na opravu páčky řídítek Zdeňka, který blbnul na štěrku a motorku položil. Pokračovali jsme tedy v osmi s tím, že se setkáme v Da Latu. Cestou jsme se zastavili na vodopádech Pongour Falls. Dnes již nejsou ke koupání, ale oblíbené místo Vietnamců to je. Všude po skalách sedí, piknikují nebo pobíhají s mobilem. Ale my taky. Navíc jsme měli sebou trumf v rukávu – Bombonův dron. Větší překvapení na nás ale čekalo v Da Latu. A to jsme nečekali. Po dlouhé cestě v hustém provozu jsme dojeli serpentinami do naprosto přecpaného města. Záhy jsme zjistili, že všechny hotely jsou zcela plné. Byli jsme již hodně unaveni, o čemž svědčila i drobná kolize Káťi, kdy šly k zemi i Káťa i její skůtr. Naštěstí každý na jinou stranu a v minimální rychlosti. S ubytováním to bylo špatné. Navíc se nám nedařilo se v přeplněném městě držet pohromadě. Dopadlo to nakonec tak, že jsme se roztrhali. Horší to bylo s ubytováním. Postupně jsme vzdali možnost ubytovat se společně. Ale ani v menších skupinkách jsme nebyli úspěšnější. Bloudění, únava, blížící se studená noc, nic příjemného. S Ivou a Ajdamem jsme pokračovali do dalšího městečka nocí. Mrzli mi nohy v sandálech i ruce na řídítkách. Boty se rozhodli zůstat ve městě, kdy se utrhly tkaničky a boty, jež se mnou prošly Camino, zůstali v prachu silnice. Sice jsem měl v úmyslu je vyhodit, neboť se začínaly trhat a bolely mne z nich kotníky, ale na zahřátí byly dobré. Takže bohužel. Ajdamův skůtr ukazoval již jen rezervu benzínu. Pumpy už byly zavřené, hotely ani nic jim podobného nikde. Ajdam se rozhodl jít nocovat pod širák. My s Ivou pokračovat. Ale intuice mi říkala, že to není dobrý nápad. Zastavil jsem. Ptal jsem se na ubytování skoro dům od domu. Ale bez úspěchu. Nikdo neuměl anglicky, a když pochopil, že chceme spát, posílali nás od čerta k ďáblu. Byli jsme trochu bezradní. Ostatní hlásili podobné zprávy. Všichni jsme hledali již drahnou dobu a nikdo nic nenacházel. Hodiny ukazovali půl desáté. Intuice říkala nepokračovat a rozum potvrzoval, že nejbližší větší město je hodně daleko a po desáté by nás stejně nikdo neubytoval. Stáli jsme před poslední kavárnou. Matka provozovatelky kavárny přemýšlela, kam by nás poslala. Zvažoval jsem návrat do Da Latu a počkání do rána někde v baru či diskotéce. Paní kamsi volala, ale bez úspěchu. Tvářili jsme se ale tak dlouho zkroušeně, až nás pozvala dál. Ivu odvedla do ložnice dcery, já byl poslán na obytnou půdu, kde byla matrace. Zima byla velká i pod dekou, ale ne tak velká, jako Janě, Zdeňkovi a Michalovi, kteří spali pod širákem v Da Latu. Káťa, Bombon a David našli místo na chodbě Homestaye. Přežili jsme všichni o pár zkušeností bohatší.

   Ve středu ráno bylo třeba opět opravit Ivin skůtr, který nechtěl naskočit. Servisák si věděl rady a my vyrazili do zpět do města, kde nocovali kamarádi. Sešli jsme se v obchoďáku. Sice jezdím bez navigace, ale paměť na ulice měst mám dobré, brzy jsem se zorientoval. Odtud jsme zamluvili přes internet jediné volné ubytko asi 17km odsud na další noc, kam jsme se vzápětí vydali. Pěknou silničkou jsme se dostali na malou ekofarmu, která byla sice hůře k nalezení, ale o to krásnější. Zde jsme se rozdělili. Někteří zůstali, další jeli na Sloní vodopády, my se vydali do města na trh. Vzal jsem Káťu jako batůžek a vyrazili. Překvapivě si s dvojitou zátěží poradila Amálka naprosto skvěle. Tedy po tom, co se jednou z ničeho nic v kopci zastavila. I my jsme zvládli cestu ve dvou, pro mne to byla první zkušenost. Trh v Da Latu byl obrovský. Oblečení, jídlo, ovoce, ryby, květiny, dárky, prostě vše. Strávili jsme tam pár hodin, ochutnali kdeco a vraceli se se soumrakem na ubytování. Zde někteří hodovali na jakémsi džbáně s „vínem“, které přinesl provozovatel farmy, a ostatní šli dobíjet síly spánkem. 

   Což se moc nepovedlo. Jednak chrápáním jednoho z kamarádů a opileckým hlukem dalšího kamaráda. Tomu druhému za to bylo ráno dost zle. Přesto jsme všichni vyjeli směrem Nha Trang. Zvolili jsme ale jižnější cestu, neboť jsme chtěli skončit asi tři desítky kilometrů pod velkým městem v hotelu, který jsme si již raději rezervovali předem. Skoro celý den pršelo, což se nelíbilo jednak nám a jednak ani mé Amálce. Když se tady rozprší, je to liják. Skoro stovku kilometrů jsme ale zvládli, a to včetně našich statečných děvčat, od kterých jsme překvapivě neslyšeli dosud žádné remcání. Snad jim to vydrží.

   Hotýlek v zapadlých uličkách jsme, díky neonovým reklamám, našli bez problémů. Což bylo super, neboť po půlhodině se městečko ocitlo bez proudu. Nás výpadek zastihl při pěší cestě na večeři, ale možná i díky tomu, jsme našli restauraci, kde jsme si objednali velkou mísu toho, co měli místní. A udělali jsme dobře. Po skvělé večeři jsme zaslouženě ulehli.

   Nha trang, jako velké město, bylo cílem dalšího dne. Chtěli jsme se nejprve podívat na jeden ostrov, ale nebylo to možné. Později jsme zjistili, že je vojenský. A tak jsme alespoň nechali opravit motorky. Tentokrát byla největším zákazníkem Jana, jejíž skůtr dostal nové brzdy, olej, svíčku, což se za 100czk vyplatilo. Já dopřál Amálce nový olej. Potřebovala jej. Nicméně dostala řidší, což učinilo později její motor hlučnější a možná pomohlo i horšímu řazení. Déšť nás opět provázel a my už neměli suchého nic. Dešti jsme neporučili, ale podařilo se nám mu ujet. Amálce se deštivé dny vůbec nelíbily, začala občas vynechávat. Zkusím se podívat po nové svíčce. Večer jsme se šli společně projít a opět zakusit něco z dobrot, vařených na ulici. Nakonec jsme s Davidem a Bombonem potkali Vietnamce Honzu, který žije střídavě v Nha Trangu a na Kladně. Dozvěděli jsme se hodně o Vietnamu a přijali pozvání na vietnamské pivo. Nabídku vietnamských lehkých žen za pár kaček jsme ale s těžkým srdcem odmítli. Piva bylo nakonec tolik, že jsem si musel dát v posteli víc pod hlavu. Zvládl jsem to ale důstojně a další den opět seděl v sedle.

   Nebe i meteorologové slibovali hezčí počasí. Nejprve jsme navštívili historickou pamětihodnost v centru města. Pak již jsme spěchali z města pryč, avšak rozdělili jsme se. Bombon s Davidem se odpojili ve městě, že nás dojedou. Jízda po pobřeží byla skvělá, ač jsme se všichni slušně přismahli. Sluníčko vytvořilo na našich, jen částečně zahalených tělech rozličné obrazce. Stehna pod kraťasy, části lýtek, jež nesvírají motorku, pruhy na nártech od sandálů či proužky od ramínek u holek byly nyní naší výzdobou. Vytipované vesnice jsme dosáhli a po chvíli našli i ubytování. A čekala na nás odměna – moře. Ne, že by tu bylo z nejčistších, navíc odpadků bylo opravdu hodně, ale bylo to moře. Raději jsme ale po prvním vykoupání se vydali prozkoumat velký poloostrov a najít nějaké prázdné a hlavně čisté pláže. Až na samém konci poloostrova jsme našli rybářskou vesničku s malou pláží.

   Den jsme ukončili nejprve večeří, kdy nám zachutnali kukuřičné placky, bratru za tři koruny jedna. Snědli jsme každý čtyři a slíbili, že se vrátíme. Úplný závěr byl na malé matějské pouti, ale vešli jsme se jen do vozíčků bobové dráhy. Pobavili jsme se nejen my, ale hlavně všichni okolo.

   Ráno jsem chtěl vyměnit zapalovací svíčku, neboť Amálka trošku kuckala. Mechanik ale shledal jiskru tak slabou, že k mému zděšení hledal jinde. Postupně přestříhal několik drátů, vyměnil svorkovnici, pak vysokonapěťové relé, nakonec o půl centimetru zkrátil zapalovací kabel a Amálka házela jiskrou jako zamlada. Podle me to bylo jen tím kabelem, ale celá procedura stála s i s díly stovku, tak jsem to neřešil. Než jsme se ale srazili s ostatními a pořešili později Janinu píchlou gumu, bylo odpoledne. Nedařilo se nám držet pohromadě, tak jsme si nakonec zajeli trošku terénnější cestou, a následně si udělali na grilu fantastického tuňáka. Večer jsme zakončili v jakémsi kempu, kde jsme si roztáhli čerstvě koupené hamaky a za šumění moře z jedné strany a reprodukované hudby z druhé strany jsme bez spacáků usínali.

   Vyrážíme čím dál později. Nejprve bagety k snídani, další servis motorek, pak kafe, tržnice, benzín …a vyrážíme v poledne. Ujeli jsme kolem 130km lepšími i horšími cestami a bivakujeme v hotelu na půli cesty do Pleiku. Pod okny hotelu zní svatba, a tak se vydáváme na lov večeře, vše už pomalu zavírá. Nakonec jsme si dali vynikající zmrzlinu od pouličního prodavače a šli spát.

   I další den je víceméně přejezd, dáváme druhých 140km a ubytováváme se v Pleiku. Alespoň nás opět bylo devět. Shledali jsme se s Ajdamem, který cestoval pár dní sám. Někteří to večer notně zapili, tak máme ráno trošku krušnější odjezd. Navštívili jsme nejprve jezero a pak zamířili k vodopádům. Dojeli jsme docela terénní cestou i s brodem kamsi k rokli, odkud bylo třeba pokračovat po obřích kamenech. Nakonec jsme se zchladili v ledové vodě. Bylo nám jedno, že jsme dojeli někam jinam. Některým bylo po včerejšku jedno všechno, některým nedělalo dobře vedro či příroda okolo a jiné z nás potěšila terénní vložka. Ještě nám zbývalo dojet hodinku do dalšího města a najít hotel. Podařilo se nám oboje, a protože město bylo velké a my unavení, zastavili jsme naproti dvěma hotelům. Nakonec zvítězil konkurenční boj a my spali v pěkném hotelu za 78 korun na osobu.

   Ještě zbývalo nasytit svá hladová bříška. Našli jsme si dvě restaurace hned vedle sebe. Jedna byla prázdná a dva naháněči nás nutili dovnitř. Druhá byla maličká, narvaná k prasknutí. Pamětliví, že dobře vaří tam, kde sedí místní, jsme vstoupili do té druhé, když nám majitelka ukazovala, že mají ještě patro. Vstoupili jsme. Ale co nás čekalo, by jeden nevymyslel.  Vstoupili jsme totiž do baru, kde probíhala nějaká oslava. Už jsem vstupoval do hodně hospod, ale abychom byli vítáni bouřlivým potleskem a já, kráčející v čele, jsem byl hned vyzván k tanci, to se mi ještě nestalo. Jídla, pití i zábavy bylo dost. Co Vietnamce hodně baví, je karaoke. A věřte, že mikrofon neodmítne nikdo. Mladí, staří, každý jej přijme a do zpěvu dá vše, ač to neumí. I já jsem jej dostal do ruky, a ač zpívat neumím, jsem naši zemi nenechal zahanbit J.

   Další porce kilometrů cestou i necestou nás čekala zpět k pobřeží. Než jsme však dojeli k městu HoiAn, odbočili jsme na, zatím naši nejnáročnější, cestu. Silnice byla ve výstavbě, vyježděné koleje v blátě od náklaďáků. Ve vzduchu byl cítit zápach pálící se spojky i slyšet naše nadávky. Ale vracet se nebudeme. Vytrvale jsme se klouzali vpřed. Na samém konci jsme se nevyhnuli ani malému pádu Katky. Ale svého cíle jsme dosáhli – byli jsme u zbytků chrámu My Son. Po prohlídce nás čekal přesun do HoiAn, města známého díky lampiónům. Sice jsme zde byli o týden dříve, než bude lampiónová slavnost, ale to večerní prohlídce centra nebránilo. Ale čekaly nás jen stánky s kýčovitými suvenýry.

   V DaNangu se podařilo u dračího mostu Janě opět píchnout. Bohužel ale v části města, kde žádný servis nebyl. Zopakovala si tak tlačení nezbedného skůtru slušný kus. Mezitím se nám opět oddělil Ajdam, ale už nás to nepřekvapovalo. Nakonec jsme odjeli do Hue a šli unaveni spát.

   Ráno jsme zajeli kousek do bývalého zábavního parku. Opuštěný park s jezerem byl podle nás opuštěn proto, že Vietnamci neumí plavat. Zda tomu tak skutečně je, se nám vygůglit nepodařilo.  Každopádně jsme nafotili, co jsme mohli, prohlédli většinu parku a jeli dál. Protože jsme přijeli již ráno, nic jsme neplatili. Ale při odjezdu už byla „kasa“ obsazena a další zájemci museli sáhnout do kapsy. Otočili jsme tedy rukojetěmi s plynem a vyrazili vstříc další zajímavosti, která však byla podstatně dál. Po celodenní jízdě jsme dorazili do oblasti s největší jeskyní na světě, dlouhou 31km. Ubytovali jsme se a rozprchli se do všech stran. Někdo na jídlo, jiný pro benzín, další do servisu nebo zařizovat prohlídku na další den. Chuť držet se pohromadě byla den ode dne menší. Ne, neměli jsme mezi sebou žádný problém, jen se, jako na všech cestách, postupně projevovala menší hranice vzájemné tolerance. Na další den jsme ale měli dohodnut výlet, který zajišťoval Američan, žijící zde s Vietnamkou. Z jeho hospody jsem však už neodjel. Ne, že bych propadl točenému pivu, ale praskla mi spojka na řetězu. Ač jsem jej nouzově opravil, nevydržel. Do naší základny mne a moji Amálku dovezl David na kurtě.

  Jeskyně SoonDong jsou úžasné a procházet by se dali dny a týdny. Jen za minulý rok jich bylo objeveno 57. A na průzkumu se stále pracuje. My jsme nejprve navštívili tu největší. Popsat slovy to nejde, fotky najdete ve fotogalerii. Pak jsme přejeli k malé pagodě. A nakonec nás čekala největší zábava. Na kladce jsme se spustili přes řeku k ústí další jeskyně. Tu jsme procházeli studenou vodou po kolena, ti menší i po pás. Dostali jsme se až do slepé uličky, která byla plná řídkého bláta. Byli jsme od něj až za ušima. Při položení nad hladinu dokonce nadnášelo. Vyblbbli jsme se do sytosti. Nakonec opláchnout a doplavat nebo dopádlovat zpět na druhý břeh, kde jsme si ještě mohli vyzkoušet své síly na lanové opičí dráze nad řekou. Moc sil jsme ale už neměli. 

   Poruchy skůtrů byly čím dál častější. Ivin chcípl za jízdy, Katce nestartoval a Jana opět píchla. Tentokrát ne 4km před pneuservisem, ani 6, ale asi 10km. A to už se skůtr stává nenáviděným. Janu ale takovou věc nerozhodí, odmítla pomoc a skůtr si dotlačila. Nakonec zbývalo dojet ostatní. Vzali jsme s Janou za to a ostatní dojeli právě ve chvíli, kdy parkovali před Jimmyho domem. Jimmy je Michalův kamarád, v domě žije jeho bratr. Trefili jsme se akorát do večeře, jež probíhala ve vedlejší restauraci, kam jsme byli hned pozváni. Další příbuzný nám ukazoval, jak se správně jí různé druhy jídel, vše většinou na chvíli namočené do tradiční polévky. Vše jsme zalili pár panáky něčeho, co chutnalo jako slabší whisky. Ubytováni jsme byli v dalším domě. Neznám jiný národ, tak pohostinný, jako Vietnamci. Ale k tomu se ještě vrátím.

Ajdam byl na cestě sám a hlásil se ze severu. Ostatní se rozhodli jet přímo do Hanoje, prodat motorky a busem dojet do HaLongu. Měl jsem na výběr. Buď se přidat, nebo ne. Zbýval týden cesty, tak rychle ukončit dny v sedle motorky se mi ale nechtělo. Rozhodl jsem se držet původního plánu. Domluvili jsme se, že se sejdeme v zátoce HaLong Bay. Vydal jsem se tedy na cestu jen s Davidem, který se k mému plánu přidal. Projet si v klídku cestu podél moře, občas se vykoupat, když už výjimečně nepršelo. Ujeli jsme asi tak 25km, když Davidovi jeho skůtr za jízdy chcípl. Mohl jsem mu tedy oplatit laskavost, zapřáhnou jeho Yamahu na kurtu a dovléci do servisu. Zde se chlapík asi 5 hodin se strojem lopotil, než to vzdal. Nevěděl si rady. Vlekl jsem tedy maroda dál. V dalším servisu jsme byli již jen hodiny dvě, avšak ani zde si neporadili. David se rozhodl skůtra v servisu prodat a jít na bus do Hanoje za ostatními. Dovezl jsem jej tedy zpět do města, odkud jsme ráno vyráželi. V šest jsem vyrazil znovu. Cesta ale byla víc a víc nebezpečná. Okamžitě začal soumrak, což mi donutilo sundat brýle. Prach kamiónů v očích taky bezpečnosti nepřidal, navíc provoz náklaďáků zesílil. Asi po hodině jízdy jsem musel zastavit a přenocovat.

  Na další den mi zbývalo víc kilometrů, než jsem považoval za reálné. Cestou mne zastavil policajt hned, jak jsem sjel z hlavní silnice a on zmerčil, že jsem bílej. Chtěl vidět řidičák. Nejprve mi mezinárodní vrátil, že to nebere. Když jsem mu však ukázal stránku s fotkou, upokojil se a já mohl dál. Že jsem údaji o objemu motoru, jež smím řídit, trošku tužkou pomohl, nezaregistroval. Nejkratší cesta vedla malými uličkami, někdy tak úzkými, že by auto neprojelo. Nakonec jsem dorazil k řece. Chvíli jsem přemýšlel, kudy se vydat, když v tom přijel přívoz. Nakonec takové přívozy byly na cestě tři a navíc dva pontonové mosty. Na závěr ještě rychlý trajektový člun a byl jsem na ostrově CatBa. Zde mne čekaly velmi špatné cesty. Nic zajímavého jsem zde neviděl a tak jsem spěchal na trajekt. Ten mi však již ujel, tak jsem se musel vrátit do středu ostrova a vzít ubytování. Když to nyní po tripu počítám na google, ujel jsem za ten den 407km!  

   Trajekt mne přepravil mezi skalami zátoky ráno do města HaLong. Zde to byl opět trochu jiný Vietnam. Jak byl rozdílný jih a sever, tak zde vzniká další Las Vegas (nebo Disneyland?). Město se rozšiřuje směrem do moře, vzniká spousta nových hotelů, bytových domů, zábavní park, obchody. Komerce kam se člověk podívá. Prokřižoval jsem celé město, umyl motorku, abych ji mohl nafotit pro prodej. Tady to ale na prodej nevypadalo. Nakonec se mi podařilo sehnat ostatní, kupují si lístky na trajekt na ostrov. Vrátil jsem se tedy do přístavu, abych zjistil jejich plán. Poté, co jsem jim psal, že město stojí za houby, se rozhodli strávit několik dní na ostrově, ze kterého jsem právě odjel. Jel jsem tedy s nimi, abychom zase mohli společně posedět na pláži, kde hodlali „hamakovat“. Z přístavu do města jeli busem, já na moto. Domluvil jsem se s Bombonem, že se ve městě sejdeme. Na konečné autobusu v centru jsem ale čekal marně. Část ostatních jsem našel, ubytovali se v homestay. Ten jsem dlouho bez navigace a dat hledal, než jsem jej našel. Nikdo tam již nebyl, pokoj zamčený. Ubytoval jsem se tedy ve vedlejším a šel zklamaný spát. Všichni byly zřejmě ve městě.

   Informoval jsem Michala o svém zklamání a rozhodnutí, jež jsem v noci učinil, jet ráno pryč. Nasedl jsem na motorku za úsvitu, přeplavil se trajektem na pevninu a vydal se na sever, k čínským hranicím. Společnost mi dělal jen vítr ve vlasech J, a všudypřítomný prach z rozestavěných silnic. Nechci to tady vidět za pět let. K hranicím to trvalo takřka půl dne nezáživnou cestou. V posledním městě u hranic jsem byl jistě široko daleko jediný bílý. Tu tam byly úsměvy ve tvářích místních, na jaké jsem si zvykl na jihu. Vše tu bylo za ceny, srovnatelné s českými. Všichni na mne koukali, zdravili, taxikáři v autech i na skútrech vnucovali odvoz, když jsem šel pěšky z hotelu do centra, ulovit si něco k jídlu. Na tržnici se vždy ulovit něco dá. Tentokrát to na první pohled vypadalo jako grilované kuře. Ale spíš to byl kus uvařené slepice nebo kohouta, co prohrál zápas. Trochu náročnější ale bylo ulovit k masu suchou bagetu, ale nakonec se podařilo i to, na jiném tržišti. Plechovka piva a hrst oříšků doplnili mé menu, jež jsem si rozložil na hotelu a z notebooku si pustil film.

   Netušil jsem, co mne na čínských hranicích čeká. Podle mapy vedla cesta po hraniční čáře, avšak vietnamským územím. Obava se ale ukázala jako lichá, omylem „odbočit do Číny“ ani nejde. Všude je džungle nebo řeka a jediné cesty, vedoucí do Číny, jsou obsazeny celníky s nepropustnou zábranou. Horší ale bylo, že cesta byla velmi rozbitá a vedla přes hory, a to i přes jejich vrcholky, skryté v mracích. Amálka odolávala statečně, ale nakonec byly vrcholy na možnosti jejího unaveného motoru a s přicházejícím deštěm jsem musel svoji cestu otočit do vnitrozemí. Vynahradil jsem si vše ale po poledni, kdy jsem odbočil na jakousi zkratku, kde byl perfektní povrch cesty a zatáčky se klikatily údolím tak mocně, že mé, čerstvě motorkářské srdce zaplesalo, a já si užíval poměrně svižné jízdy. Nakonec jsem si našel další NanGhí na své cestě, tedy ubytování. Místní jej používají podobně jako Francouzi levnou síť hotelů F1. tedy jako hodinové hotely. A já si říkal, proč mám u postele zrcadlo J? Naplno se to projevilo vzápětí, když přes slaboučké zdi bylo slyšet řádění dvojice ve vedlejším pokoji.

   Zbýval poslední den v sedle, dojezd do hlavního města Hanoje. Zpestřil jsem si jej opětovným přetržením řetězu, naštěstí opět ve spojce. První servisák, ke kterému jsem Amálku dotlačil, se chvíli snažil desítkou klíčem povolit devítku hlavu u šroubu a když si přinesl majzlík a kladivo, raději jsem mu vše sebral z ruky, že pojedu jinam. Nabídl jsem, že mne tam odtáhne, což jsem přijal. Nepoužil však lano ani kurtu. Zapřel svoji nohu o moji zadní stupačku a před sebou mne tlačil přes celou vesnici. Dal jsem mu padesát tisíc (padesát czk) a v druhém servisu mi bleskově vyměnil spojku a napnul řetěz. První kutil mi ještě bral z ruky desetikorunu, že je to pro něj. Nechtěl pochopit, že dostal dvaapůlkrát víc než ten, kdo mi skutečně pomohl. Nakonec jsem mu ji nechal, ať se udáví. Pak mne již nic nebránilo dojet do Hanoje. Měl jsem štěstí v tom, že silnice, po níž jsem přijel, končila dvě ulice vedle hostelu, kde jsem si zarezervoval ubytko. Takže žádné bloudění. Hodil jsem batoh do skříňky a po chvíli hledání jsem našel hospodu se zahrádkou, kde jsem si objednal pivo. Než jsem vytáhl kus kartonu, který jsem předtím uloupil na tržišti, byl u mne jakýsi chlapík, zda prodávám motorku a kolik za ní chci. Nechal jsem jej svézt a vysvětlil mu, že jsem za ní dal 400usd (což sice nebyla pravda, ale tady se smlouvat musí), že za ní chci alespoň 300usd a že na prodej nijak nespěchám. Teď jsem přijel a odlétám až v pátek, času na prodej dost. Sedl jsem si k pivu a nechal jej, ať si Amálku prohlédne. Hned mu bylo jasné, že motor je na generálku a spojka načatá. Pokud byl zkušený, jistě si všiml i oběhané řetězovky. Nabídl mi 250usd s tím, že je to japonský stroj a ne Čína a že bude muset půlit motor. Protože jsem věděl, jaké problémy měli ostatní s prodejem svých motorek, které prodali kolem 100-150usd, tak jsem souhlasil. Chlapík si rozměnil dolary u číšníka a obchod byl uzavřen. Původně jsem zvažoval Amálku si dovézt do Čech, ale postupně se vynořilo několik zásadních záporů. Stroj víc a víc potřeboval renovaci a já mám doma rozdělaného jednoho sporťáka a čeká mne stavba vozu pro MongolRally. Po třech tisících kilometrech jsem začínal na inzertních serverech pokupovat po silnějších strojích a nakonec se ukázalo, že ani administrativně není možné poslání motorky v kontejneru do Čech. Dal jsem si tedy večeři, sprchu, prádlo do prádelny a ulehl na určený kavalec v hostelu.

V Hanoji jsem strávil ještě další dva dny. Procházel centrem města. Velmi zajímavé bylo řazení obchodů. Jedna ulice byla plná obchodů s dárky, druhá s jídlem, třetí samé železářství. Takže navigace s ostatními, kteří dorazili rovněž, probíhala stylem "kolem železářství, u bambusových žebříků doleva..." Nutno dodat, že zabloudit se snad ani nedalo. 

Ale již jsem se těšil domů. Dlouhý let s přestupy v HongKongu, Amsterdamu, nad nad nekonečným Ruskem, zpestřila jen sklenička dobré whisky v Amsterodamu. Proč ne, vždyť jsem měl ten den narozeniny. A tím můj moto trip skončil. Ale na motorku jsem nezanevřel....

 

Tipy:

Koupě a prodej motorky

Motorky lze pronajmou nebo koupit a pak prodat. Vzhledem k tomu, že jsme přiletěli zrovna v čase, kdy se ve Vietnamu slaví lunární Nový rok, půjčovna nebyla v provozu. Koupili jsme dva druhy motorek. Motocykly Honda Win (a její čínské kopie) a Yamahy Nuevo (rovněž má kopie). Nutno říci, že se nám skůtry kazily podstatně více. Navíc průjezdnost mimo silnice byla slabší. Za skútry jsme platili po 250 dolarech a za motorky od 300 do 400dolarů.

 

Od místních nebo baťůžkářů?

Moji Hondu jsem koupil od amíka, který svoji cestu končil. Byla bez závad. Během cesty se projevil volný řetěz, jemuž se dvakrát přetrhla řetězová spojka. Výkon motoru byl postupně slabší, trochu tomu zřejmě pomohla jízda ve dvou. Zadní pneumatiku jsem sjel. Spojka začínala klouzat a v závěru vypadávala druhá rychlost. Kupujícím ode mne byl prodejce motorek. Avizoval, že bude motor rozdělávat. Když jsme zkoušeli a vybírali motorky v Saigonu u dvou prodejců, u jednoho byly drahé šroty, u druhého jsme dlouho vybírali. Přikláním se nákupu od prodejců. Například v Hanoji jsme, několik dní po Zdeňkovém prodeji, našli jeho motorku s již opraveným motorem k prodeji. V Hanoji jsou motorky levnější než v Saigonu a je větší výběr.

 

Jídlo

Vietnamská kuchyně je velmi odlišná od toho, co se prodává v Česku ve vietnamských restauracích. Základem je polévka. Vývar, do kterého se nahází všechno možné. Běžné jsou nudle nebo rýže. Masa se do jídel dává málo. Při objednání steaku většinou dostanete drobné kousíčky masa. Časté jsou mořské plody, žáby, kuřata (nebo slepice?), ale i spousta dalších pochutin, většinou těžko identifikovatelných. Bez problémů lze jíst na ulici. Z devíti lidí měli delší pobyt na toaletě jen dva J.

 

Ceny a Peníze

Vietnamské Dongy jsou v kurzu cca 1czk = 1100 dongů. Takže budete mít pořád plné kapsy peněz. Bankomaty většinou dávají max. 3mil. Některé si berou poplatek 20-50czk, jiné ne. Motorky lze koupit za dolary, v turistických místech s nimi lze platit často též.

Rozhodně je jih Vietnamu levnější než sever. Samozřejmě, že smlouvat se dá všude, někde s úspěchem, někde bez. Zejména hotely, oblečení, jídlo. Často se překvapivě nedá smlouvat u ovoce a zeleniny na trzích. Ale na jiném to zase šlo. Cenová hladina je nižší než u nás. Některé značkové věci pro evropský trh se vyrábějí ve Vietnamu. Tady stojí pár set, naprosto stejné zboží ve shodné kvalitě Česku pár tisíc.

Vidět je to zejména u outdoorového oblečení a vybavení. U některých výrobků je patrné, že jsou to modely, připravené pro export a byly na prodej v Hanoji na ulici.

 

Ubytování

Hotely, hostely, homestaye a jakási obdoba levných hodinových hotelů – Nha Ngí. Ubytovat se lze všude. Někdy je levnější jedno, jindy jiné. Někde na venkově naši devítičlennou skupinu ubytovat ani nechtěli, jinde byl hotel v centru levnější než hodináč na okraji. Prostě si dát hranic a ptát se. Pod stovku za noc to byl úspěch, nad 150,- drahota.

 

Co navštívit

Jeskyně SoonDong jednoznačně, DaLat, Hue, džungle podél laoských hranic. Naopak z HaLong a HoiAn jsem byl zklamaný, ale vynechat je asi nelze. Každopádně k vidění je toho ve Vietnamu opravdu hodně, "zagůglete" nebo vyberte z mé fotogalerie.

 

 

 

 

Fotogalerie: Vietnam 2017