Srí Lanka 2016

SRÍ LANKA

 

Tentokrát vynechám všechna slova o přípravě, protože by v mnohém byly podobné těm, co mám již za sebou. Přenesu se rovnou k odjezdu.

  

   Je večer, jsem již osprchovaný, sedím ve svém bytě a dokoukávám film. Je čas, kdy se obvykle přesouvám do postele. Tentokrát je ale vše jinak. Oblékám se, na záda beru malý batůžek, do ruky notebook, zhasínám, naposledy pohledem kontroluji svůj domov, který teď na měsíc opouštím. Zakrátko jsem již na autobusovém nádraží v Praze. Mám dostatek času, protože rezervu, kterou jsem si pro jistotu ponechal, jsem nevyužil. Sedám si do kouta haly, vyndavám notebook a začínám psát deník příštích zážitků.

   Tento trip se nerodil lehce. Ač na jaře bylo zájemců o cestu na SríLanku spousta, zůstali jsme dva. Ostatní odpadli. Ale objevili se noví. A tak se v domluvený čas setkáváme ve čtveřici  - Aneta, Alena, Tomáš a já. Pět minut před půlnocí nás čeká cesta autobusem do Mnichova na letiště. Začíná se mi chtít spát. A to mne čekají dvě probdělé noci.

   Nástup probíhá v pořádku, s německou precizností. Jedeme totiž s Flixbusem. Ale není to až tak horké, startujeme s osmiminutovým zpožděním. Cesta ubíhá v mikrospánku poměrně rychle. V pět hlásí letiště, to budeme asi v Mnichově. Ale v hlášení řidiče je slyšet něco o Austrálii. Ale to jen upozorňuje jednu cestující. Vystupujeme do mrazivé mnichovské noci. Za pár minut už sedíme, Alča si dává kafe, Anet loví síť a Tom zaujímá polohu ležmo. Máme pět hodin do odletu.

   Odbavení šlo snadno, Alča vytáhla němčinu. Ač nás Němec poslal k jinému gatu, bez problémů jsme si poradili. U pasovky jsem byl trošku nervozní. V batohu bylo jen oblečení, nosní kapky v uzavíratelném pytlíku (ostatní jsem dal do kufru Anet). V tašce na notebook noťas, kamera, nabíječky, powerbanka. Vše proběhlo v pořádku, jen se na mne slečna divně podívala a zopakovala dotaz, zda ty nosní kapky jsou má jediná kosmetika. Když jsem jí to potvrdil, raději mne pustila. Bůh ví, co si myslela. Ale já byl odbaven a zakrátko i ostatní.

   Brzy nás čekal připravený Airbus společnosti Quatar Airways. Na sedačce nás překvapila deka a polštářek. Krátce po startu se podával oběd. Výtečné kuřecí kousky s rýží, skvělý desert, čokoládka a předkrm, který nestál za zmínku. Multimediální nabídka skýtala americké, evropské či indické filmy, já si vybral animovaný snímek „Hledá se Nemo“. U něj jsem i se svojí angličtinou chápal, o co běží J. NA lcd displei jsem sledoval naši rychlost, výšku, směr, polohu a další údaje. Po pěti hodinách jsme přistávali v katarském hlavním městě Doha. Byli jsme trochu nervozní, přilétali jsme se 40minutovým zpožděním a nevěděli jsme, v kolik nám letí druhé letadlo. Podle letenky jsme měli asi 45minut na přestup, ale nebyli jsme si jisti časovým posunem. Vyšli jsme do haly a našli světelnou tabuli s odlety. Zmátlo nás, že let do Colomba byl uveden pod jinou leteckou společností. Ale bylo to v pořádku, let byl společný pro více aerolinek. Našli jsme správný gate a měli ještě asi desetiminutovou rezervu. Nejprve jsme měli pocit, že nastupujeme do stejného letadla, ale bylo jiné. Hned vedle původního. Ani se nám nechtělo dovnitř, pětihodinový let nám stačil. Po odstartování se podávala večeře. Byla opět výborná. Přestože jsme měli ekonomickou třídu, mohli jsme si dát i třeba whisky.

   Imigrační úředník, u něhož jsme si vystáli frontu, si vzal vyplněnou kartičku, kterou jsme dostali v letadle. Vízum v mobilu ani vytištěné vidět nechtěl. Otázky neměl, hned jsme dostali štempl a mohli vstoupit na půdu Srí Lanky. Dotazům se nevyhnula Lenka, se kterou se setkali vzápětí. Cestovala z Prahy sólo, protože se přidala až po koupi našich letenek. Zapracovala intuice a nebyl nejmenší problém se setkat. Vyzvedli jsme si kufry, hned byl u nás místní chlapík a přivážel nám vozík. Následně se statečně vrhnul pro jeden z kufrů na pás a již čekal na odměnu. U východu nás přepadla řada směnáren, tak jsme si vyměnili místní měnu. Pomenší chlápek, držící ceduli s mým jménem, byl náš řidič. Ještě se u auta motal další pomocník, který čekal odměnu za poponesení kufru asi třicet centimetrů. Dostal je, protože jsme byli ze všeho trochu vyjukaní. Ač byli tři v noci, bylo vedro a vlhko. Nasedli jsme do mikrobusu a nechali se vézt k našemu dočasnému domovu.

   Já zamířil do sprchy a do postele. Ráno, tedy v pravé poledne, mne čekal na stole vzkaz, že ostatní jsou na pláži. Nespali a od příjezdu fungovali. Já se vyspinkaný do růžova vydal za nimi. Nakonec jsem je našel a společně jsme užívali sluníčka, vln i dobrého pití. Tomáš zjistil od místních, kde dobře vaří. Každý měl samozřejmě svůj „Best place“ a já s Anet jsme byli nedůvěřivý, ale Tom vyjednal tuk-tuk, který nás odvezl do menší útulné restaurace. Usedli jsme na terasu a objednali si. Výtečné krevety, rýže se zeleninou a další dobroty za rozumné ceny nás skvěle naladily. Sem se jistě vrátíme. Na podvečer jsme byli domluveni se správcem domu, že nás zaveze do města, ukáže, kde jsou jaké obchody, doporučí restaurace apod.  Tak se také stalo. Byli jsme tedy úspěšnější v obchodech s oblečením, kde jsem nakoupil žabky a kalhoty. V supermarketu nám přišlo, že vesměs nic nemají. Asi nás čekají týdny na toustovém chlebu s marmeládou. K překvapení Yoahana jsme odmítli cestu zpět a vydali se pěšky. Mohli jsme si tak vše lépe prohlédnout a on nám zatím odvezl tašky jídla, co jsme nakoupili na trhu a v marketu.

 

 

 

 

Nezdá se to, ale je za námi teprve týden. A my trávíme den na pláži odpočíváním a čerpáním sil. Já navíc prací, neboť výdej peněz je třeba kompenzovat nějakým příjmem. Poučeni předchozími zkušenostmi plánujeme další akce.

   Další den ráno stopneme autobus v našem směru. Staví ale prý jen v Hikkaduvě, takže neplatíme a vystupujeme. Hned si mávneme na jiný a hlásíme cílovou zastávku. Průvodčí i řidič se tváří nechápavě, ukazuji jim mapu v mobilu. Tu je třeba sledovat, protože zastávka neznamená, že se tam zastaví. K tomu slouží znamení na několika místech busu. Zaplatili jsme dvě stovky. O kousek jsme přejeli, tak jsme si mávli na dědouška s frézou. Naskočili jsme na dřevo a jeli pár set metrů zpět. Místní koukali a děda byl za hrdinu. Dali jsme mu stovku a šli na želví farmu. Farma byla zajímavá, pětistovka za vstup byla přiměřená. Po prohlídce želv nás zavedli do obchodu, který tvoří zisk pro farmu, jež rybářům vyplácí za želví vejce. Vše bylo ale výrazně předražené. Tak jsme si opět mávli na bus a jeli na půl cesty mezi Kosgodu a Hikkaduwu. Průvodčí chtěl 200,-, což jsem odmítl a vysvětlil mu, že tuto cenu jsme platili předtím za dvojnásobnou trať. Slevil na 150,-, ale já trval na stovce. Dohodli jsme se, průvodčí ji bez lístku strčil k ostatním bankovkám. Asi je autobusová společnost ve ztrátě a řidič s průvodčím se mají dobře.

   Další zastávkou bylo jezero u Balapitiye s ostrovem Honduwa Island, kde byl budhistický chrám. My jsme se zastavili v jiném, menších chrámu, kde nás mnich pozval k prohlídce. Ukazoval nám historické artefakty, vyzval nás ke zvonění zvoncem, ukázal vzácné knihy i způsob, jakým byly psány. Nakonec nám s modlitbou vyrobil náramek, který nám má přinést zdraví. Odchytili jsme si místního kluka a chtěli jsme povozit po jezeře. Běžně lodě startují jinde. Dohodli jsme cenu a nasedli. Bylo mi nabídnuto řízení loďky, čehož jsem samozřejmě využil. Malá zastávka na ostrůvku, kde místní paní vyrábí ze stromů skořici a skořicový olej. Oboje jsme si samozřejmě mohli koupit. Rovněž nám ukázala, jak se vyrábí rohože s palmových listů. Na dalším ostrůvku měla být zvířata, ale kromě mravenců jsme potkali jen kočku. Poslední zastávka byla u mola, kde bylo několik ohrad s rybkami. Sedli jsme si a nechali si okusovat rybami nohy. Velmi to šimralo, ale bylo to super. Samozřejmě chtěli taky prachy, stejně jako náš průvodce, který dostal již za vodní výlet. Ale my už jsme byli obrněni. Zase autobus, kousek do Hikky a šli jsme šnorchlovat. U korálového útesu se dalo plavat v hejnu ryb. Bavilo nás to chvíli, bylo tam mělké moře a zvířený písek. Skončili jsme v našem baru u večeře, drinku a internetu. Spát jsme šli brzy, ráno nás čekal výlet s brzkým vstáváním.

   Čtyři hodiny ráno vstáváme a vyrážíme na hlavní silnici. Zde autobusy pořádají noční závody. Stopujeme si jednoho z nich a už frčíme do Matary. Tam přestupujeme na jiný bus. Na poprvé se netrefíme. Průvodčí sice tvrdil, že je expres, ale přivezl by nás tak do hrobu. Po druhé jsme chytli couráka, posunující se třicítkou. Průvodčí nás chtěl natáhnout, nakonec nám vrátil půlku peněz a my vystoupili spolu s chlapíkem, který dělal na velrybářské lodi. A tam my mířili. S normálním autobusem jsme to v pohodě stihli. Když nám prodejci u lodí ukázali vstupenku, kde bylo 6500 rupií, hned jsme se začali hádat. Poslali nás k šípku. My jim ale vysvětlili, že víme, že cena je 2500 na dolní palubu a 3000 na horní. Prozradil nám to onen chlapík z autobusu. Navíc na netu měli 4000,-, Anety kamarád tu byl za 2000. Prodejce souhlasil, ale žádal nás, ať o tom nemluvíme. Já šel na horní palubu, ostatní na dolní. Dvě hodiny jsme pluli do mezinárodních vod a pak devět lodí vyhlíželo a sonarem hledalo velryby. Našli jsme je. Nejprve dvojici, později několik dalších. Tedy, ne že se nám ukázalo v celé kráse. Viděli jsme horní část jejich těla, a když se nořili do hlubin, tak ukázali i velkou zadní ploutev. Měli jsme štěstí na modré velryby. Ostatní druhy se neukázaly. Zmoženi vedrem jsme po návratu padli na pláž. Strávili jsme tu několik hodin a pak se vydali na bus směr Udalawa. S přestupem v Mataře a později ještě  Elipityii? Ač někteří autobusáci tvrdili, že to dál nejede, jiní ukazovali na bus, jedoucí jinam, další dohazovali tuk-tukářům, my našli správný bus a frčeli dál. Poslední 3 km Lenka trvala na tuk-tuku, začínalo trochu pršet. Sice jsme nezmokli a možná bychom to hůře hledali, ale zase bychom nezaplatili omylem jeden tuk-tuk dvakrát. Nevěděl jsem s Tomášem, že platil i ten druhý. Dročkař si to ponechal a zmizel. Uvítal nás na objednaném ubytování milý domácí a hled začal povídat, jak to tu chodí, jak si autobusáci, průvodčí, lidé ze safari, tuk-tukáři navzájem dohazují kšefty v neprospěch turistů. Nabídl nám svého průvodce na safari. Jeho argumenty zněly logicky a věřili jsme mu. Objednali jsme tedy safari u něj a ráno jsme byli připraveni. Spousta „džípů“ stála u brány. Během čtyř hodin jsme viděli slony, bůvoly, srny, pávy a spoustu ptáků. Před polednem jsme byli zpět a vyzvedávali si u ubytovatele batohy. Prozradil nám čas, kdy jezdí kolem přímý spoj do Colomba, jedoucí přes Hikkaduwu. Cesta trvala pět hodin a znepříjemňoval mi ji postarší gay sedící vedle. Jeho „náhodně“ padající ruka na mé stehno se nesetkala s příznivou reakcí. Ač na trojici sedadel, kam by se vešli dva Češi nebo jeden Američan, a kde jsme seděli tři, bylo málo místa, nacpal jsem mezi nás jako hraniční čáru pet lahev. Vyskočili jsme u nás, já dokoupil zásoby, vzal noťas a v „našem“ baru jsem se věnoval opět na chvíli práci.

    Marián dorazil, když jsme vstávali. Od teď nás bylo šest. Celý den jsme se flákali na pláži, někteří zkoušeli surf nebo masáže. Večer jsme se chystali na beach party. Bylo mi prozrazeno, kolik tu stojí místní holky. No nevím, to není pro mne, ani za takhle směšnou částku.  

   Další den měl dorazit poslední člen, Standa. A tak jsme čas opět trávili na pláži, serfovali, nebo spíš pokoušeli se udržet se na serfu. Standa dorazil k páté hodině. Zvažovali jsme další program, priority každého z nás i naše očekávání od zbylých dvou týdnů i vzájemnou kooperaci. Nakonec jsme se rozhodli se rozdělit. Ostatní budou pokračovat na PInawallu a Adamovu horu a pak do Mirissy, Standa na to, co my jsme již absolvovali a Marián zřejmě něco mezi. Lence končila dovolená a chystala se domů, já jsem setrval. To hlavní, co jsem chtěl vidět, jsem viděl. Zvažoval jsem tedy tři možnosti. Setrvat na místě v pronajatém domě, pokračovat po ostrově sám, zkrátit si pobyt. Do toho vstupovali ještě další faktory, zejména podnikání doma. Cítil jsem, že nejlepší řešení bude zkrátit si pobyt, ač jsem si úplně nebyl jistý proč. Ale byl jsem rozhodnut vnitřní hlas poslechnout a řídit se intuicí.

   Ráno jsme vyrazili do Galle, města z koloniálních dob, vzdáleného asi 20km. Prošli jsme si hradby u moře, na víc jsme v šíleném vedru neměli sílu. Zbytek dne jsme strávili organizačně. Ostatní zajišťovali zejména auto pro další cestu, já přebukování letenek. Za 3500,- jsem si zkrátil pobyt. A to se „vyplatí“. Zbývá mi tedy nějakých 35h do odletu. Večer ostatní pobalili, rozloučili jsme se a odjeli. Já se vydal na večerní pláž, na což jsem si dosud čas nenašel.

   Poslední den byl ve znamení zajištění vytištění letenky a jízdenky na bus. Měl jsem štěstí, sehnal jsem poslední místo v posledním spoji ten den. Celý den pršelo, a tak se jsem po vyřízení emailové pošty naposledy vykoupal v oceánu, rozloučil se v baru, kam jsme chodili a ještě si odpoledne na chvíli lehl. Večer už zbývalo předat klíče, vyzvednout Lence zapomenutý mobil u taxikáře a sednout na autobus směr Colombo. Za dvě stovky a tři hodiny jsem byl v centru hlavního města. Autobus na letiště jsem nikde neviděl, tak jsem zkusil tuk-tukáře, zda nebude mít někdo chuť mne na letiště za pětikilo hodit. Měl jsem časovou rezervu, nic mne netlačilo. Řidiči ale neměli chuť je za tak málo, ač Standa před pár dny prý za tuto cenu jel. Jeden mne odkázal na autobus, a vida. Kde se vzal, tu se vzal, stál přede mnou malý autobus. Nebyl z těch běžných, kterými jsme tu jezdili celé dva týdny. Tento byl novější, s klimatizací nastavenou tak na 12stupňů. Seděl jsem až u čelního okna vedle řidiče. Po zaplnění celé tedy se vždy sklopilo sedadlo a plnila se řada další. Nakonec byl tedy bus zcela plný, nikde žádná ulička.  Za 30km chtěl 350km, počítal mi i malý batůžek. Je pravdou, že tyto busy jsou v jiné třídě a trochu dražší, ale asi si něco připočetl. V jednu v noci mi to bylo vcelku už fuk. Odbavení bylo rychlé a bezproblémové. Dokud se mi u osobní kontroly nekompromisní strážkyně pořádku nezeptala na nůžky. „Ne, žádné nemám“, odpověděl jsem jí poté, co mi ukázala, o co jí jde. Slovo „nůžky“ má angličtina neznala. Byl jsem tedy vyzván k vybalení batůžku. Špinavé ponožky a po dešti promočené triko jsem vyndaval na pult. V kosmetické taštičce byl nejen holící strojek a kartáček na zuby, ale světe div se, i nůžtičky na nehty. Jak jsem mohl zapomenout? Byli mi samozřejmě zabaveny a já propuštěn. Větší část letu jsem prospal. První let do Kataru jsem seděl u nouzových dveří, tak jsem si mohl pohodlně natáhnout nohy. Druhý let z Katarského Doha do Mnichova byl zaplněný jen z třetiny, tak jsem si na trojici sedaček lehl, přikryl se erární dekou a vzbudil se nad Rumunskem. Čtyřhodinové čekání v hale na autobus bylo unavující, ale trocha čekání k lowcostovému cestování patří. Pak již bus Deutsche Bahn a v devět večer mne vítala Praha. Hodinku vlakem a já mohl padnout do své postele.

  

   Srí Lanka byla první asijskou zem, jež jsem navštívil. Co mne nadchlo nejvíce, bylo teplo a pro mne příjemný vzduch. Bavil jsem se zejména místní dopravou, tedy tou autobusovou. Tuk-tuky mne přestali bavit velmi brzy. Otravné volání „Hi sir“, Hello friend“, „How  are you“ i zcela nesmyslné „Are you tuk-tuk“ mělo vždy zcela stejný význam – „hele bílej, pocem, ať tě mohu oškubat“. Naopak ostatní lidé byli velmi příjemní, komunikativní, mnoho z nich znalo Česko. Často chtěli i nezištně pomoci, ale bylo těžké rozpoznat, kdy jsou jejich vedeny snahou o pomoc a kdy snahou o vlastní prospěch. Ale i tak je Srí Lanka místo, kde si dovedu představit trávit třeba léto.