Skandinávie 2016

   Instrukce před cestou zněly jasně: „ Sraz je v 5.00, nemáme čas se zdržovat, ať nám neujede trajekt!“. Budík sice Tomášovi v plánovaných 4.00 zazvonil, ale Tomáš jej ignoroval. Můj budík nezazvonil vůbec. Takže ve 4.25, když jsem se nedočkavě zeptal do tmy pokoje, kolik je hodin a Tomáš mi odpověděl, jsme vystartovali. Do auta jsme nasedli po sedmi minutách ve složení Tomáš, Martinka, já se synem Honzíkem. Za deset minut, kdy jsem projel nejpomalejší úsek cesty, jsem si uvědomil, že nemám stan. Takže otočka a zopakovat si to. Stan byl připraven uprostřed domku, kde jsou uskladněny cestovní věci. Bohužel někdo jej vzal ze země a uklidil do regálu, takže jsem si jej při balení spacáků nevšiml. Zakrátko jsme vyráželi znovu, se ztrátou 40minut. Ještě jsem měl pochybnosti o plynové bombě na vaření. Ta byla připravená doma u báglů. Že bych ji ale v předvečer odjezdu dával do auta, jsem si neuvědomoval.

   Všichni vzorně čekali na místě a já se styděl. Přesnost je výsadou králů, ale tentokrát jsem za krále nebyl. Ani rychlejší jízda (za kterou mi později přišla pokuta) nepomohla. V 5.45h jsme byli na dálnici směr Ústí nad Labem. A před námi nějakých 1100km. Cesta na trase Drážďany – Lipsko – Magdeburg – Hamburg – Hirtshals ubíhala rychle. U trajektu v přístavu jsme byli po páté hodině. Vyplutí bylo ve 20.45h. Času dost. Čas na lodi jsme si krátili hraním karet, koukáním na fotbal v TV a pospáváním. V Norsku jsme přistáli s půlnocí. Nakonec trvalo hodinu, než jsme našli plácek, kde se dalo přespat. Co na tom, že to bylo v důkladně mokré trávě. Postavili jsme dva stany a 7 lidí se do nich nacpalo. Já s Honzíkem zalezl do auta a přivítali jsme noc.

   Ráno jsme nejprve vše sbalili a vydali se hledat nějaký suchý plac. Pro některé to bylo trochu nezvyklé, že vyjíždějí takřka v pyžamu, ale když jsme si u silnice vedle stojícího bagru udělali čaj, posnídali, převlékli se a spokojeni se uvelebili zpět v autě, byli jsme připraveni dojet na parkoviště, odkud jsme chtěli vyrazit na první trek. Absence 150NOKů nás stála 20Euro, obuli jsme botky na výšlap a vydali se vzhůru. Přidržujíce se řetězů jsme horolezli po balvanech výše a výše. Občas nás zkropil déšť, občas se do našich zad opřel vítr, funěli jsme jak staré báby. Ale dojít až na Kjerag jsme si nikdo nechtěl nechat ujít. Navíc jak známo, ty nejkrásnější věci jsou často skryty za těmi nejtěžšími. To mi přišlo na mysl, když jsme prostupovali mlhou a říkali si, že už to tady někde přeci musí být. Měli jsme toho dost, zejména Honzík. Už jsme měli za sebou čas radosti z výletu, čas motivování pokračovat, ba i čas uplácení pokračovat. Cítil jsem, že Honzíkovi dochází energie, i první slzičky se objevily. Jana s Verčou to vzdali u cedule „Kjeragbolten 150m“ a šli zpět. My pomalu pokračovali. Někteří šli napřed. Když jsme došli na „vrchol“, byli jsme na konci se silami. Honzík to vzdával. „Ok, jsme tady, dokázali jsme to“, pohladil jsem jej a vytáhl slíbenou svačinu. Pochutnávali jsme si na chlebu s norskou paštikou, já v batohu objevil i zapomenutý kaviár. To byla svačinka. Posílen svačinou jsem do vesmíru vyslal signál, že to nechci vzdát. Mlha byla, že nebylo na tři kroky vidět. V tom se vrátili někteří naši kamarádi, že je to úzkou zasněženou roklí pár kroků. Honzíkovi se již nechtělo. Načež se jako mávnutím kouzelného proutku zvedla mlha a my spatřili onen pověstný kámen, vklíněný mezi dvě skály. Vesmír mne vyslyšel. Nalehko, bez batohu a pláštěnky jsme došli po sněhu posledních 50 metrů roklí ke kamenu. Výhled dolů ze skály nebyl žádný. Než jsme udělali dvě fotky, prudký déšť mne potrestal za to, že jsem odložil pláštěnku. Větrovka vodu nezadržela a já cítil čůrky vody na zádech. Ale dokázali jsme to, byl čas se vrátit. Mokrý batoh na záda, pláštěnku přes něj a šlo se zpět. Cesta byla rychlá, neboť Honzík zjistil, že onen kámen Kjeragbolten je vlastně zkamenělé dinosauří vejce, tak jsme diskutovali o zkamenělých stopách ve skaliskách, po nichž jsme šli. Vidina auta udělala taky své a otočit se již nebylo kam. Brzy jsme jeli nepopsatelně krásnou krajinou zpět do teplejšího údolí s pocitem, jaký lze mít po překonání takového treku, jako byl tento. Záviděli jsme majitelům obytňáků, kterých bylo všude plno a kteří mohli zastavit a spát téměř kdekoliv. Nakonec jsme i my našli místečko u jezera, kde jsme postavili stany, začali vařit a chytat ryby. Úspěch byl střídavý. Těstoviny s omáčkou byly dobré, jeden pstruh malý, dřevo na oheň mokré. Co jsme ale udělali těm milionům malých mušek, to fakt nevím. Kousali nás zběsile úplně všude, snad i do očí. Spát se šlo v půl dvanácté.

   Další den jsme přejeli k druhému tripu. Na Preikestolen vyrazil zbytek party beze mne a Honzíka. Předně se Honzík na další trip necítil a chtěl šetřit síly na třetí, nejnáročnější trek, který nás čekal. Navíc jsem i já potřeboval pracovat. Odpoledne jsme trávili ve vesnici u moře na wi-fi, doplnili jsme vodu, prošli přístav, dali si jídlo a užívali si sami sebe. Ostatní si zatím dali výšlap na Preikestolen, o čemž svědčí krásné fotky. Když jsme se všichni opět setkali, byl čas podívat se po ubytování. Pěkné místo jsme našli v lese na konci slepé ulice u řeky. Rybolov tu byl bez povolení zakázaný, houby nerostli, ale stejně tu bylo fajn. Spát jsme šli brzy, abychom doplnili vydanou energii.

   Třetí norské ráno nás přivítalo sluníčkem a my po snídani pobalili a vyrazili dál. V plánu byl přejezd pod Trolltungu, cestou trochu pracovat, dokoupit jídlo a případně dát sprchu. A hlavně odpočinout si a nabrat síly na další den. Nakonec jsme to pojali trošku kompromisně. Cestou jsme se zastavovali u každého většího vodopádu, kterých bylo u cesty opravdu hodně. Občas jsme někde poseděli, dali si piknik, posbírali informace v infocentru a v podvečer jsme zaparkovali na parkovišti pod Trolltungou. Bohužel se zde nesmělo nikde spát, a tak jsme po úzké cestě sjeli o kus níž, kde byl plácek pro tři auta. Dva obytné Volkswageny tu již stály. My zaparkovali mezi ně a dali se do vaření s tím, že stany postavíme co nejpozději. Přeci jen, byli jsme vesměs na silnici, navíc zespoda od města sem bylo vidět. Vše se podařilo, nikdo nás nevyhnal a přesto, že stany stály z otevřené návětrné strany, bylo v noci teplo a klid.

   V 7.00 jsme již byli sbaleni, stany odpočívali v kufru auta na hlavním parkovišti a my šlapali strmě vzhůru na Trollí jazyk – náš dnešní cíl. Měl jsem trochu obavu, zda 22km dlouhý trek Honzík dá, věděl jsem ale, že hodně chce a že je motivovatelný. Navíc nejtěžší byly první 2km, které vedly prudce vzhůru po kamenitých velkých schodech. Nahoru na Trolltungu jsme došli všichni více méně společně a kompletní. Povinně vystátá fronta, pár fotek, rychlá svačina a šlo se z větrného místa zpět. To už jsme komplet nedošli. Někteří šli napřed uvařit čaj a převléci se. My s Honzíkem jsme klopýtali jako poslední. Mé nohy po poutním Caminu de Santiago nebyly zcela fit a vždy mi dávaly najevo, že je mám šetřit a i Honzík toho měl plné kecky. Ale ruku v ruce jsme nakonec i my došli zpátky na parkoviště a padli do auta. Také co jiného nám zbývalo, že? Hodiny ukazovaly sedmnáctou a byl čas na tradiční nákup, wi-fi a hledání místa pro nocleh. Když tu se po pár desítkách kilometrů před námi objevila závora přes cestu a chlapík s vysílačkou nás informoval, že bude cesta dvě hodiny zavřená a objezd není. Tak jsme si u krajnice uvařili pytlíkovou polévku a pustili si na notebooku film. Když se závora zvedla a my mohli pokračovat, čekalo nás nemilé zjištění. Obchody mezi tím, co my koukali na film u závory, zavřely. Našli jsme si tedy louku a znaveni šli spát.

   Ráno jsme se nejprve napásli na borůvkách, jež rostly hojně v lese vedle louky, pobalili jsme a vyjeli. Celý den jsme trávili na střídačku v autě a na vodopádech, jichž opět bylo na cestě bezpočet. Krásu vody, padající shůry skal ukáží spíše fotografie, než slova. K večeru, kdy se nám nechtělo stavět stany v dešti, jsme zazvonili u jednoho obydlí, kde stála i veliká garáž bez vrat. Bez problémů nám dovolil majitel v garáži přespat. Ani pivo nechtěl… Ještě přišel večer i na pokec.

   Další den jsme přejeli do prvního města, které jsme chtěli navštívit, do Bergenu. Byl to pro nás trochu šok, po několika dnech v přírodě. A tak jsme za dvě hodinky jeli dál. Silnice, vodopád, silnice, trajekt, vodopád, a tak pořád dokola. Dokonce i okraden jsem byl místní dívčinou, která mi při platbě trajektu vrátila o 14NOKů míň. Moje chyba, měl jsem si ty provrtané mince spočítat hned. Místečko na spaní jsme si tentokrát našli u lesa, kde stála i jakási dřevěná bouda, používaná jako střelnice. Kluci se vydali k říčce na lov. Tomášovi to nedalo, zazvonil u domu, aby zjistil, jak je to s rybolovem. Měl štěstí, bydlel zde porybný. Dovolil jim na určitém úseku chytat bez povolení a informoval nás o zákonitostech rybolovu v Norsku. Největší radost měl Honzík, neboť děti do 16let mohou chytat všude bez povolení. Večer u karet byl dlouhý, někteří nabírali síly, abychom mohli v plné síle dál. Večer nás přišla navštívit i nádherná liška, kterou patrně přivítala vůně, linoucí se z tašky s odpadky, jež ležela u auta. Zdála se nám příliš nebojácná, tak jsme ji zahnali. Ani jsme ji nevyfotili.

   Po týdnu na cestách nás čekal přesun do okolí Geirangeru. Známá Trollí stezka byla zahalená v mracích, ale i tak jsme našli krásná místa. Norsko je nádherné celé. Ale také je chladné a deštivé. Vytrvalý déšť nám během cesty vnukl myšlenky na přenocování v autobusové zastávce, pod mostem, ba i ve stavebních rourách. Nakonec ale šel déšť spát a my si mohli postavit stany na odpočívadle na posekané trávě v dosahu toalet s teplou vodou. Jaký to nezvyklý luxus.

   Atlantská cesta další den byla pro mne osobně jistým zklamáním. Dobře nafocená „reklamní“ fotka mostu moc neodpovídala mým představám silnice přes spousty ostrůvků. Nakonec tunel za 200NOKů a trajekt za 365NOKů nás přenesly blíž dalšímu cíli – Trondheimu. Alespoň, že jsme cestou smočili prstíky u nohou ve slaném moři. Trondheim byl jako vylidněný, no však také byla neděle. Spaní jsme našli opět luxusní. U pláže jezera několik laviček, stůl a molo na rybaření nám poskytly žádaný komfort.

   Další den byl přejezdový. V plánu byl přejezd k NP Hamra, což se nám podařilo. Tábornická strava se zlepšila o odpolední grilované kuře ze supermarketu. Vlastně nám vůbec nic nechybělo. Už ani ta sprcha. Počasí nám sice moc nepřálo, ale s večerem ustal alespoň déšť a tak se i stany postavily a nebylo nutno nocovat ve dřevníku. Ten posloužil ale co by provizorní kuchyně.

   Ani další den nám počasí nepřálo. Vynechali jsme tedy toulání po národním parku a postupovali dál na jih. V Karlstadtu nebylo nic k vidění, a tak jsme se rozhodli dojet až k Bästnäsu, malé vesničce u norských hranic. I na dívčí polovinu posádky dýchla atmosféra více než padesát let starého hřbitova automobilů, rozprostřeného v lesích kolem cesty. (Více o vrakovišti na mém webu www.magazinveteran.cz ve speciálu léto 2016) Nakonec jsme na vrakovišti i přespali. Nebyli jsme sami, vedle stál švédský bydlík a kousek dál další stan.

   Blížil se pomalu konec našeho tripu. Další ráno jsme zamířili přes kousek Norska na jih. V úmyslu jsme měli strávit den rybařením. Nakonec se kluci nemohli rozhodnout, zda chtějí řeku, jezero či fjord, potřebovali jsme wi-fi, nakoupit jídlo a bombu na vaření. Nakonec jsme po dlouhém hledání našli stellplatz – servisní to místo pro bydlíky. Udělali jsme si na grilu buřty v narychlo vymyšlené marinádě (koření na kuře smíchané s pivem) a zbytek večera věnovali povídání, někdo procházce, někdo tanci a především hudbě, která se linula z mobilů.

   Kodaň se stala posledním naším zastavením. Dojeli jsme tam odpoledne po dlouhém mostě, spojujícím Švédsko s Dánskem. Auto jsme ponechali poblíž vlakového nádraží a šli si projít centrum. Nejslavnější kodaňská zajímavost, malá mořská víla, byla samozřejmě na druhém konci centra. Když jsme tam došli, a spatřili malou sošku víly na kameni v obložení Japonců, jen jsme se pousmáli a šli zpět. Norsko a Švédsko byly jediné země, kde jsme „malé fotografy“ neviděli. Ale Kodaň i tak zaujala některé z nás a zanechala myšlenku se sem vrátit. Poslední hledání noclehu, poslední společná večeře, poslední stavění stanů a poslední ranní balení.

   Pak již nás čekala rychlá cesta Německem, a báječný skandinávský roadtrip se stal krásnou vzpomínkou.

 

 

   Můžete jet kolem světa a bude to stát za houby a můžete jet z Prahy do Berouna, a když budete mít sebou skvělé lidi, může to být zážitek na celý život. Na roadtripu Skandinavia 1. se sešla výjimečná skupina lidí. Dva týdny společně na cestách se ukázaly jako ideální na vzájemné poznání, otupění prvních ostrých hran a bez nadsázky lze říci, že jsme fungovali jako rodina. Naučili jsme se vnímat druhé tak, jak, jací skutečně jsou, ač jsme se navzájem v prvních chvílích viděli jinak. Některé vzájemné vztahy se stali blízkými a některé ještě bližšími.            

   O to víc mne mrzelo, že následný roadtrip Skandinavia 2 jsem byl nucen zrušit. Byl to můj první zrušený trip a dodnes mne to mrzí. Ale ani já nejsem robot, kterému vždy a za všech okolností všechno vyjde a vím, kdy lze něco s nepřízní osudu dělat a kdy nepřízeň má navrch.

 

 

Pokud se chystáte do Skandinávie, možná vám pomohou některé tipy, na které jsem přišel během cesty:

 

Finance – prakticky nepotřebná věc. Stačí platební karta. Vše jsme platili kartou (nákupy, palivo, parkovné, trajekty, mýta). Drobné jsme potřebovali jen jednou, hned na prvním parkovišti. Ale možná i tam měl hlídač parkoviště v kapse platební mašinku. V Norsku i Švédsku je draho. Vše je víceméně třikrát tak drahé, jako u nás. Jít si ráno pro snídani, v košíku si odnést chleba, dvě paštiky, tři jablka a pivo a nechat tam v přepočtu českou pětistovku…..nic moc. Rovněž se mi opakovaně ve Švédsku stalo, že mi banka zablokovala hrazenou částku dvakrát. Což při třech plných nádržích našeho auta bylo téměř deset tisíc. Má banka mi doporučila reklamaci u prodejce. Ale zkuste z Čech něco reklamovat u švédského automatu na naftu. Snad to po 30 dnech vrátí, jinak se mi trip prodraží o dalších deset tisíc.

 

Silnice: Skvělé, kvalitní, perfektní. Je na nich omezena rychlost většinou na 70km/h a na dálnicích na 110km/h. A místní ji dodržují, takže pokud jedete na sedmdesátce devadesát s dodávkou, vypadáte jako největší pirát silnic na světě. Ale vzhledem k cenám paliva, oscilující kolem 39,-Kč za litr v době, kdy u nás stojí o desetikorunu méně, není takový problém se přizpůsobit. Radary jsou v relativně mírném počtu (nejlépe by bylo bez nich) a není problém u nich zpomalit. Jen je třeba se nezakecat se spolujezdkyněmi, což se mi u jednoho z posledních radarů na cestě stalo a tak na mne blikl. Tak uvidíme, zda mi přijde další pokuta k té, která mi hned po tripu přišla z pražských Holešovic, kde jsem si v 5 ráno dovolil na padesátce jet 63km/h v místě, kde není žádný provoz lidí.

 

Lidé: Někteří vstřícní, jiní upjatí a plní obav. Možná se není co divit, migrace směrem na sever byl a je v plném proudu a jistě sebou nese víc negativ než pozitiv. Není třeba se bát někde zazvonit, ať už se žádostí o přenocování na jejich pozemku nebo pro radu.

 

Spaní: Ve Skandinávii lze spát téměř kdekoliv. Dodržuje se pravidlo spaní 150m od obydlí. My jsme hledali vždy místo, kde nás nemohl nikdo vidět. Především je to můj zvyk, neboť tam, kde by vás nikdo nepředpokládal, tam vás nikdo hledat nebude. Vždyť co by tam dělal, že jo? Ale i tak jsme spali i na místech, kde by to v ČR možné nebylo. V lesích se hledají místa špatně, neboť zem je v drtivé většině pokryta mechem.

 

Hygiena: Při spaní na divoko je třeba řešit vodu. Řek, jezer a rybníků je všude plno, pravda, velmi studené. Ale v případě potřeby to stačí. Toalety jsou na odpočívadlech, v supermarketech, benzínkách. Nakonec si i dámy oblíbili více svobodný les než frontu na jeden záchod. Občas jsme narazili na toaletách i na teplou vodu.

 

Treky: Krásné, nádherné, občas náročné. Doporučuji kvalitní vybavení, přeci jen ta tisícovka kilometrů na sever je znát, deště jsou tu na denním pořádku. Nakonec jsme si i my na ně zvykli a vnímali jsme přechod ze slunce do deště stejně, jako ze slunce do stínu. Sžili jsme se s ním.

 

 

Fotografie najdete ve fotogalerii.