Rumunsko 2016

   „Ty se máš, ty jedeš se samýma holkama“, „Jo, to si to někdo umí zařídit“ a podobné, jízlivě závistivé, komentáře se objevovaly na facebooku, když se zdálo, že na roadtrip do Rumunska pojedu já a 8, přihlásivších se holek. Byl jsem v klidu. Však ono se to ještě dvakrát změní. Změnilo. Poslední den místo Simony, která nemohla jet, přibyl Dan. Sice byla pořád ženská přesila, ale alespoň že jel on. Znal jsem jej z Ukrajiny jako nekonfliktního tichého kluka.

   První malý problémek se ukázal hned ráno. Na nástupním místě jsem stál sám. Většina žen postupně volala, kde že to přesně jsem. Že bych udělal při určení místa nástupu chybu? Kdo ví. Každopádně jsme se sešli všichni – Petra, Dana, Zuzka, Jindřiška, z Dublinu přiletěla Tina, já s Danem a dvě Moniky.

   Cesta do Brna ubíhala rychle, stihli jsme projet dříve, než se začaly tvořit kolony, způsobené konáním Velké ceny motocyklů na brněnském okruhu. Trasa vedla, mne známými, místy, jako Bratislava, Budapešt, Szeged, Temešvár…. Trochu času nám ubral časový posun, na který jsem zapomněl. Prvním cílem byl rumunský Tunel lásky. Jakási obdoba podobného a mnohem známějšího tunelu na Ukrajině. No, tak v tom rumunském to chtělo hodně fantazie. Ale zase chyběly fábory a bába s magnetkami. Možná byla zajímavější ta terénní cesta k tunelu, než tunel samotný. Ale pro Ford Tranzit, se kterým jsem jel, to problém nebyl.  To už se ale hlásil o své slovo soumrak. Zajeli jsme k řece a spáchali základní očistu po cestě. Počasí nám přálo a koupel před spaním byla fajn. Plácek na náš první nocleh jsme našli za osadou na polní cestě. Bylo by nám tam fajn, nebýt tolika komárů. Ale jejich blízkost znamenala, že je poblíž voda. Což jsme ráno ocenili. Tedy kromě Monči, jež  vylekala kráva za zády. Asi se chtěla taky umýt, nebo spíš napít.

První naší zastávkou byl vodopád Bigar, který mne zaujal doma při hledání zajímavých místo po Rumunsku. Pěkné fotky zaujaly dalších pár desítek lidí, takže malý vodopád, tekoucí po mechu ve tvaru deštníku, přilákal i je. Tuto turistickou atrakci jsme velmi brzy opustili. Chtěli jsme se koupat. Bylo vedro, měli jsme hlad. Koupili jsme tedy buřty a našli pěkný rybník. U něhož se koupat nesmělo, no cedule tam byla jen v rumunštině :-).

   Později odpoledne jsme vyrazili tam, kam jsme se všichni těšili. Do Banátu. Nejdříve jsme si vybrali Sv.Helenu. Ne, žádnou světici, ale malebnou vesnici poblíž velkého jezera. Nečekali jsme místo, kde by se zastavil čas. A on se ani nezastavil. Vesnice sice měla asfaltovanou jen hlavní cestu, ale byla tu škola, kostel, hospoda s obchodem….a spousta malebných přízemních domečků. Byli jsme daleko od domova a v hospodě jsme si česky objednávali české pivo. Zvláštní to pocit. Dokoupil jsem si do cestovní výbavy malovaný plecháč jako památku. (Vydržel mi dva týdny, než jej kdosi zanechal v Bosně). Na jídlo bylo sice pozdě, ale my se nedali. Spořádali jsme spoustu brambůrků a tyčinek. A taky řádky piv. A když si přisedli tři místní chlapíci, z nichž jeden hrál na tahací harmoniku, bylo o dlouhém posezení rázem rozhodnuto. Ubytování nám zajistil „hostinský“ od majitelky domu naproti. Pro potřeby ubytování spravovala ještě jeden dům opodál. Po půlnoci jsem se tedy přesunul do postele jako první. Ráno jsem se pak dozvídal zkazky o dlouhé řadě panáků, tanci. Nejpikantnější bylo probuzení Dany. Ne, neprobudila se vedle harmonikáře, ale na předních sedačkách vraku auta, uklizeného v otevřené stodole majitelky. Že se tam dostala rozbitým čelním oknem, bylo více než zřejmé, dveře byly zamčené. K ránu ale spokojeně dospávala ve svém spacáku na zahradě pod stromem.

   Snídani nám majitelka, p.Táborská, připravila královskou. Pochutnávali jsme si na míchaných vajíčkách a domácích marmeládách. Ani odjet se nám nechtělo. Ale čekaly nás další místa. Zanechali jsme tedy pár dárků, z nichž největší radost udělaly paní Táborské semínka zeleniny na zahradu a rozloučili se. Začínalo pršet a my jeli do Gerníku. V mlhavém dni jsme se prokousávali špatnou cestou do Gerníku. U konce asfaltky a začátku polní cesty jsme nabrali dva stopaře s báglama. Bylo jasné, že mají stejnou cestu, navíc vypadali jako Češi. Ano, byli. Tak se zadní řady trochu smrskli a místo devíti nás jelo jedenáct.  Jeli jsme z druhé strany, než jezdil autobus. Nemyslím, že by jedna z obou cest byla lepší. Stály za houby obě. V Gerníku už lilo jako z konve. Sedli jsme si tedy do hospody. Co jiného se dalo dělat. Čas jsme strávili u mobilů a ve vedlejší místnosti u pingpongového stolu. Když se počasí umoudřilo, šli jsme si koupit med. Starý pán byl ochotný, že nám med připraví. Bude to trvat hodinku. Což nám nevadilo, rádi jsme si prošli celou vesnici. Ač sem nebyl dobrý přístup, vesnice si žila spokojeně svým životem a ani tady jsem neměl pocit, že by nějak zkomírala na úbytě. Ano, žilo se tu skromně. Ale musel jsem si vzpomenout na některé články na webu, které líčí české vesnice v Rumunsku jako místa, kde čas zastavil div ne v pravěku. Tak tomu v žádném případě není. Když jsme byli zásobeni medem a slivovicí, zvedli jsme kotvy.

   Do Bígru jsme se nedostali. Zvolil jsem špatnou cestu. Po přibližně deseti kilometrech polní cesty, kdy jsem kličkoval mezi dírami plných vody se před námi objevil náklaďák s dřevem. Nevím, zda byla pravda, že dál byla cesta nesjízdná plná bláta po deštích, nebo se řidiči jen nechtělo s kolosem uhýbat, každopádně jsem musel zařadit zpátečku a dát si kus cesty pozadu. Chvíli trvalo, než jsem našel úsek, kde bylo možné se s naší větší dodávkou otočit. Přesunuli jsme se tedy novou cestou do Eibenthalu. Zde ale vše žilo již vcelku "moderním" způsobem. V hospodě U Medvěda jsme si dali pivko, zajistili si ubytování. Ač nám bylo zprvu sděleno, že na vaření je pozdě a vesnice je zcela vyjedená po festivalu, tak než jsme dopili pivo, dostali jsme novou zprávu. Za hodinu bude guláš. O pár domků dál pro nás připravili stůl, na něm se podávala vynikající polévka a guláš s rýží. Vraceli jsme se jak po svátku obžerství. Ubytování jsme měli zajištěno čtyři, dva se ubytovali v autě. K překvapení (a podle mne nemilému) požádali zbylí dva o možnost noclehu na zemi. Nevím, zda odstup a zamračené tváře způsobil tento požadavek nebo zda na tváři hostitelů byl vždy. Možná oboje.

   Skalní útvar Decébal není historickou památkou, vznikl teprve nedávno. Ale pro nás byl vítanou zastávkou další den. Zvlášť, když měl u silnice lavičky, kde jsme si mohli udělat královskou snídani z vlastních zásob. Každý přispěl ke společnému menu a společně jsme si pochutnali. Čekal nás trochu delší přejezd k Rapa Rosei. Od červených skal jsem moc nečekal, ale zážitky s nimi spojené za to stály. Chvíli jsme hledali cestu ke kopci, na něž jsme koukali z dálnice. Nakonec jsme to „vygůglili“ a pokračovali nejprve pod most, pak podél pole. Cedule „pouze pro 4x4“ mne opravdu nevyděsila. Ford Tranzit se zadním náhonem nemá k džípu daleko, že? Kromě jednoho náročnějšího úseku, kde část cesty vzala voda, byl výjezd v pohodě. O tom nás přesvědčily i dvě taxikářské Dacie, které si na louce daly dostaveníčko, a dopřáli svým řidičům piknik. Zaparkoval jsem opodál a vydali jsme se na kopečky. Louka byla ideální pro kempování. Postavili jsme stany a  Moniky se jaly vařit večeři. Večer jsme trávili u různých her, z nichž největší zábavu přinesly Aktivity. Co na tom, že tuto hru nijak zvlášť nemusím. Alkohol u některých děvčat vnesl do předváděných kreací zábavy dost.

   Já si vybral spaní pod širákem. K ránu jsem slyšel ovce. To bača přicházel z kopců. Trvalo nekonečně dlouho, než bečící stádo, doprovázené štěkajícími psy prošlo mlhavým ránem okolo. Na vstávání to ještě nebylo, ač bača se culil jako v poledne. Odhadoval jsem čas na čtvrtou ranní. Začínalo drobně pršet. Zasunul jsem se více pod auto a snažil se spát dál. Stanů i míst v nich bylo dost, ale nechtělo se mi.

   Ráno byla mlha i deštík pryč a budilo nás příjemné sluníčko. Nasnídali jsme se, my kluci jsme pobalili stany, holky se zkrášlily pro další den a mohli jsme vyrazit. Sice nás zdržela zácpa na dálnici, ale nedali jsme se. Brzy jsme odbočili z hlavní cesty a stoupali serpentýnami na, údajně, nejhezčí silnici v Evropě. Silnice, známa jako „Transfagarašská magistrála“ nás vedla mlhou stále výše. Výhledy byly jen do bílých mraků. Z některých míst se ozývalo sýčkování, ale my optimisté se nedali. A byli jsme na vrcholu odměněni světlem. Ne, že bylo horské slunce, ale bylo alespoň světlo. U stánků jsme ochutnali pár dobrot, se střídavým úspěchem. Dan neodolal horskému plesu a vykonal očistu těla. Do údolí jsme se vraceli v dobrém rozmaru. Dalším cílem byl nedaleký hrad Bran. Údajné sídlo hraběte Drákuly, který na tomto hradě nikdy nežil. Turistická atrakce srovnatelná s naším Karlštejnem, obklopená stánky se suvenýry hodinu před zavíračkou, mne v tu chvíli vůbec nelákala. Někdo šel dovnitř, někdo po stáncích, já si dal v parku pití a nohy nahoru. Ještě kousek k pohoří Bucegi jsme se ten den chtěli posunout. Nákup jsme zvládli, ale začínal se blížit večer a navštívil nás znovu déšť. Zastavil jsem tedy na opuštěné čerpací stanici pod střechou a Tina s Danem se pustili do přípravy leča k večeři. Holky zatím objevily plac mezi dvěma „tesko baráky“, kde by se daly postavit stany. Souhlasili jsme. Déšť trochu ustal a my se pustili do stavby. Protože jsme stáli na zarostlé štěrkové cestě, nebylo možné zapíchat měkké stanové kolíky do země. Pomohly kameny, kolem kterých jsme uvázali šňůry od stanu. Protože se na obloze občas zablesklo, uvázali jsme stany za všechny šňůry. Po dokončení se objevila hlídka policie s dotazem, co tu děláme. Když jsem jim ukázal na stany a zeptal se, zda je s tím nějaký problém, odpovědí mi bylo lakonické: „Chodí sem k těm domům medvědi.“ Poděkoval jsem za informaci a hlídka odjela. Holky tato informace trochu zaskočila, ale naše klučičí odpověď, že kdyby medvědi chodili k domkům mezi hlučnou silnicí a kolejemi vlaku, jistě by nás tu policajti s tak ledovým klidem nenechali. Navíc láhve s medem byly v autě.

   Žádný medvěd se neobjevil a my vstávali opět do chladnějšího rána. V plánu byl výšlap téměř na vrchol pohoří Bucegi. Podle mapy na ulici jsme s Danem vybrali trasu. Vzhůru nás vyrazilo osm, Dana zůstala dole. Hned od počátku se prudce stoupalo vzhůru. Nejprve jsem šel vzadu s několika děvčaty, nakonec jsme si s Danem místa vyměnili a stoupal jsem s Mončou jako první. Na planinu Babele, kde je i skála, připomínající sfingu, jsem dorazil k poledni. Monča se na posledních sto metrech odpojila fotit. Vzhledem ke stavu mých šlach, které si pamatovaly mé camino, jsem se nemohl zastavit. Za to nahoře jsem měl času dost. Než jsme se všichni sešli, bylo pět a blížil se odjezd posledních lanovek. Ale stihli jsme odjezd i s vystáním dlouhé fronty. Praletá lanovka nás svezla zpět do údolí a my měli za sebou náročný, ale krásný zážitek. V lese jsme si pak našli spaní a unaveni usnuli.

   Bukurešť, to byl náš další cíl na našem roadtripu. Zaparkovali jsme v centru a dali si rozchod. Nejdřív bylo třeba najít net a opět chvilku pracovat. Pak jsem se již vydal do metra, k monumentální budově parlamentu a do úzkých uliček centra. Bukurešťskou atmosféru jsem nakonec čerpal v jedné z mnoha hospůdek. Ostatní na tom byli podobně, a když jsme se sešli, vyrazili jsme k moři. Chvilku jsme hledali pěkné místo, kde by se dalo uvařit a případně i spát. Nakonec jsme si všimli několika obytných přívěsů mezi hotelovými resorty. Kousek pláže na divoké kempování byl na světě. Počasí sice ke koupání nelákalo, ale nedali jsme se. Téměř potmě jsme uvařili večeři. Původní plán, spát ve větrném počasí a pod zamračenými mraky v záhrabu z plážového písku, se vyvinul v naprosto skvělé spaní. Spal jsem na pláži na posteli s nebesy. Tak tohle by mne nenapadlo. Jen ti tři největší pařměni již měli smůlu, nebesa byla obsazena.

   Ráno jsme postrádali obě Moniky. A já jedné z nich neprozřetelně půjčil klíčky od auta. Dvě hodiny jsme o nich nevěděli. Nakonec jsme je našli spát na dětských prolejzačkách. Byli jsme opět kompletní. Město Constanta nás přivítalo krásnou promenádou, ještě krásnější, avšak opuštěnou, budovou casina. Mnoho domů v centru města bylo již opravených, mnoho jich oprava čekala. Bude zajímavé se sem za sedm let vrátit. Ještě jsme se vrátili k vraku lodi u městečka Costinesti a naposledy se vykoupat. Pak jsme otočili čumák auta na západ. Potřebovali jsme ujet kus cesty. Což se nám podařilo, ač nás to stálo rozbité zpětné zrcátko od protijedoucího řidiče dodávky, jemuž jeho pruh byl příliš malý. Prevít jeden sice zastavil, ale než jsem se k němu vrátil, byl pryč. Nocleh jsme našli v kukuřici. Místní chlapík byl trochu překvapen, když viděl stany v malé „proluce“ mezi kukuřičnými políčky, ale hlt slivovice od Dana jej pomohl získat na naši stranu. Varování před medvědy jsme už moc vážně nebrali.

   Ráno jsme zablácení sbalili svých pět švestek a vyrazili domů. Jedna malá a zbytečná hádka na konci cesty mezi posádkou byla tím jediným negativem na tomto tripu. To ostatní byly zkušenosti. Ty mohou být dobré, mohou být nepříjemné, ale hlavně, že jsou silné. A Rumunsko silné bylo.