Roadtrip Ukrajina 2016

   Přípravy na tento roadtrip byly „veselé“. Zatímco práci jsem si připravil dopředu a všichni mí klienti byli odbaveni, stejně jsem neunikl zběsilým přípravám na poslední chvíli. Poslední dva dny jsem totiž strávil po zubařských křeslech. A to nemluvím o tom, že jsem byl deset dní po operaci nosních dutin. Holt je třeba se dát trošku do kondice.

   Ale nebylo pochopitelně nic, co by mi mohlo zabránit být v sobotu ráno v 7.00 na pražském Opatově připraven vyzvednout zbývající členy posádky na tento trip. Tereza přijela již včera večer, Šárku, Daniela, Terezii a Jirku jsme nabírali nyní. Místo Petra přišla sms, že nepojede. Jarda bude čekat u Humpolce. Takže vstříc východním zemím – Ukrajině a Moldavsku jedeme v osmi. Tedy, až do Brna v devíti, devátý je totiž Šárčin pes, kterého tam vysazujeme. Polsko-české hranice jsme projeli bez zastavení, jak příjemná to věc.

   Po dálnici jsme byli brzy u ukrajinsko – polských hranic. Zařadili jsme se na konec fronty a čekali. Některým již svítily oči po dvou dvoulitrovkách vína a já se začínal trochu obávat, jak tento výlet dopadne. Po dvou hodinách čekání jsme se dostali do samotného areálu celnice. U vjezdu jsme dostali lístek, jakýsi „Kontrolnyj talon“. Na něj bylo třeba získat dvě razítka. Z celního odbavení a z pasové kontroly. Zde jsme ušetřili možná hodinku, když jsme se zařadili do kolony aut z EU. Nejprve si strohý polský celník prohlédl doklady, nechal si otevřít zavazadlový prostor, po chvilce čekání jsme s prvním razítkem opustili první stanoviště a přejeli na ukrajinskou část. Zde to samé, po chvíli jsme dostali zpět pasy a talon s druhým razítkem, u brány odevzdali vojákovi a byla nám otevřena brána na ukrajinské území. Celá procedura trvala tři hodiny. Nepotvrdili se obavy známých, jež varovali před důkladnými kontrolami, požadavky na úplatky, odevzdávaný podíl z alkoholu apod. Vše mělo svůj řád, a pokud jste nevyčníval, v pohodě jste projel.  

   Upravili jsme dnešní cíl v souladu s časovým posunem a s osmou večerní jsme projížděli Lvovem. Do oka nám padl malý hotel u cesty s názvem Batori. 250hřiven za osobu a 40 za snídani nám přišlo velmi slušné. Zvlášť, když hotel byl spíše vyšší kategorie a prostředí čisté a útulné. Kurz koruna/hřivna byl víceméně 1ku1. Večeře o několika chodech byla fantastická, ať byla objednávka jakákoliv. Ukrajinské pivo Dom o míle předčilo dánský Tuborg. S jedenáctou večerní jsme zalehli do měkkých peřin komfortního hotelu.

   Po brzké snídani máme v plánu natankovat, najít bankomat a supermarket. Vše se nám daří v Rivnem. Zajímavé je, že až tak pátý bankomat měl peníze. Plnost bankomatu se pozná dle fronty u něj. Rozhodně se vyplatilo platit kartou, případně vybírat z bankomatu. Nejhorší variantou bylo měnit si peníze v Česku. Eura či dolary na výměnu na Ukrajině si nikdo nebral. Jen bylo třeba dát si pozor u bankomatu na možnost výběru převodem přes euro. Což dokázalo výhodnost kurzu úplně vymazat. Kousek od Rivne nás čekal Tunel lásky, na který jsem se těšil. Sice jsem měl v plánu sem jet s partnerkou, no ve chvíli, kdy jsem stál na kolejích u ústí tunelu, partnerka již byla bohužel partnerkou minulou. Takže legendu, že pár, který tunelem projde ruku v ruce, zůstane spolu celý život, jsem nevyzkoušel. Možná dobře, třeba by ten život byl pak krátký nebo naopak dlouhé peklo J. Teploměr sice ukazoval krásných 25 stupňů, ale byl teprve začátek jara a tak stromy byly ještě bez listí. Museli jsme pomoci své fantazii a představit si, jak krásně barevně tunel asi vypadá uprostřed léta či na podzim. Ale i tak to stálo za to. U babči v improvizovaném stánku jsme si koupili nějaký ten malý suvenýr, ale to již nám hodinky ukazovaly, že je na čase vyrazit do Kyjeva.

   Z možností hostel versus hotel Ukrajina jsme si vybrali přeci jen první variantu (však tu nejsem naposled J). Hostel stál pro všechny na dvě noci to, co velký hotel pro jednoho na jednu noc. Prošli jsme si náměstí i hlavní třídu, teď v neděli večer uzavřenou pro dopravu. Bylo zde velmi živo, my ale hledali restauraci. Nakonec jsme skončili v ukrajinské jídelně, což se záhy ukázalo jako nejlepší volba. Co jsme si nandali na talíř, to bylo skvělé. Odcházeli jsme s plnými pupky. Pak naše kroky vedly centrem. Ty moje se zastavily u karaoke na ulici. Převládala ukrajinská muzika, ať již moderní verzi, nebo ta národní. Zde jsem dokázal sedět skoro dvě hodiny. Nakonec jsem se setkal s Jardou v sushi restauraci, kde jsme na zahrádce poseděli u piva.

   V pondělí jsme dle plánu seděli v 8.30 v autě a čekali na Maxima. Maxim byl průvodce Černobylem, kterého mi v Česku zajistil Ondra. Byl jsem za jeho nabídku velmi rád, neboť jména členů posádky se skládaly ještě dva dny před odjezdem a nevím, jak bych toto řešil přes ukrajinskou agenturu, kde po mne chtěli rezervaci 4 měsíce předem.  Zároveň mi byl nápomocen mnoha radami. Maxim se však nedostavil. Po desítkách minut netrpělivých obav jsem zjistil, že ve spojení Ondra-Maxim nastala chyba. Byli jsme očekáváni o týden později. Bylo zřejmé, že se dnes do Černobylu nepodíváme. Narychlo jsme si našli náhradní program a věřili, že Ondra zajistí prohlídku na druhý den. Náhradní program spočíval v návštěvě muzea Černobylu, které je v Kyjevě a samozřejmě v prozkoumávání ukrajinské kuchyně, jež mne nadchla. A to je co říci, neboť jídlo beru jako nezbytný výdaj k přežití a šlo-li by to, obešel bych se bez něj. Den pro nás skončil až o půlnoci s tím, že Černobyl bude až ve středu. Snad. Co jsme mohli dělat?

   Další den jsme se rozdělili. Vojta s Terkou zůstali v Kyjevě, my ostatní vyrazili na venkov. Sovětská mašinerie zlikvidovala mnoho z historie mnoha zemí, zejména těch, co přímo spadali pod Sovětský Svaz. Takže ani Ukrajina nezůstala ušetřena. Město Černigiv zůstalo kupodivu opominuto. Zachovalo se zde několik původních ukrajinských sakrálních staveb, v některých je dnes muzeum, jehož exponáty sahají až někam k 11.století. Celkově na mne působilo město, jako bych se vrátil o třicet let zpět. Ulice brázdily rozpadající se trolejbusy, které, když se blížil konec jejich životnosti, dostaly štětcem nový nátěr karoserie a po této „generálce“ se vrátily stejně rozvrzané, jako byly, zpět sloužit lidu. Zdálo se, že některé tuto omlazovací kůru absolvovali několikrát. Naopak zrekonstruované vlakové nádraží zářilo novotou a čistotou. Bohužel na něm zrovna chyběly vlaky. Zato na náměstí na nás zlostně mířil klasický socialistický památník – tank. Prohlídku města jsme zakončili v restauraci. Opět bylo fantastické vše, co jsme si objednali. Od polévky po zákusek. Cestou zpět jsme jeli skrz několik vesnic mimo hlavní tah. Chtěli jsme trošku poznat život mimo hlavní silnice a města. I zde byl život o pár desítek let zpět. Zajímavé bylo, že prakticky každý dům měl vysoký plechový plot, přes nějž nebylo vidět. Bylo i docela dost domů, o které se nikdo nestaral a příroda si brala pozemek své, kdysi zabrané území, zpět. Tušili jsme ale, že to nebude nic oproti tomu, co nás bude čekat následujíc den.

   Při příjezdu do Kyjeva na nás už zdáli „mávala“ Matka Vlast. Osmá největší socha na světě, symbolizující vítězství nad nacisty, čnící nad Kyjevem, je vskutku monumentální. Což se samozřejmě jeví nejvíce, když se stojí přímo pod ní. Zajímavostí je velký obranný štít v rukou Matky. Jsou na ní komunistické symboly srp, kladivo a hvězda. Což by nebylo nic zvláštního, sochu odhalil na počátku osmdesátých let Brežněv. Nicméně tyto symboly jsou na Ukrajině zákonem zakázané. Matka vlast však dostala výjimku. Národní muzeum již bylo zavřené, takže jsme ani neměli možnost vyjet výtahem uvnitř sochy a horolezecky vylézti až do její ruky. Pravdou je, že o této možnosti jsme ani nevěděli. Prohlédl jsem si alespoň venkovní expozici vojenské techniky. Sice bylo také zavřeno, ale strážce se podivil, proč nejdu dovnitř. Když jsem mu odpověděl, že je zavřený vstup i pokladna, odvětil, že je tu přece on a že stačí 5hřiven. Měl jsem jen deset. Ani jeden z nás se nad takovým drobným detailem nepozastavil, a já si v klidu nafotil armádní vozidla. Památník jsme opouštěli až za tmy. Naštěstí vzápětí přišla zpráva, že nás náš průvodce Maxim bude očekávat druhý den v 8h před hostelem.

   A tak ráno vyrážíme do jaderné elektrárny Černobyl. Za slabé dvě hodinky již procházíme prvním check-pointem. Překvapuje mne otázka, zda nevezu zbraně nebo rybářské pruty. Později pochopím proč. Vjíždíme naším autem do oblasti. První naší zastávkou je malý kostel, jediný dochovaný v zóně. Zajímavé, ale my se těšíme zejména na Pripjať. Dovedete si představit město, velké jako Karlovy Vary, Teplice nebo Jihlava……kde není ani noha? Už několik let jsem v duchu „plánoval“ cestu sem, hodně jsem o katastrofě přečetl, zhlédl videí či prohlédl fotografií. Z některých mi nebylo zrovna dobře….  Překvapil nás čilý provoz na začátku zóny. Postupně jsme se dozvídali o současném životě v zóně. Pracují tam desítky, možná stovky lidí. V elektrárně, v zabezpečení, ve správě zóny, registrující návštěvy, v údržbě, v obchodě či jídelně….. Další naší zastávkou byla školka u cesty. Dětského hřiště na zahradě školky jsme si všimli až na upozornění průvodce. Prázdné místnosti, rozházené zbytky hraček, vysklená okna, prázdné postýlky……ani nemá smysl to vypisovat, v tomto případě rčení „jedna fotka vydá za tisíc slov“, platí na sto procent. Maxim v minulosti v elektrárně pracoval, tak nás překvapil několika čísly, o nichž jsme buď neměli informace žádné, nebo zkreslené. Například srovnány ze zemí byly pouze tři vesnice v celé oblasti. Jednu z těch, které se dochovaly, jsme navštívili. Ale bezprostřední okolí domů bylo zarostlé třicetiletými stromy, nebylo moc k vidění. Mimo asfaltové silnice jsem se pohybovat nechtěl. Radiace se totiž drží v živém….tedy v půdě, rostlinách a zvěři. A také v železe, ale to zde nebylo. Pak jsme se již blížili k elektrárně. Nejprve jsme míjeli rozestavěné bloky 5 a 6, které nebyly nikdy dostavěny. Dodnes nad nimi stojí jeřáby, a vše je tak, jak to bylo před třemi desetiletími opuštěno. Vedle bloku č.4, toho, jež se tak smutně zapsal do historie, vzniká nový sarkofág. Ten by měl na konci roku 2016 přikrýt celý blok, který je nyní zakryt pouze starým betonem, jež přestává plnit svoji funkci. Nový sarkofág je moderní dílo, pyšnící  se mnoha rekordy. Kromě těch finančních a technologických se jedná například o největší a nejtěžší věc, která kdy byla vyrobena jako mobilní. Sarkofág je totiž stavěn na dvojici kolejnic, a po dokončení bude „nasunut“ na blok č.4. Udělali jsme si fotky nejen z dálky, ale zakrátko jsme zaparkovali před vjezdem do samotné elektrárny. Zde bylo docela živo, hned nás kontrolovali vojáci, včetně našich pasů. Fotit bylo možno pouze jednotlivé fotky, zakázáno bylo fotit lidi nebo fotografovat panoramatické snímky. Přeci jen se stále jedná o atomovou elektrárnu, která spadá svoji ochranou pod Úřad pro atomovou energii. Náš dozimetr byl klidný, přestože jsme se koukali přímo na starý sarkofág, pod kterým se skrývalo stále radioaktivní nebezpečí.

   Než jsme ale mohli pokračovat do Pripjati, čekal nás oběd v černobylské „závodce“. Ne, nedělám si legraci a ne, neservírovali nám půlmetrové hřiby. Ale jak jsem zmínil, v zóně pořád pracuje dost lidí. U vstupu do jídelny byla brána, kde si každý změřil úroveň radiace. Všichni jsme byli čistí.

    Jídlo za moc nestálo, tak jsme pokračovali tam, kam jsme se všichni těšili. Nejprve jsme zastavili na „Mostě smrti“. Prý se z tohoto mostu dívali obyvatelé města na hořící blok elektrárny. Vzápětí přešel nad mostem silně radioaktivní mrak. Prý většina zvědavých lidí později zemřela.  Kdo byl před mostem, ten přežil.

   Ve městě jsme navštívili místa, jež jsme znali z internetových fotografií. Centrální náměstí s obchodem a hotelem Polesí bylo prvním místem. Znám staré černobílé fotografie města, kdy žilo svým mladým životem. Pripjať bylo výkladní město Sovětského Svazu. Vzniklo pro potřeby zaměstnanců černobylské elektrárny. Byl zde veškerý tehdejší luxus. Obyvatelstvo bylo velmi mladé, věkový průměr činil přibližně 30 let. Zvědavi jsme byli i na zábavní park. Autodrom, ruské kolo, houpačky. Ale nic z toho nikdy žádné návštěvníky nepřivítalo. Slavnostní spuštění atrakcí bylo naplánováno na 1.máje. Ale o pět dní dříve došlo k černobylské tragédii a město bylo evakuováno. A tak dodnes ruské kolo smutně ční nad městem, aniž svezlo jediné děcko. Dříve bylo toto místo silně kontaminováno. Právě na plácku před autodromem přistávaly helikoptéry, jež hasily požár bloku č.4, a byly zde čištěny od radiace. Později byla určitá vrstva zeminy z okolí odvezena jako radioaktivní. To neznamená, že zde dnes radioaktivita není. Na asfaltu ne, když položíte na zem dozimetr, ukazuje téměř nulu. Položte jej ale na trs trávy, vyrůstající s popraskaného asfaltu, a hodnoty stoupnou. Rovněž na autodrom bych raději nelezl. Ale jako objekty fotoaparátů jsou tato místa vděčná.

   Dále jsme chtěli vidět nemocnici. Dnes z ní moc nezbylo. Rozbité chodby, prázdné místnosti… Ale lze nalézt zajímavosti, jako třeba lékařskou knihu plnou pacientů nebo gynekologické křeslo či operační stůl. Na recepci nemocnice ležela rukavice. U ní dozimetr dával hlasitě najevo, že ji měl na ruce některý ze záchranářů. Prý ve skladech jsou dodnes oděvy plné radioaktivity.

   Přístav, ze kterého pluly rychlolodě do Kyjeva, je dnes nenápadnou vzpomínkou. Ani původní fotky nejsou onomu místu moc podobné.   

   Podívat se na střechu paneláku bylo další naše přání, které nám ochotný průvodce Maxim splnil. Vyrabované a poničené byty jsem obcházel s respektem. Pocit, že „to tu někomu patří“ zůstával, přestože se se již nikdy nikdo nevrátí. Nakonec jsme vystoupali na střechu jednoho panelového domu na okraji města. Ostražitost byla na místě. Jednak je obecně vstup do budov zakázaný, i když tolerovaný. Například všechny dveře jsou otevřené, aby se předcházelo násilným vniknutím s rizikem zranění. Dalším rizikem, a podle Maxima větším, byla přítomnost černých velkých Toyot. V nich se pohybovali ukrajinští a ruští papaláši. Tím spíš, že se blížilo kulaté výročí tragédie. Papaláši se rádi předváděli před svými kamarády, a přestože v zóně byli na stejné povolení jako my, demonstrace síly bývala zbytečným zdržením. A v kombinaci s přemírou vodky se v minulosti stalo několik tragédií, kdy přišla ke slovu i zbraň. Tohoto nebezpečí se Maxim obával víc než radioaktivity. Tím spíš, že poznal tvář šéfa ruských tajných služeb u jednoho vozu. Raději jsme vyhledávali místa dále od těchto lidí. Procházeli jsme město tak dlouho, dokud nám vše nezačalo připadat stejné.

   Unavené nohy jsme nechali odpočívat v autě a popojeli se podívat na bývalý sovětský radar Duga. „Oko Moskvy“, jak se také radaru říkávalo, je impozantní stavba. Téměř kilometr dlouhá „anténa“, namířená na USA a Evropu. Pro svůj provoz prý spotřeboval radar 30%! elektrické energie vyrobené v Černobylu. Radar byl tak tajný, že pro něj našli místo poblíž elektrárny, kam nebylo odnikud vidět. Pro tisíc zaměstnanců radarové stanice vytvořil Sovětský Svaz uzavřené městečko, kde zaměstnanci se svými rodinami žili. Nechybělo zde nic. Městečko, zvané Černobyl2 bylo zcela soběstačné. Provoz radaru ale nebyl bezproblémový. Časté rušení vojenských i civilních přístrojů v širokém okolí, drahý energetický provoz a nízká efektivita, to mělo za následek brzkou modernizaci. Rok po ní ale přišel „osmdesátýšestý“ a byl konec. I Duga byla evakuována. Ani my jsme se dlouho nezdrželi, neboť zmíněný šéf tajné služby parkoval přímo pod radarem. Ochranka postávala okolo. A šéfíka jsme zahlédli ve výšce na schodišti radaru. Raději jsme pokračovali dál.

   Poslední zastávkou bylo chladící jezero. Obyčejná voda, která se používala pro chlazení reaktoru se schraňovala v uměle vytvořené jezeře. Proto nebyly třeba chladící věže. Alespoň pro první 4 bloky elektrárny. Pro stavěné další dva bloky by bylo vody již málo, proto se s chladícími věžemi pro ně počítalo. Nás však zajímalo množství ryb v jezeru. V křišťálově čisté vodě plavali sumci. A my je z menšího mostu krmili rohlíkem. Ano, zní to bláznivě, ale černobylská zóna není přece zcela „normální věc“. Malé rybky by brali jak divé, sumci líně okukovali naši svačinu a zobli si opravdu jen občas. Nedivím se jim, pokud je krmí každá návštěva…

   Pak nás již čekala brána zpět do světa. Ještě měření „zamoření“ Všichni jsme byli čistí, tak se za námi zaklapla závora smutné historie a nezapomenutelného zážitku a my se vraceli do Kyjeva, města živého. Cestou vysazujeme našeho průvodce a obdarováváme ho českým pivem a lahví vína, koupenou včera. Projíždíme Kyjevem na konec města, kde hodláme najít nocleh. Nakonec pár kilometrů za městem nacházíme motel, kde nás krásná servírka ubytuje a zajistí nám výbornou večeři a pivo. Co si víc přát…

   Ráno pokračujeme na jih. Jediné muzeum na bývalé atomové raketové základně je u města Pervomajsk. Celý trip jsme byli víceméně rozděleni na dvě čtveřice. Pohromadě jsme byli tehdy, když bylo nezbytné. Večery jsme trávili po skupinkách. Nyní došlo k první hádce (a poslední). Zbytek tripu probíhal víceméně ve vzájemné toleranci, byť bylo patrné, že si nesedl každý s každým. Na základnu jsme se ale těšili i tak.

   Nejprve jsme si prošli vnitřní expozici. Průvodcem nám byl bývalý voják, který zde dříve sloužil. Věděl vše a srozumitelnou formou nám vše povídal, Šárka stíhala překládat, a když přeci jen nevěděla, chytali jsme se my, kdo si ruštinu pamatoval ze škol. Výklad byl vskutku zajímavý, nicméně nám hodně běhal mráz po zádech. Nebudu vás strašit technickými daty, byly příšerné. Hirošima a Nagasaki byly vedle účinku jaderného úderu z této základny asi takový výbuch, jako když prásknete papírový pytlík. Ještě dnes mi není dobře na těle, když tyto řádky píši. Nejstrašnější na tom celém byla skutečnost, že někdo dopředu počítal s tím, že zlikviduje Ameriku a vojenské cíle NATO v Evropě takovou silou, že nepřežije nikdo na světě. Sověti dopředu počítali s odvetným úderem a nechávali si polovinu raket na druhý úder. Ptali jsme se průvodce, zda USA věděli o tom, co zde je. Odpověď byla neuvěřitelná: „Ano, my jsme věděli, co mají oni a oni věděli, co máme my. Jaderné rakety by se zčásti střetli nad severním pólem, zčásti doletěli na cíl, neboť my jsme dokázali otevřít poklopy raket dříve přibližně o 18 sekund, což nám dávalo velký náskok.  Ale co nevěděli, že máme „Satana“. Raketu, která nesla nálože o síle 270násobku bomby shozené na Hirošimu!!! A ta by byla vyslána přes jižní pól. Proti ní USA neměly adekvátní obranu“.

   Zajímavé byly fotografie před/po z Nagasaki a Hirošimy. Když vidíte jen stín na zdi a dojde vám, že tam stál člověk, než se při výbuchu „vypařil“….. Parametry jaderných zbraní byly (a jsou dosud) šílené. Prohlédli jsme si i model centrálního řídícího pultu. Aby bylo možno vypustit jadernou raketu, bylo třeba několik kroků. Jednak 3 rozkazy. Jeden od prezidenta, druhý od ministra obrany a třetí od náčelníka generálního štábu. Pak jste museli otočit klíčem na panelu ve stejnou chvíli, kdy totéž učinil druhý důstojník u vedlejšího pultu. Pak, opět ve stejnou chvíli, zmáčknout tlačítko a zadat kód, sdělený telefonicky. A jen vnímat, jak likvidujete celý svět, včetně svých blízkých a nakonec i sebe. Nedělám si iluze, že i když je z ukrajinské základny muzeum, že něco podobného a modernějšího není vedle v Rusku. Průvodce nám potvrdil, že ano. A hůř. Za studené války bylo třeba tří rozkazů. Putin změnil zákon, stačí on sám. Takže když mu rupne v bedně……..

   Po tom, co jsme si prohlédly různé rakety a nákladní transportéry ve venkovní expozici, byli jsme připraveni na spuštění do 14. podzemního patra do řídícího velínu. Zde jsme sice čekali skutečný ovládací pult, jež jsme viděli nahoře jako model, ale šokovala nás jiná věc. Vlajka s hvězdou, srpem a kladivem. Jakási standarta, jíž měli dva přeživší důstojníci zapíchnout do, radioaktivními údery zničené, země. Až tak daleko mysleli socialističtí plánovači.

   Ze základny jsme pokračovali na jih do Oděsy mlčky a vstřebávali další hluboké zážitky. Místy se zhoršovala cesta, díry polykaly kola automobilů, občas bylo lepší jet po rovnějším poli vedle silnice. Nakonec se dostaneme na jakýsi hlavní tah a cesta se zlepší. Přesto musím být ostražitý, díry nezmizely zcela.

   Oděsa je krásné město, přijíždíme však až po osmé hodině. Terka našla krásný čistý, shodou okolností nově otevřený hostel. Opět jsme zašli do restaurace a opět jsme byli nadšeni jídlem, pitím i obsluhou. Zde, ve střední části Ukrajiny, se často mluví rusky (Kyjev, Oděsa i města na cestě). Ale zní i ukrajinština. Pro nás Čechy je mile úsměvné je, když vám půvabná servírka přinese pití či jídlo, my ukrajinsky poděkujeme „ďakuju“ a odpovědí je nám milé „prosím“, jež se ukrajinsky řekne „buď láska“ J.

   Ráno jsem si přivstal a prošel si část Oděsy. Čas mne ale nyní tlačil dál. Ztráta z Kyjeva byla znát. Holt se sem budu muset vrátit jindy. Vzhledem k odtržení Podněsterské oblasti od Moldavska jsme si museli trochu zajet západním směrem. Toho jsme využili ke krátkému koupání v Zatoce. Vítr ochlazoval jarní vzduch na slabých 16 stupňů, to vážně nebylo moc. Mořská voda měla teplotu ochlazovacího bazénku u sauny, takže koupání bylo velmi rychlé. A tak jsme se zase tak moc nezdržovali a vyrazili po rozbitých cestách vstříc Moldavsku. Poslední kilometr před dálničním přechodem bylo opravdu spíš pro tank, ale zdárně jsme se všem jámám vyhnuli a dorazili k závoře.

   Na hranicích bylo prázdno. Celníci chtěli vidět i VIN auta. Což byl trochu problém, kapota nešla otevřít.

Pak se to sice na padesátý pokus podařilo, ale netušil jsem, kde VIN je. A celníci jej nenašli. Tak nakonec pokynuli, že ok. Na moldavské straně probíhala kontrola již bez „talončiku“, kontrolního lístku, na který se sbírají dvě razítka. Zato jsem zaplatil 4E, získal jakýsi certifikát, o němž nevím, k čemu mi je. Jen máme do 7 dnů opustit Moldavsko. Tolik času bohužel nemáme. Nepovedlo se mi opět otevřít kapotu.

Snažil jsem se celníky přesvědčit, že Ford má jen VIN u čelního okna a cpal jim pod nos návod k obsluze, kde byl ražený VIN ukázán pod kapotou J. Což jsem přehlédl. Do Moldavska jsme všichni z posádky mířili poprvé.

   Kišiněv jsme projeli s tím, že se sem vrátíme po prohlídce Orhei Vecchi, kam jsme právě spěchali, aby nám nezavřeli místní známý klášter. Přestože bylo teprve 17h, podzemí bylo již zavřeno. Nakonec jsme místo návratu do hlavního města zvolili setrvání na tomto zajímavém místě, našli si pěknou restauraci – eko farmu a dali se do ochutnávání moldavské kuchyně a vína….a višňovice. Vzali jsme zavděk i ubytováním, poprvé jsem spal na peci. Bohužel vyhaslé.

   Ráno jsme měli snídani, jež byla v ceně ubytka. Ubytování bylo výrazně dražší, než na Ukrajině. Ale možná to bylo tím, že šlo o eko-farmu u turistické atrakce. I když to tu vypadalo jako Dolní Lhota. Hned po snídani jsme se vydali na cestu. Na hranicích to probíhalo v pohodě. Pasy, otevřít kufr, prohlédnout úložné prostory v autě, zeptat se na alkohol, drogy, kouknout na VIN (postačila samolepka na sloupku dveří), razítko. Postarší moldavský celník zkoušel, proč nás je osm, že nad 6 osob je to minibus, potřebující tachograf apod. Chvíli jsme se dohadovali, nakonec dal razítko a my mohli opět na ukrajinskou polovinu. Zde se celníkovi nezdály dvě malé skleničky kaviáru v mých dveřích. Trochu nechápal, že je to super svačina za 15 hřiven. Ptal se, kolik toho mám celkem. Odpověď, že dvě, mu stačila a dal pokoj. Na otázku, kolik vezeme alkoholu, jsem odpověděl: „Ně mnoga“ a ukázal mu dvě připravené plechovky Krušovic. A mohli jsme jet. Voják na konci se ještě ptal na něco, čemu jsem nerozuměl, ale z dvojice „passenger“ anebo něco jiného, jsem zvolil první možnost. A byli jsme opět na Ukrajině. Cesta poměrně rychle utíkala, tedy pokud to dovolil stav vozovky. Dobré a horší úseky se střídaly bez varování. Černivci, Kolonyja, Ivano-Frankivsk, Kaluž, Dolina…stále blíž k cíli, jež jsme si stanovili v městečku Mukačevo. Zde jsme našli hostel a já zalehl do peřin. Další den mne čekala cesta do Prahy. Ostatní vyrazili do víru nočního života, ale o tom já nic nevím.

   Ráno jsme se slezli u auta, bleskově přejeli blízkou maďarsko-ukrajinskou hranici a frčeli přes Budapešť, Bratislavu, Brno…až do Prahy. Zde ještě vyložit posádku, s níž jsem strávil týden na cestách, dopřát důkladnou očistu autu, zapadnout do postele a snít o dalších cestách.