Roadtrip Francie+Španělsko 2015

Největší chuť někam odjet mívám tehdy, když mne doma i v mé firmě všechno štve, moc se nedaří a venku je sychravo. To touha po slunečných plážích, dobré společnosti, chutném vínu a dalekých cestách nabírá na intenzitě. Bylo tomu tak i letošního ledna, kdy jsem sjížděl „Cestovatelskou seznamku“ na Facebooku, šmejdil po Hedvábné stezce a kontroloval portály s levnými letenkami.

Jedna z prvních nabídek byla roadtrip po francouzském a španělském pobřeží. Hned jsem se přihlásil, aniž bych měl nějak moc informací. Bylo mi vcelku jedno, že neznám ani pořadatele, ani další účastníky a že jsem tu samou cestu jel v roce 2008. Cestu pořádali Petra M. a Tomáš B. Do odjezdu zbývali dva měsíce, během kterých jsme dali „ seznamovací pivko“ (na kterém nás byla větší polovina z 18! účastníků). Ano, jela dvě devítimístná auta. Jedno měl řídit Tomáš, druhé jsem přijal já. Jeden čas byla i varianta, že pojedeme mým budoucím, ale tu jsme nakonec rozumně zavrhli. Co kdybych nejel. Taky jsme odeslali dopředu platby a věřili, že se na startu cesty sejdeme. Čas odjezdu byl stanoven na březnové nedělní odpoledne.

Do příprav jsem se (patrně stejně jako ostatní) nepletl a přijal návrh cesty, který jsem už ve zmiňované hospodě při seznamování zapomněl. Poslední březnovou neděli jsem vyrazil s batohem směr Beroun, kde jsem měl být (jako předposlední člen výpravy) nabrán. Trip moc slavně nezačal. Nejprve hodinové čekání v Berouně na pumpě, další hodinové čekání při předlouhém nákupu v Plzni, zima a vítr a horkým čajem politý krk i záda Lenky, jedné z účastnic. Byl jsem zvědav, co mne čeká. Zapadl jsem na přidělené sedadlo, aniž bych se seznámil se zbytkem posádky. Moc se seznamovat neumím. O zábavu během cesty jsem měl postaráno, seděla vedle mne Lála, další z účastnic. Během noci jsme se prostřídali s Davidem za volantem VW Caravelle a od páté hodiny ranní jsem ho již z ruky nepustil. Myslím samozřejmě ten volant :-). Už během noci jsme se rozdělili na dvě posádky. Ač jsme měli vysílačky, jeli jsme přirozeně každý svým tempem. Nejprve nás překvapovalo, že se „pořadatel zájezdu“, řídící druhé auto, nesnaží držet se pohromadě, ale nakonec jsme si zvykli. Měli jsme auto a platební kartu, na kterou jsme měli tankovat a platit mýtné. Takže jsme frčeli vstříc Canyonu du Verdon. S druhou posádkou jsme se párkrát náhodně potkali na pumpách, až jsme společně dojeli k jednomu z nejhlubších kaňonů v Evropě. Prohlédli jsme si společně ještě most, ale canyon i přilehlé jezero Lac de Sainte-Croix jsme prozkoumávali již v devíti. A v devíti jsme i zůstali. Zmatky v komunikaci, rozdílná rychlost i zájmy nás rozdělili. Zatímco druhá skupina šla navštívit Le Colorado Provencal, my jsme zapadli do nejbližší vesnice na sklenku něčeho osvěžujícího a trošku jídla. Dalším cílem byla již Marseille, kde jsme měli zajištěno přes server „airb´n´b“ ubytování. Děsili jsme se trochu, při pohledu na cikánské paneláky a představovali si, kde asi budeme spát. Ale navigace nás dovedla na pobřeží k bytu s výhledem na moře. Vynosili jsme vše nahoru a já dal hned všechny své věci do pračky, neboť byly od rozbité láhve piva. Než jsme se všichni najedli, vysprchovali a uložili, bylo po třetí hodině ranní.

Ranní hluk nás donutil vylézt ze spacáků a vykouknout z oken na sluncem zalitou pláž. Že by konečně ustal vichr a my si užili pěkný slunečný den? Na programu jsme měli staré francouzské město Avignon. Již jsme neřešili druhou posádku s organizátory. Smířili jsme se s tím, že máme od nich auto, kartu a kontakt na ubytko a zbytek jsme si zařídili sami. Vyrazili jsme. Avignon je historicky moc hezky zachovalé město. S krásnými hradbami, malými uličkami, sakrálními stavbami i vyhlídkou. Prošli jsme si centrum, někdo si dal jídlo, jiný poslouchal malebný zvuk potulného harmonikáře, i na známý Avignonský most došlo. Ten tedy upřímně za moc nestál. Menší most v sardinské Fertilii se mi líbil víc. Navíc zde procházel určitou rekonstrukcí, o čemž svědčily palety stavebního materiálu a „ještěrka“ na mostě. Čas nám vycházel se skluzem jedné až dvou hodin. Holt ranní balení :-). Ale nač se stresovat, vždyť jsme na výletě. Vyrazili jsme tedy, dle původního plánu, směrem do Andorry. Carcassonne jsme vynechali, neboť ubytování jsme měli večer kousek až nad Barcelonou. Cesta ubíhala v poklidu a rychle. Posádka dospávala noc a já si užíval jihofrancouzských silnic. Odpoledne jsme začali stoupat do Pyrenejí. Teplota klesala z původních dvaadvaceti, až se zastavila na vrcholcích Andorry na teplotě 3 stupně nad nulou. Delší koulovačce ve sněhu zabránil silný vítr. Cestou z vrcholků se nás pokusil, odvážným skokem pod kola, zastavit daněk, jelen, sob či co to bylo za chlupatou potvoru.  Ale nedali jsme se, a náš „autobus“ pokračoval bez úhony dál. Jen Lále bylo trošku zle z kyselých bonbonů na lačný žaludek. Do hlavního města Andorra La Vella jsme se dostali až v sedm hodin. Vůbec se mi toto městečko nelíbilo. Připadalo mi jako Harrachov zkombinovaný z Holešovickou tržnicí a Teskem. Klíče od ubytování v Canet de Mar jsem vyzvedával v jedenáct v noci. Pivko na spláchnutí prachu cest a zavřít oči nad uplynulým dnem bylo posledním přáním.

Na středu jsme si naplánovali prohlídku Barcelony. Když jsme ráno vstali a nasnídali jsme se, zjistili jsme, že máme být v Barceloně v konkrétní čas. S tím nebyl problém i parkování jsme našli, když jsme se před vjezdem do garáží potkali s druhou posádkou. Sice jsme, obě auta, stála uprostřed čtyřproudé silnice, ale co, vždyť jsme na jihu :-). Na prohlídku La Sagrady Familie jsem nešel, nelíbila se mi již zvenku. Místo toho jsem vyrazil s fotografem Tomášem po několika zastávkách Barcelony. Gaudího stavby, stará tržnice, náměstí… Zklamání ostatních z La Sagrady mne utvrdili v tom, že jsem o moc nepřišel. Poseděli jsme u solidního pozdního oběda a vydali se na ubytování. V Barceloně jsme sbalili Kláru, kamarádku Eriky Vrtulky. Večer se hodně protáhl, pro mne do jedenácti, pro někoho téměř do rána. Ráno to bylo znát.

Čtvrtek dal o sobě vědět nasměrováním čumáku naší „Caravelly“ na sever. Vracíme se domů. Nejprve ale zastávka v Lloret de Mar, smočit palce v mořských vlnách, pak jsme vyhodili cestou z auta Kláru (samozřejmě slušně při zastavení na nádraží :-) ) a frčeli dál. Oproti původnímu plánu jsme se rozhodli rozdělit cestu zpět na dvě části a zajistit si, oproti plánu, ubytování navíc. Přeci jen, není nám sedmnáct, abychom fungovali dvě noci za sebou a nechtěli jsme vidět francouzskou riviéru z rychlíku. Vlastně, když nad tím teď přemýšlím, jen jsme si podruhé zaplatili stejný nocleh. Při platbě této cesty jsme totiž počítali s ubytováním na riviéře, která pak byla organizátorem zrušena. Tak nás ubytko přišlo na dvojnásobek. Ale nelitovali jsme a v sedm hodin večer jsme procházeli uličkami St.Tropez. Četnické stanice jsme našli, ta starší prochází rekonstrukcí a bude z ní muzeum. Ve skvělé náladě, jak jsme si to dobře udělali (nezní to dvojsmyslně? :-) ) jsme večer parkovali u hotelu v Cannes, kde jsme měli zamluvené Lenkou dva pokojíky. Ve vší počestnosti dámy zvlášť, páni zvlášť.

Ráno prohlídka dalšího města, Cannes. Nemám rád nakupování oblečení, ale tady měli tolik krásných věcí ve výlohách, že sem se rozhodl obměnit svůj šatník a vydat se sem na nákupy. I s náklady na cestu mne to vyjde na míň, než druhořadá kvalita, minimální výběr a protivná obsluha v Česku. Tady byly na mne tři krásné prodavačky, že jsem chvilku zvažoval nenápadnou emigraci :-). Cestou do Monaka jsme se stavili na oběd v Cagnes sur Mer. Nezadařilo se nám sice jít v kompletním složení, přeci jen, každý má jiné chutě, ale nelitoval nikdo. Měl jsem alespoň možnost více poznat dalšího z účastníků, ukecanou a dobrosrdečnou Lálu. Podvečerní Monaco nás přivítalo svojí noblesností. Přehlídka vkusu i nevkusu se zde slévala v dav obdivovatelů architektury, sportovních aut, nákupních šílenců i obyčejných zevlounů. Nevynechali jsme japonskou zahradu, podzemní garáže, ulice, po kterých se za měsíc budou prohánět formule 1, ani pověstné kasino. Hrát jsme nešli, ač zde byla pro veřejnost vyčleněna jedna místnost. Ale mohli bychom příště, co vy na to bando?

Při odjezdu jsme neplánovaně ušetřili za závěrečný nákup vín a francouzských pochutin pro nás naše blízké doma, neboť všechny supermarkety nám zavřeli. My se nasytili na pumpách cestou, naši blízcí si musí zajet na jih sami :-). Ač jsme toho moc přes týden nenaspali a i já, přestože jsem chodil spát pravidelně jako první, jsem měl spánkový deficit, ve tři ráno jsem nerad předával volant Davidovi, který i druhou noc bravurně odřídil a já usnul vzadu. Je super mít dobrého parťáka za zády. V dobré náladě jsme v poledne vjížděli do Čech a vzpomínali na druhou posádku, kterou, dle našich úvah, čekalo 36 hodin v autě.

Někdy je těžké aby si rozuměli lidé dva. Zde se sešlo devět lidí, kteří o sobě nevěděli takřka nic. I svá jména jsme si opakovali navzájem ještě druhý den. Občas se něco, takříkajíc posere. Tady si vše sedlo obdivuhodně dobře. Bez třecích ploch, bez ponorky mezi sebou, při všem jsme se dokázali rychle a kvalitně domluvit. Každý dělal to, v čem byl dobrý a co mu bylo nejpřirozenější. Někdo se staral o zábavu, někdo o fotky, někdo řídil a jiný navigoval. A někdo přidával tím, že se staral o nezbytné vzrušení při pozdních příchodech :-). Každý přispěl svojí „devítinou“ k tomu, že tento roadtrip byl akcí, na kterou budu dlouho vzpomínat.

Závěrem chci poděkovat všem. Takže:

Děkuji ti Lenko, Eriko (Vrtulko), Lucko (Ohonku), Lálo, Noemi, Tome, Petře a Davide za super zážitek.   

  

PS: Fotky jsou ve fotogalerii :-)

 

Tipy na cestu:

O cestách po Francii jsem psal ve starších příspěvcích. Občas je třeba zariskovat a věřit, že se sejde dobrá parta, že to organizátor neposere a že se ve zdraví a bohatší o zážitky vrátíte