Roadtrip Albánie a Černá Hora 2015

   Už dvakrát jsem letos měl jet do Albánie. Ani jednou mi to nevyšlo. Takže vytvářím událost s názvem Roadtrip Albánie a Černá Hora. Z přátel nejede nikdo. Z minulého roadtripu se hlásí Lála s Tomášem. Z mistrovství v autostopu Pavlína. Zbytek posádky ve složení Silvie, Štepánka, Jana, Míša a Vojta se hlásí přes cestovatelskou seznamku na Facebooku. Je nás devět. Sice se nejprve pár lidí obměnilo, ale ve zmíněném složení se chystáme vyrazit.
   Auto vyzvedávám už v pátek v autopůjčovně. VW Caravelle byl obsazený, tak jsem vybral Citroen Jumper. Ale předchozí nájemce ho nevrátil včas  a tak na mne čeká sněhobílý, a pro Albánii přeci jen trochu luxusnější, Ford Tourneo Custom. "Jsem zvědavý, jak ho budu parkovat v lese", pomyslím si při pohledu na nízké stupačky. 
   V sobotu navečer jsem hodil do auta bágl a vyrazil k Lále, jejíž azyl jsme s Tomášem využili, abychom nemuseli tak brzy vstávat a dojíždět do Prahy. Jen jsem netušil, že bydlí na kolejích. Byl jsem na této půdě poprvé. Ale vše v pohodě, vrátný nás nechytil, spolubydlící to bylo fuk, a tak jsme se brzy ráno budili do právě rozednívající se neděle v dobré náladě. 
   Na pražském Opatově jsme přibrali Silvii, Štěpánku, Míšu a Janu a pokračovali do Brna pro Pavlínu s Vojtou. Trasa Brno - Bratislava - Budapešť - Szeged - Bělehrad utíkala rychle. Ani na hranicích jsme neměli žádné problémy, a ani zdržení. Uprchlíci přeci jen míří opačným směrem. Ale špinávý lágr na maďarsko-srbských hranicích jsme viděli. Neměli jsme z něj dobrý pocit. Ještě nějaký čas k procestování Evropy máme, než padne do rukou "utečencům". V Bělehradě jsem potřeboval odbočit na okresní cestu, tak přišla na řadu gps navigace. Jenže se ta černá škatule rozhodla s námi nespolupracovat, což se zdálo být problémem. Ani ne tak kvůli trase, kterou jsem s pomocí mobilu a papírové mapy po chvíli našel. Ale kvůli místům, která jsme chtěli navštívit a které jsem si poznamenal formou gps souřadnic. Hranici s Černou Horou překračujeme již za tmy. Hodiny ukazují třiadvacátou hodinu. Potmě bez souřadnic na vytipované místo netrefím, zvlášť, když mobil ho nezná. Zajedeme tedy na jakousi asfalktu k chatám a vedle ní rozkládáme spacáky do trávy. 
   Ráno máme spacáky vlhké, tak je dáváme navrch kufru. Dnešním cílem je několik míst v horách.  Po vajíčkách, která si dáváme v jakési chatě k snídani,  se koukáme po možnostech raftu. První babča, u které zastavujeme, si náš dotaz vykládá jako naprosto pevnou objednávku, a někam volá. Cena 25E na osobu se nám zdá dost. Chceme hlavně vidět vodu, kde se má jet. Když nám je předán dotyčný na druhém konci signálu, zjišťujeme, že těch 25E je i s obědem. Babča se mění na babku. O jídle nám neřekla. "Nechtělo se mi vařit", přiznává. Máme pocit, že by nám prodala i vnukovu ledvinu a tak jdeme dál. Na dalším místě spouští právě na vodu jeden z raftů. Vody je sotva nad kotníky. Myšlenku na raftování opouštíme. Dalším nápadem je canyoning. Skluzavky ve skalách, na tom jsme nikdo nebyli. Jenže kde je najít? Jsou tu na ně upoutávky, ale chvíli nám trvá, než najdeme místo, kde by měly být. Nakonec parkujeme přímo v canyonu Nevidio na malém útulném plácku. Výběrčí daní za parking nám ukazuje ke kaňonu. Canyoning je tam prý taky. Cestou potkláváme Itala, který se k nám připojuje a ukazuje nám ruiny jakéhosi pravoslavného kostela. Má rakovinu a vydal se pěšky z Itálie do Albánie. Zamiloval se ale do Černé Hory a usadil se tu. Do kaňonu vstupuje s námi. Když se skály přiblíží k sobě blíž, musíme se zout a částečně svléknout. Chvíli lezeme po balvanech, chvíli se brodíme, do půli stehen, vysokou chladnou vodou. Po hodině jsme na konci, resp. na místě, kde bez lana nemůžeme pokračovat. Nakonec se i koupeme ve vodě teploty bazénku u sauny. Ale užili jsme si to. I když jsme nenašli ty skluzavky. Nakonec jsme se vydali do nedaleké hospůdky na jídlo. Na zdi restaurace je plakát canyoningu. Zjišťujeme, že zmíněných 100E za 4 hodiny jsou totožné téměř s tím, co jsme právě absolvovali. Tak jsme nevědomky ušetřili slušný balík. Večeře dovršila příjemný den a my pokračovali do města Nikšič doplnit zásoby a následně najít místo na spaní. Vyhlédnuté jezero se nám ale vůbec nelíbilo. Nakonec jsme zajeli na jakousi mítinu, skŕyli auto za stromy a zalehli.
   Ráno nám pomohla na nohy jóga. Nikdy jsem jógu nedělal, ale nebylo to nezajímavé. Čekal nás sestup z hor. Jako suchozemské krysy jsme zapadli do prvního moře, ke kterému jsme se přiblížili a jako Češi jsme zapadli do prvního baru. Tím jsme nestihli jedno z měst, Kotorský záliv jsme projeli a pokračovali přes Kotor dál. I Kotor byl v plánu, ale museli jsme ho nechat na další den. Zdržení bylo velké a nás čekalo překvapení, které jsem připravil pro posádku. Jen jsme cestou potřebovali dokoupit nafukovací matrace, což se nám daří. V plánu je navštívit Modrou jeskyni. Na příhodném místě jsem zanechal auto a dál jsme pokračovali pěšky k místu, kde podle satelitní mapy má být malá pláž. Odtamtud chci startovat a možná tam večer přespat. Na vytipované plážičce stál překvapivě dům. Pěkná vila u moře. Domácí nebyl doma. Náš však jeho vilka zase tak moc nezajímala. Zdravotní sestřička Jana vyrazila po skalách a nám nezbylo, než ji následovat. Vidina jednodušší a rychlejší cesty se postupně rozplývala a my horolezili po skaliskách. Pro většinu našich dívek to byla nová zkušenost. Vedli si však odvážně a zdatně. Dle jejich vlastních slov překonali sami sebe, i na emoce plné slz došlo. Nakonec se skalní lezení stávalo náročnějším a my uznali, že lezení bylo dost, a je čas jít do vody. Jedna polovina vylezla nad skaliska a prodírala se houštím, druhá sestupovala k vodě. Ani to se neobešlo bez silných zážitků, neboť přístup do vln, které nebyli úplně malé, byl pouze skokem. Dbalí zásad bezpečnosti jsme postupně okusili sílu mořského boha. Pavlína projevila strach skočit z výšky skokanského můstku. Samozřejmě jsem ji vlídným slovem uklidnil, objal...a poslal do vln. Odměnou mi byla nepopsatelná radost oběti. Z matračky byly vlny o dost větší a ja si uvědomoval, ze kilometr v takto "rozbouřeném" moři je nemožný. Tomáš s Lálou však byli již pár metrů před námi. Našim zrakům se zjevili vždy na vteřinku, než se opět skryli za vlnou. Zbývalo se doplácat alespoň na takovou vzdálenost, aby mé volání bylo silnější než hlas vln. Než se tak podařilo, zmíněná dvojice ukazovala na jakousi díru ve skaliskách. Byli jsme u jeskyně. Sice u jiné, ale byli. Protože Pavlína měla go pro kameru a je maniak přes selfie, o další zábavu jsme měli postaráno. Pak se již slunce naklonilo o další kousek blíž k hladině, a my jsme vypluli zpět. Naše zjevení se u pláže překvapilo majitele vilky, který nás slušně vyzval k opuštění místa. Nakonec jsme v družném rozhovoru setrvali nějaký čas a pak již zpět k autu. Hlad, žízeň a velká vnitřní spokojenost, spolu s vědomím, že celý poloostrov je soukromý, nad přivedly k myšlence, ze si zasloužíme pořádnou večeři a pár piv v blízkém campu. Tak nás přivítal další příjemný člověk na naší cestě, mily majitel. Dali jsme si palačinky, pivko a po chvíli začali hrát známou hru Mafia s městečkem Palermem. Přidali se k nám i další cestovatelé, Maťo s Davidem ze Slovenska. Půlnoční koupání se nekonalo, skalnatý přístup do vody a velké vlny nás snadno přesvědčily, že bůh moře Poseidon nám již pomyslná vrata do svého království zavřel. Nebránil nám ale ulehnout na skaliska a pozorovat hvezdy. Tomáš nám ukazoval různá uskupeni hvězd a my se cítili romanticky, krásně, šťastně. Nebo alespoň já.
   Hory byly za námi a před námi návštěva Kotoru, kde jsme se vydrápali do poloviny hradeb, doplnili zásoby a pokračovali podél moře na jih. Sveti Stefan je soukromý ostrov, ale my vzali zavděk pláží v bezprostřední blízkosti. Při pohledu na vodní skůtry jsem dostal nápad. Za chvíli jsem již seděl za řídítky a vyrážel, se Silvou za zády řádit nad mořskou hladinou. Postupně se Silva vystřídala s Lálou a Štěpánkou. Půlhodinka za 50E je dobrej kup. Pak jsme již pokračovali do Starého Baru. Ne do hospody, ale do stejnojmenného města. To jsme ale nenašli. Prošli jsme Bar, ale Stari Bar jsme zaregistrovali, až když jsme mířili k albánským hranicím. Ty jsme překročili v pohodě a nenaplnili se tak mé obavy z kontroly přihlášení na cizinecké policii či nutnosti přihlášení přes ubytovací zařízení. Vě Škodře nás zaujala cedule camp. Zkusmo jsem k ní zajel. Majitel mi ukázal prázdný kemp, sprchy, kuchyňku. Následně přišla, jeho velmi příjemná, paní se znalostí angličtiny. Cena byla velmi příznivá a tak jsme souhlasili. Když náš paní opustila, rozsvítili dálkově kemp. Což probudilo obrovské množství ptáků ve větvích stromů, pod kterými jsme chtěli nocovat. Scéna jak z Hitchockových hororů. Třepot křídel a protivný pískot stovek ptáků nás nepříjemně překvapil. Pochopili jsme, že to bílé pod stromy nebude z květů stromů, ale.... Kemp již byl zaplacen. Nakonec jsme si nechali zhasnout, přesunuli se na druhý konec kempu, a zase hráli naší hru na Palermo. Spát jsme šli až po druhé hodině. 
   Vypadnout zpátky na cestu před desátou se nám podařilo se čtvrthodinovým zdržením. Cílem byl Drač. Pamětlivi bezpečnostních zásad si my tři kluci rozdělujeme našich šest  děvčat. Já s Míšou a Pavlínou si vyměníme v bance penize a zasedneme do kavárny. Půvab děvčat je cílem pohledů Albánců, nicméně vždy zkontrolují možnosti v mých očích a ty jasně dávají najevo, ze mají poslušně zůstat sedět. Z Drače jsme si našli prazdný kus pláže, ponořili se do moře...a hráli čtyři hodiny opět Mafii. Pak už nás čekal Berat, jehož staré centrum nás okamžitě okouzlilo. Krásné ubytování v centru nás příjemně překvapilo a blízká restaurace nám za pár korun naplnila bříška. Únava dnes vyhrála a my zalehli do peřin. Ráno nás vzbudilo sluníčko a zvony. Probudili jsme se do krásného rána. Ani se nám nikam nechtělo. Jen kochat se krásným výhledem na protější čtvrť. Přesto jsme po snídani vyrazili na prohlídku uchvatného Beratu, jež je spolu s odpoledním Gjirokasterem zapsány na seznamu Unesco. Výšlap na zbytky pevnosti nás stál doslova litry potu. Ale výhled stal za to. Po poledni jsme opouštěli Berat, který v nás nechal hluboké vzpomínky. Minimálně stejně krásný jako Berat byl Gjirokaster. V obchodu se suvenýry jsme si nechali doporučit restauraci....a nelitovali jsme. Stejná osoba nám doporučila i hotel a znova se potvrdilo, že máme na tomto tripu štěstí na lidi. Rychlá noční procházka a šli jsme na kutě. 
   Ráno jsme si dali výšlap na pevnost, okouknout US stíhačku, která byla z města vidět. Opět o něco  později jsme vyjížděli. Čekal nás přejezd hor. Napotřetí jsme se vymotali z města a vyrazili správným směrem. Nová asfaltka byla super, kdyby po deseti kilometrech neskončila, a nezměnila se střídavě na rozbitou okresku nebo terénní štěrkovou cestu. Hodiny ubíhaly a my se vlekli horami. Šlo to pomalu. Teplota byla jen 30stupňů, ale bylo to dlouhé. Ale i hory jsme zdolali a zastavili po pěti hodinách jízdy v menším městečku na jídlo. Nejprve jsme potřebovali zjistit, zda berou eura, neboť jsme již prakticky neměli albánské leky. Berou. Druhý dotaz zněl, zda vaří. Odpovědí nám bylo pozvání do kuchyně. Co na tom, ze nás bylo devět. Nad hrnci jsme si každý vybral a nutno říci, ze jsme si výtečně pochutnali naprosto všichni. Když došlo na placení, připomněli jsme platbu eurama. Útratu za 9 lidi jsme spočítali dle účtenky v lekách na 30E. Paní odběhla a vrátila se s kalkulačkou, na kterou naťukala přepočet na eura: 20E. "Tak málo ji přece nedáme", dohodli jsme se mezi sebou. Paní si možná myslela, že se nám to zdá hodně. O to překvapenější byla, když jsme na kalkulačce napsali 30 a tuto sumu ji i předali. Naši další zastávkou bylo Ohridské jezero, které mne nenadchlo. Ale nabídlo nám vítané osvěžení. Potřebovali jsme ještě kus cesty dnes urazit, a tak jsme pokračovali na makedonské Skopje. Na hraničním přechodu šlo vše hladce, což nemohli říci mladí cestovatelé z Německa, kteří ke svému Transporteru neměli zelenou kartu. Ještě zbývalo dotankovat, což jsme se chystali udělat v Makedonii. Eura nám vezmou, a tak dotankovávám. Podle mých výpočtů by měli chtít tak 90E. I kdyby dali špatný kurz, stovka mi stačí. Obsluha vytiskla účet. A na něm pade. Litr nafty asi tak za 25Kč. Ano, v Makedonii je ještě levněji než v Albánii. Alespoň podle nafty a občerstvení se tak zdá. Do centra Skopje jsme dorazili v devět a dali si rozchod. Cítil jsem, že týden je tak akorát. Už jsme k sobě nebyli tak tolerantní jako na začátku. Co jsme dřív přecházeli přecházeli s úsměvem, už nám vadilo a i vlastní zájem byl občas nadřazený zájmům skupiny. Alespoň já to tak od ostatních cítil. A něco i od sebe.
   Centrum města nás přivítalo divokým nočním životem. Plno lidí u fontány, v ulicích, u řeky.... Na jednom z náměstí se konal jakýsi koncert. Nazdobené dívky provázeli chlapci se světackým výrazem, zamilovaní se drželi za ruce, a ti, již byli zrovna sami, pokukovali po protějšcích. Já jsem vyhodnotil, ze Skopje stojí za delší prohlídku, usedl k řece, dopsal deník a pak již jen vnímal noční život makedonskeho hlavního města. Však já se sem vrátím. Spaní jsem vybral, po konzultaci s mapou, u jezera, vzdáleném ještě tak hodinku jízdy. Ale stálo za to. Naprosto nerušené místo nám poskytlo útočiště na poslední noc. 
   Domů nám zbývalo jedenáct set kilometrů. Což nám zabralo celý den a večer po deváté jsem vykládal poslední kamarády.
 
První, mnou organizovaný roadtrip se nadmíru vydařil. Osm dní na cestách, spaní pod širákem, neznámí lidé. Už dnes vím, že se někteří nestali minulostí a vídám se s nimi i dnes, po skončení tripu. Roadtrip mne velmi silně motivoval k přípravě dalších cest. Rovněž příznivé reakce cizích lidí na FB měly stejný dopad. Tak pokud se vám čtení líbilo a chtěli byste příště jet se mnou, napište mi na facebook "Michalovycesty". Příležitostí bude dost.
 
Děkuji Lále, Štěpánce, Míše, Pavlíně, Janě, Silvii, Tomášovi a Vojtovi za důvěru, se kterou se se mnou na tento roadtrip vydali, a za jejich přínos k této vydařené akci. Díky.