Raodtrip Pobaltí 2016

   Budík je nemilosrdný. Ale vstávám rád. Vlastně spím jen lehce a čekám, kdy mne budík vysvobodí z čekání na další roadtrip. Auto stojí před domem, bágl opřen o dveře bytu, stačí pár minut a jsme v autě připraveni vyrazit pro ostatní. Celkem se nás sejde 9, ostatně jako vždy. V Praze na „Čerňáku“ a v Hradci nabereme zbytek a jedeme ve složení Markéta, Eliška, Jana, Tereza, Libor, David, Petr, Patrik a já.

   Cesta ubíhá nezvykle potichu. Je to ale balzám na nervy, oproti tripu předchozímu. Celkem 1100 kilometrů, převážně přes Polsko nám sice zabere celý den a trochu je nám v autě teplo, ale nikomu nic neschází. Polsko je vesměs placka, a tak ani výhled z oken našeho Fordu Tourneo nestojí za nic. Hranici do Litvy překračujeme až večer, ale jedeme dál, až kousek západně od Kaunasu. Podle zvyku hledám místo bez provozu. Největší nebezpečí není tam, kde je ticho a mrtvo, ale tam, kde jsou lidé. A na „komáří loučce“ u říčky by nás jistě nikdo nehledal. Rozbalili jsme spacáky a šlo se spát.

   Prvním místem, jež jsme chtěli navštívit, byla další den Kurshskaya Kosa. Na úzký poloostrov, o který se dělí Litva s Ruskem, jsme museli malým trajektem. Sice je to od pevniny kousíček, ale most tu není. Za 17E jsme se dostali na druhý břeh a jeli nejprve až k ruským hranicím. Lákala nás země za závorou, ale víza jsme nikdo neměli. A tak jsme se otočili a zamířili do prvního městečka. Zde nás zaujal stánek s uzenými rybami, jež byly rozkrojené tak, že ryba tvořila „kolečko“ přes celý talíř. Ochutnali jsme všichni, byla skvělá. Nedaleká hora, no spíše kopec, z písku nás zlákala k procházce. Nahoře jsme si udělali malou pauzu, poseděli, udělali pár povinných fotek a pokračovali dál. Přeci jen bylo znát, že jsme na severu u moře. Studený vítr se nám snažil říci svůj názor na toužebné koupání v moři. A měl pravdu, byla zima. Když jsme se přeplavili zpět, byl čas na hledání místa ke spaní. Nejdříve bylo třeba doplnit zásoby jídla. Rovněž vylosovaná kuchařská dvojice měla za úkol uvařit pro všechny dobrou večeři. První sem vařil já s Markétkou. Cibulačka a těstoviny s nivou a mletým masem byly dobré a my nasadili laťku pro ostatní. Hledání místa pro spaní se nám moc nedařilo, no nakonec jsme vzali za vděk opuštěným parkovištěm. Někdo spal v autě, zbytek pod větvemi smrků. Ač byla večer zima, v noci bylo fajn.

   Ráno začalo způsobem, který se později stal pravidlem. Naházet věci do auta a najít pumpu. Tam se děvčata vystřídala u zrcadla, využili jsme záchod i možnost dočepování vody, dali si snídani, usušily spacáky od rosy a po dvou hodinách jsme jeli dál. Je s podivem, že to časový plán nijak nenabourávalo. Zřejmě proto, že se zde na severu stmívalo výrazně později.

   Hora křížů je známé a hojně navštěvované místo. Traduje se, že mocný Sovětský Svaz několikrát zlikvidoval pomocí buldozerů toto místo. Ale víra lidí jej znovu probudila k životu. Rozličných křížů je tu prý přes čtvrt milionů. Po našem odjezdu jich bylo o jeden víc. Pokud sem pojedete, nahoře u sochy Krista je vlevo kříž s nápisem „Roadtrip Pobaltí 2016“. Tak můžete zkontrolovat, že nekecám :-). K návštěvě Rigy jsme žádný zvláštní důvod neměli, ale když už byla na cestě…. Navštívili jsme místní tržnici, na které se ihned ukázalo, že muži vaří s láskou a ženy z donucení. Zatímco my chlapi jsme sledovali show místního kořenáře a nakupovali rozličné koření, které nám dotyčný mladík, pro jednotlivé pokrmy, míchal, ženy zmizely. Ochutnali jsme ještě pak chalvu, jež byla pro nás novinkou a jež jsme okusovali po zbytek tripu. Chuťově super, ale vyvolává větší závislost než tyčinky, křupky a chipsy dohromady. No ale prý je zdravější. Prohlídka centra města byla rychlá. Rychlá byla i otočka po 100km, kdy Patrik v autě zjistil, že nechal v Rize taštičku s foťákem, doklady a penězi. Bohužel bylo vše pryč, a tak jsme ztrátu alespoň nahlásili na policii. Co kdyby někdo alespoň doklady vrátil. Cestou jsme se opět pokusili o koupání, ale bylo velmi symbolické. Pak nás již čekalo obligátní vaření a hledání noclehu. Les nás pak nechal ve své hloubi přespat.

   Průjezd zbytkem Lotyšska byl rychlý a shodli jsme se, že tam nic není. Ale nechtěli jsme být vůči této zemi tak nevstřícní, a tak jsme zastavili u jakési restaurace u cesty na jídlo. Polévka byla vynikající, přesto (nebo proto), že v ní stála lžíce a podle barev se zdálo, že ji vařili pejsek s kočičkou. Ale jak píšu, byla skvělá. V hrníčku podávané mastné lotyšské jídlo nás však nenadchlo a ani pivko nezahnalo kila tuku. A tak jsme Lotyšsko opustili a za doprovodu vojenské kolony amíků, kteří se tu producírovali na jakémsi „cvičení“, jsme vjeli do Estonska.

   Další den jsme vyrazili přes Matsallu park dále na sever, do hlavního města Talinnu. Město na nás dýchlo příjemnější atmosférou než Riga. Prošli jsme si staré centrum, dali si vyhlášené palačinky a ve skvělé náladě si opět uvařili a zabivakovali ve spacácích pod širým nebem.

   Než jsme se ráno dostali do parku Lahemaa, bylo poledne. Zdržel nás přístav a trochu hledání. Ale navzdory větru a dešti jsme vstoupili do lesa a mířili k oněm čarokrásným místům, jež jsme znali z google. Po dřevěných lávkách jsme procházeli nad řašeliništi až k vyhlídce. Počasí dodávalo místu zvláštní ráz. Takto jsme navštívili dvě místa a nakonec zamířili k pobřežnímu městečku. Tam se nám zalíbilo a tak jsme setrvali do večera. Zásoby jsme si nakoupili v pojízdné prodejně v autobusu, což zejména vesnickým z nás evokovalo dávnou minulost. V malém místním muzeu jsme si domluvili přespání na krásném původním majáku, další dvojice vařila večeři a my se zaposlouchali do nějaké místní kapely, která zde měla koncert pod širým nebem. Nechybělo nám nic, dokud někdo maják nezamkl a my se v půl jedenácté rozhodli, že na hledání noclehu kašleme a jedeme do Narvy na ubytko. Co na to, že to bylo 160km. Za chvíli jsme se najedli, pobalili a vyrazili. V jednu v noci jsme už byli v postelích.

   Narva je město, rozdělené na estonskou a ruskou polovinu. A hranice připomíná studenou válku. Prohlídku hradu na estonském břehu jsme si ujít ale nenechali. Dokonce jsme našli i fotku Lenina, což nás přivedlo na nápad udělat pár veselých fotek. Vždyť když jsem byl malý, stál „na každém rohu“. Kromě Lenina jsme potkali i české motorkáře, jež mířili na sraz do St.Peterburgu. Moc nadšení z ruských celníků nebyli. Ale to my už razili hledat místo pro další vaření a spaní. Náhodou jsme jej našli na jakémsi kopečku u silnice. Později jsme došli k závěru, že se jedná o jakési historické obětní místo. No my nikoho neobětovali, ani kuchařskou dvojici, neboť plněná tortilla byla super a dnes je běžnou součástí mého domácího jídelníčku.

   Ale to již jsme další ráno otočili čumák našeho auta na jih, domů. Ještě nás čekal Aukštios park, ale tam jsme dojeli až den další. Zbyl nám čas i na Zelené jezero, pokud jsme tedy byli u toho správného. Už se nám náš trip krátil, a my pohodlněli. Po prohlídce ve Vilniusu jsme opět hledali ubytko pod střechou. Vlastně už celkem třetí.

   Známý zámek Trakai jsme viděli přes záplavu japonských fotoaparátů zvenku, protože výše vstupného nás odradila od prohlídky vnitřku. A tak jsme pokračovali na jih. Neplánovanou zastávkou se stala Varšava, kde jsme měli možnost shlédnout manifestaci….ani pořádně nevíme všeho. Prohlídku jsme završili skvělým jídlem. Pak již nás čekal opět les. Tam jsme měli noční návštěvu, asi průzkumníci k ranní honitbě. Ale nenechali jsme se rušit.

   Loučili jsme se s pocitem uspokojení z velmi vydařeného tripu. A co vím, někteří v blízké komunikaci pokračovali i později. A třeba se zase sejdeme. S touto partou pojedu rád opět.