Na otočku do Košic

   Když slaví půvabná dobrá kamarádka narozeniny a ještě je spojí s oslavou narozenin neméně půvabné své kamarádky, nelze jinak, než si koupit lístek na vlak a vyrazit. Ale pojďme hezky popořadě. 
   Košice nejsou zrovna při ruce, vlastně je to nejvýchodnější větší město na východě někdejšího Československa, nyní Slovenska. Ale co je pro cestovatele nějakých sedm set kilometrů, že? A tak jsem pár dní před stanoveným datem procházel nabídku železničních společností. Lístek za 250,- je vskutku láce. Prošel jsem nečekaně hladce rezervačním systémem, zamluvil si lístek a provedl platbu. Následně se jal to samé pro zpáteční, neboť se mi to nepodařilo najednou. Při přechodu do platební brány  mi klekl počítač a než jsem ho přemluvil opět ke spolupráci, vypršel čas rezervace, potřebný k uhrazení jízdenky. Takže znova. Za pár minut jsem měl vytištěny dvě jízdenky na žlutý vlak RegioJetu. O svém rozhodnutí přijet jsem samozřejmě oslavenkyni nic neřekl. 
   Ve středu ráno jedu příměstským vlakem do Prahy na "Hlavák". Náhle mi přichází sms, že mám neplatnou jízdenku. Mé kroky tedy míří nejprve k okénku RegioJetu, kde mi obsluhující mladík skutečně potvrzuje, že má jízdenka není uhrazená. Hádání nemá smysl, jdu k bankomatu. Po pěti minutách se vracím, mladík má jiného zákazníka, tak se mi ujímá jeho kolegyně. Ta shledává, že vše je v pořádku, jízdenky uhrazené jsou. Podivím se jen, ale jsem rád, že je vše v pořádku. Očekávám vlakovou soupravu a hlavou se mi honí praxe u japonských drah. Když má souprava minutu zpoždění, vrací se jízdné. Žlutá mašina se šňůrou vagónů přijíždí po čtyřiceti minutách. Nkdo mi nic nevrátí, a tak usedám do kupé na své sedadlo. Je nás tu pět, jedno místo je volné. Každý se věnuje svému. Ač se mi to z plánku vagónů tak zdálo, nesedím u okna, ale v uličce. Takže z pozorování krajiny, zahrad a hledání vraků aut v nich (jako správný milovník starých aut) není nic. Zapnul jsem tedy na telefonu wifi a jal se procházet zajímavosti, skýtající obdivovaný a proklínaný internet. Bohužel stejný nápad mělo spousta dalších cestujících, takže síť se rázem přetížila a bylo. Podobný úspěch skýtala i multimediální nabídka přepravce, navíc na mne nezbyla ani sluchátka k poslechu. Z dlouhé chvíle jsem začal listovat v malém jídelním lístku, neboť jídelní vůz nebyl připojen. Croisant se sýrem mne moc neuspokojuje, sním tři a na chvilku tím uchlácholím svůj žaludek. To už je ale poledne. "Tak si dám alespoň pivo", říkám si a kynu na ...na koho vlastně? Letuška to není, vagoňuška asi taky ne, no zkrátka na obsluhu, která v pravidelných intervalech rázuje po chodbě a nakukuje do jednotlivých kupé s nabídkou všeho možného, jen aby vyrovnala nízkou cenu jízdenky a přepravce Jančura tak nepřišel na buben. "Dáte si dvanáctku nebo šestnáctku?" Ne, neobchoduje s bílým masem, jen nabízí v tohle vedru jen vícestupňová piva. Při představě, jak vypadávám na košický perón notně opilý si dávám jednu dvanáctku a pomalu upíjím. Do Košic příjíždím se sedmdesátiminutovým zpožděním.
   V předvečer cesty jsem se dohodl z kurátorem automobilové sbírky při leteckém muzeu v Košicích na prohlídce muzea, a tak mne vyzvedává před nádražní halou. Dvě hodiny tedy strávím v příjemné společnosti mezi naleštěnými veterány v jedné z hal letiště. Ale to se již blíží čas, vhodný k nalezení nějaké restaurace a k vydatné večeři. 
   Dobře najeden a naladěn vstupuji do klubu, kde se koná oslava. Oslavenkyně Iveta na mne, dle očekávání, třeští nevěřícně oči, kde jsem se tam vzal a tento šok se jí nepodaří do zbytku oslavy rozchodit :-). V příjemné společnosti skupiny mladých lidí decentně slavíme. V průběhu večera a noci se postupně jeden po druhém chystají na kutě. Nakonec zůstávám s dvěma milými slečnami u stolku sám, ale ani jejich půvab nepřemůže moji únavu a po krátkém čase i ony odcházejí. Nespal jsem pořádně poslední tři týdny a je to znát. Setrvávám ještě hodinku a poté vyrážím do nočního města. Mé nohy mne vedou .... k Hiltonu. "jo, už to není, co to bejvalo", pomyslím si při vzpomínce na mé -náctileté roky a upadám do peřin. 
   Po pár hodinách mne budí budík a já směřuji na nádraží. Za dvacet minut mi jede vlak. Tentokrát je v kupé zajímavá sestava. Čtveřice učitelek vysoké školy a postarší paní, věčně a vděčně vzpomínající na blaho za socialismu. Družný rozhovor mi zkrátí cestu a i přes mé názory na školní výuku nejsem násilně vyhozen z okénka jedoucího vlaku a pouze s půlhodinovým zpožděním zastavujeme na Hlavním nádraží v Praze. Ještě courákem domů a pak jen již spát a spát....
   Bylo to náročné, bláznivé, vyčerpávající, ale mělo to svůj smysl :-).
  
Tipy na cestu:
Spontánní rozhodnutí v sobě skrývá možnost neúspěchu. Ale to přece nevadí