Mistrovství ČR v autostopu 2015

V červnu se uskutečnil druhý ročník Mistrovství ČR v autostopu na trase Praha - Atény - Praha, s povinnými průjezdy Rumunskem, Bulharskem a Albánií a několika úkoly.  Zúčastnil jsem se s kamarádkou Katarínou. A jak se nám dařilo? Zde je souhrn reportáží, jež jsme průběžně psali na web pořadatele.

 

Pondělní ráno, aneb to to pěkně začíná. Je 5:00 když mne adrenalin probouzí. To je dobře, neboť v plánovaných 5:30 by mne budík nezazvonil. Večer jsme dál totiž zcela vybitý telefon do prodlužovačky, jejíž druhý konec se klidně válel v koutě. Mám čas, ale chuť být už na cestě, mne žene do chladného rána. Představu, že pojedu dřívějším vlakem (bydlím kousek od Prahy), spolehlivě rozmetavají České dráhy, neboť vlak v 5:51 nejede. Ale v 6:03 ano. Hned v něm hledám zásuvku, abych nabil telefon. Ta ale...nefunguje. Po chvíli přichází průvodčí. Sakra, kam jsem dal ten lístek? Prohledávám všechny kapsy. Zřejmě mi vypadl při vyndávání telefonu z kapsy. Tak to už snad stačí. Vybitý telefon, vynechaný vlak, nefunkční zásuvka, ztracený listek.... vzápětí zjišťuji, ze jsem začal psát do chybného okénka aplikace, kterou posíláme příspěvky divákům a čtenářům. Ach jo. Začínám se smát.

 

Někdo má na ceduli Brno, někdo Bratislava. My jsme vsadili rovnou na Budapešť :-D. Ranní start proběhl v přátelské atmosféře a v osm jsme houfně vyrazili z kanceláře pořadatele na jihovýchod Prahy. Každý zvolil strategii, kterou považoval za nejlepší. Závod začal. My jsme zvolili tradiční to místo na Opatově. Stojíme zde, lehce fouká. Před chvilkou odsud jedna posádka odstartovala.


Je 10:56 a my jsme stále v Praze. Ale do chmur máme daleko :-D

Jedenáctá rozhodla.....že je ještě fůůůůra času :-D

Skoro po čtyřech hodinách na Opatově jsme si stopli....autobus. Stejně jako v kvalifikaci. Takže pokud někdo trčíte na cestě, jedem černým Crafterem a máme místo. :-D

Prší, jsme už 4 hodiny v Brně...........a čekáme, zda se vrátí Maďar, který slíbil Katce svezení do Györu a odešel do obchodu. Prý na 10min. Zatím se tedy naše představy s realitou značně liší. Být ve čtvrt na čtyři v Brně..to nás nenapadlo ani ve snu. Tak uvidíme, co nás čeká :-D

Tak jsme se dočkali, Gábor nakonec přišel a my jsme vyrazili, než se po 30km zvedla plácačka policie a my nestačili zastavit. Gábor zastavil o kousek dál. Policista byl naštvaný, ale když jsme na něj spustili česko slovensko maďarsky, vzdal to a zabouchl dveře. Hlavně že jedeme.

Jeden z úkolů je navštívit sportovní utkání a vyfotit se s týmem v dresech.... A víte, co veze Gábor? Gábor jede z Helsinek. Veze plné auto fotbalových dresů reprezentace Maďarska. Jenže vyfotit se v nich můžeme tak maximálně sami, bo se dnes nikde nic nehraje. :-D. Ale v kombinaci Katčiny němčiny, ruštiny, slovenštiny jsme z Gábora vytáhli alespoň jaká národní jídla jsou v Maďarsku. Tak uvidíme, kde nás vyhodí. Prý někde u Györu. Teď jsme právě v Bratislavě...

Jedeme s Rumunama v dodávce. Nevíme moc kam jedeme, jsme vydáni napospas čtveřici kluků. Ale kam chceme, jsme jim ukázali na ceduli. Po lekci maďarštiny jsme přesedli na rumunštinu. Ne, že bychom něčemu rozuměli. Ač se Gábor hodně snažil, důležitou větu " Potřebujeme vzít do Szegedinu" si Katka za boha nezapamatuje. Já si ji zapamatoval. Dokud zadní světla Gáborovy dodávky nezmizely na konci parkoviště. Ale to už je minulostí. Teď se přepínáme na Rumunsko a jejich řeč. Hoši jsou v pohodě. Snad jim to vydrží. Jen se nás zeptali, zda máme v pořádku doklady. Ale zatím jedeme, nikdo nás neomezuje, nebije, takže naše story pokračuje. My dneska ten konec Rumunska dáme.

Co na nás čekalo na hraničním přechodu? Dostali jsme zpět občanky? Jak dlouho jsme se zdrželi? Přechod jsme projeli hladce, za minutu bylo po všem. V opačném směru byla dlouhá šňůra kamionů. Hned za čárou jsme zastavili pro naftu a na občerstvení. My jsme se raději drželi u auta. Potkali jsme zde další posádku. Vůbec jim nezávidím stopovat na tomto místě. Vzít jsme je bohužel nemohli, nemáme místo. Snažili jsme se skamarádit s řidičem, no nezdařilo se, ač umí anglicky. Jako jediný. Hoši vezou auto z Anglie. Šofér je fakt dobrý šofér. I přes to, že v obci na čtyřicítce jedeme sto. S naloženým přepravníkem.
Padla tma. Končit bychom měli v Aradu. Je otázkou, zda si vybrat povinné devíti hodinové volno nebo z Aradu pokračovat do Temešváru a na Bělehrad. Čas ukazuje 21:30. Jsme zpoceni, rozlámaní po dlouhém sezení, i únava přichází. Ale energie máme dost. Přes velmi bídný start, kdy jsme v Praze stali 4 hodiny, jsme velký kus dohnali a prokousáváme se ke středu startovního pole. Ještě potřebujeme dohnat dms, tam jsme poslední.

"Ve stínu stromů, ulehnout, zamířit domůůůůů, country roaaaads......"zpívá ve svém hitu Věra Martinová. My jsme zalehli pod přístřeškem jakéhosi bezdomovce :-D. Katka spala na stole, já na pultě, kde se patrně připravuje hostina. Spali jsme jak mimina.Včerejší večer byl ve znamení turistiky. Ač nás grupa Rumunů vzala cca 400 km, vyhodili nás na východě Aradu, ač my přijeli ze západu a potřebovali na jih.Tak jsme se krapet prošli. Ráno jsme se probudili se zjištěním, že nás nikdo nezabil a nesnědl, a že na hřiště, u kterého jsme spali, nikdo v dresech nepřijde, sbalili a vydali se dál. Martinová zpívá "domů", což je ok, neboť cestovatel je doma všude, nebo nikde.... zkrátka na cestě.

Kdo se v Rumunsku nesvezl Dacií, jako by tam nebyl. Moje práce je renovace historických automobilů. Navíc o nich vydávám internetový časopis. Takže když nám svezení nabídl řidič obstarožní Dacie (auto vyráběné za socialismu v Rumunsku). Profesor nás odvezl na výpadovku, kde nám vzápětí zastavil mladý řidič. Jede do Srbska. Vezme nás až do Bělehradu. Později se ukázal komunikační šum, neboť jeho angličtina je horší než moje. :-D. A tak jsme po Temešváru rozváželi tajemné balíčky :-D po obchodech. Sami jsme zvědaví, kde nás vyhodí.

Dobré chvíle a úspěch se střídají s těmi slabšími, což znamená, že to nejlepší je stále před námi :-D. Vysadil nás zanedlouho. Na konci Temešváru. Dálnice zde není, tak stoupáme na výjezd z města. Čeká nás úsek do Bělehradu po okresce. Potřebujeme zrychlit. Stojíme dlouho, určitě hodinu. Nakonec nás veze závodník v Mercedesu do Vršace. Zná se s celníky i policajty. takže přejezd hranic je rychlý. Zastavuje nám na začátku Vršace a kupuje nám každému trojúhelník pizzy. Od nás dostává becherovku, která nám dobře slouží jako dárek. Někteří ji dokonce znají. A všichni z ní mají radost. Vzápětí nám nabízí chlápek odvoz na správný konec města. Sice nás poslední kilometr nechává dojít, ale co. Potkáváme fabriku na víno. Zjišťujeme možnost splnění úkolu. ale není mám přáno. Jen tu plní víno do flašek, ani vinici nemají. Na benzínce zkoušíme štěstí, ale 99% aut se otáčí zpět do města. Čas pelaší dál, my ne. Krátí nám ho zásah policie. Ne na nás. ale na nějakou trojici, která je nakonec zatčena a odvedena. Právo se dočkalo a nakonec jsme se dočkali i my. Saša jede do Noviho Sadu pro dveře a bere nás. S úkoly to je zatím neslavné. Povozy jsme viděli již asi čtyři, no zrovna jsme jeli. O vinařství jsem psal. Venkov zvládnem, o tom nepochybuji. Sportovní utkání je velkou otázkou. Ale my dva ten závod stále chceme vyhrát. Do obrátky v Aténách nám zbývá pouhých 1200km :-D

Se Sašou jsme si dobře popovídali. Dokonce zavolal svému kamarádovi Slovákovi, žijícímu poblíž trasy. Pokecali si s Katkou slovensky. Nakonec nás Saša vyhodil na severovýchodě Bělehradu, kousek šlapeme k obchvatu. Po ctvrthodince u nás staví taxikář, ze jsme na špatné straně dálnice. No my bychom byli na správné, kdyby řidiči jezdili po obchvatu. A oni by i jezdily, kdyby byl dokončený. Takže se přesouváme. Ve druhém směru je benzinka, na které právě brzdí autobus z Liptovského Mikuláše. Jede až za dvacet minut, ale vezme nás k Niši. Ten čas využijeme na záchod, doplnění vody a krátkou siestu. Skoro nejíme. Adrenalin nám pumpuje tělo a potravu ani nepotřebuje.

Ach ty "déémesky. Plný autobus dovolenkářů x každý jednu dms, to by hendikepovaným sportovcům i nám udělalo radost.Jenže všichni jsou Slováci a dms ze zahraničnich mobilů nefungují. Tak jsme nasbírali alespoň pár desítek fanoušků. Po povinné půlhodince na pumpě pokračujeme dál. Řidiči mají náskok, ale je úžasné, že bez zdržení pokračují dal. Mimochodem, pamatujete na duo řidičů Karel a Karel z filmu Účastníci zájezdu? Nás veze dvojice Miro a Miro. A jak mám potvrdili, ty hlášky jsou pravdivé. Fakt se ty podšálky ztrácí :-D

S Mirem a Mirem jsme se rozloučili na správném konci Sofie. Žel bohu tu není žádná pumpa. Než by řekl švec, brzdil u nás Mercedes. V něm dva řečtí Kurdové. Z nabídky Sofie nebo Sofie jsme si vybrali benzinku. Chris....pulos nebo tak nějak, třikrát obkroužil kulaťák, s pomocí navigace našel tři sta metrů vzdálenou benzínku v protisměru, a zopakoval svoji nabídku Sofie s bonusem centrum. S díky jsme odmítli a nechali se odvézt těch tři sta metrů zpět. Dobře že tak, na Katku tam čekal zapomenutý klobouk. Z frekvence tří aut za pět minut si nic neděláme, stejně jako z hodin, ukazující půlhodinu do půlnoci. Ale my máme ještě středoevropský čas.

00:45, stopli jsme si kamion a jedeme až do svítání. Zastavil nám Makedonec. A víte, odkud jede? Z PRAHY. Ale kam nás doveze netušíme. Odhaduji, že k Perniku. Nakonec to bylo skoro až k řeckým hranicím. Začíná svítat a my stojíme v prudkém kopci dolů. Kamióny jsou rozjeté, navíc za chvilku bude hranice. Osobák by byl lepší. Zkusíme ulovit někoho na pumpě, ač na ni moc aut nejezdí. Překvapivě je tu pěší provoz, i dětí. A to je po čtvrté ranní. Za půlhodinku nám staví další kamión. Bulhar mluvící řecky. Takže si opět nepokecáme. A opět nevíme, kam jedeme. Ale jedeme vstříc řeckým hranicím. Na nich si, zdá se, vyzkoušíme kamioňácké čekání.

Přejdeme pěšky hranici? Kde zůstaly naše bágly? Kam míříme? Přechod nám trvá asi tak 5 minut, z toho 4 minuty úsek mezi oběma kontrolami. Chvilku čekáme na kamión s našimi věcmi. Už víme, kam náš šofér jede. Do Soluně! My ty Atény dnes dáme :-D. Netrvá to dlouho a frčíme dál. Katka sedí na místě spolujezdce, já uprostřed na lednici. Mám tedy nejlepší výhled. Je tedy pravda, že šofér je o dvě hlavy menší a má úměrně k tomu stažená stínítka proti slunci. Takže mám výhled do stínítek.:-D. Ale jedeme.

Poslední kamión nás vyhodil ve správném směru, ale na velmi špatném místě. Slunce rychle stoupá, teploměr ukazuje 28 ve stínu, kdyby tu nějaký byl. Stojíme na dálnici, na šrafovaném pásu. Kolem sviští auta a nikomu se nechce stavět. Každý někam spěchá. Jsme unavení, nevyspalí, zpocení, hladoví, zkrátka správní stopaři :-D. Po dvou hodinách je nám jasné, že něco musíme změnit. Okolí slibuje jen horší možnosti. Nakonec volíme to, co se mi vyplatilo při stopování z Camina. Přesouváme se skrz město na další výjezd. Je to tak 7 km a autobusy tam nejezdí. Jako první stavení od dálnice je skrytý Lídl. Katka se jde mrknout, zda mají klobouky, neboť svůj zapomněla v kamionu a já zatím chladnu ve stínu. Dáváme si vodu a něco z mrazáku. Jsme kaput. Prašnou cestou ve vedru se přesouváme na poslední možný výjezd z města. Je to horší než se zdá. Zde výpadovku bez krajnice ještě pro jistotu oplotili. Ale my jsme nezdolný tým. Katka se ptá prvního řidiče, právě vyjíždějícího z fabriky na pumpu. Já mu nás oba vnucuji a již nás veze další 2 km. Tam nás vysazuje v podobné vyhni, kde si auta dávají závody s kamiony. Malým plusem je pomenší odpočivadýlko, kde žebráme o svezení. Úspěšně. Nastupujeme do trucku směr Lamie. Tentokrát se s Bulharem domlouváme rusky. Ještě jsme ji měli v základce :-D. My ty Atény dnes dáme, i kdybychom se tam měli doplazit. A za světla, abychom po 24h. odpočinku měli ještě šanci urazit kus zpáteční cesty. Po třech litrech koly se nam krapet zklidňují i trávicí ústrojí, tak možná tu Aténskou večeři nebo zítřejší oběd dáme. Úkoly si necháme na cestu zpět.

Vyrazili jsme místo za 30minut za 1:30 a kam jsme dojeli? Stojíme u Larissy s utrženým výfukem u turba. Co bude dál?

Byla to Katarína, kdo neprozřetelně navrhl zvířata na úkol. A tak využíváme pauzu, než nám přivezou náhradní díl na kamión na úkol, slyšíme totiž v dáli zvonečky. Stádo neklidných ovcí je za polem, tak se jím brodíme na druhý konec. Tam ovčák Oviedu, 42letý otec dvou dětí z blízké vesnice Amfithea, pase své stádo. Ovce jsou velmi neklidné, snažíme se jich pár zatlačit ke stádu, aby jednu Katka zkusila podojit. Oviedu se směje a já se mu nedivím. Volá, že to nepůjde, že odpoledne v tomhle vedru a na cestě z pastvy se nenechají. Ale my také ne. Naháníme je jak ovčácký pes. Já fotím Katčinu snahu ve víru prachu dojit. Po dvaceti minutách boje vyhlašuje Oviedu příměří a ještě se fotíme společně. Je velmi milý, přestože mu plašíme stádo. Anglicky neuměl, ale pochopili jsme, že dojí ráno nebo pozdě večer. A jen některé. Nechápu, jak pozná, které jo a které ne :-D.

Nemá smysl přijet do Atén o půlnoci, takže se jedeme s řidičem koupat.V Aténách máme povinnou 24h pauzu. Bude fajn jednu celou noc spát. Navíc je třeba plnit úkoly. Náš řidič Kiriyl bude spát v kamionu na pláži. Konečně jsme ho trochu rozmluvili. Takže konečně příležitost k plnění úkolů. Zda nakonec na pláži přespíme a ráno budeme společně pokračovat do Atén, stopnem ješte něco podél vody a budeme plnit úkol s národním jídlem nebo pofrčíme do Atén ještě vůuuuuubec netušíme.

Řidiči se jiz koupat nechtělo, ale my jsme koupel už potřebovali. Moře mělo solidní teplotu, ač vzduch již byl samozřejmě chladnější. Protože nás v drtivé většině vezli šoféři z povolání, tak jsme se na večeři pozvali sami. Servírce jsme řecky vysvětlili, že ji uděláme inspekci kuchyně :-D. Ještě, že jsme si vytiskli pár frází. Teď se hodili. Bohužel pro pokročilou hodinu už toho kuchyně moc nenabízela. Vzali jsme za vděk Řeckým salátem a já navíc pivkem. Katka nafotila při práci nejen kuchařku Vaše, ale i servírku Marthu. Kdo neví, do Řeckého salátu se dává červená cibule, zelená paprika, okurka, rajče, sůl, pepř, pár bylinek, pár oliv a navrh samozřejmě sýr feta. Vše se nakonec zalije olivovým olejem. Podávejte s topinkami. Amstel je sice pivo holandské, ale v Řecku se vyrábí. A chutná dobře :-)

Vykoupaní, najedení, odpočatí....a nikam se nám nechce. Ale vždy jsme oba (nezávisle na sobě) chtěli spát na pláži. Sice tu není mezi skalami opuštěná písčitá pláž, ale kameny, ale taky tu je spousta olivovníků. Na jednu stranu nás velmi mrzí, že nejsme u společného setkání v Aténách, ale " vše je jak má být". Takže dnes přenocujeme na pláži, v osm pokračuje Kyiril, který spí v kamionu, do Atén. Takže zítra...

Domluvili jsme včera pokračování s Kyirilem do Atén, takže náš barevný čtvereček na mapě je opět v pohybu. Tentokrát pouze s pětačtyřicetiminutovým zpožděním se dáváme do pohybu. Už mi to chybělo. Snad stihneme alespoň na chvilku ostatní posádky.

Kyiril nás vysazuje v Aténách, míříme k hostelu. Zavrhujeme autobus, bo nejsme turisti a šlapeme pěšky do centra. Odměnou je nám pohled na jižanský provoz, bazary, architekturu, stará auta. 12:45 je čas, kdy nám začíná běžet čtyřiadvacetihodinová pauza. Akorát střídáme jinou posádku. Naše ztráta je skoro přesně 24h. Není nemožné ji dohonit, no za ceny úplného vyčerpání a minimalizace zážitků to dělat nebudeme. Takže sprchu, vyprat těch pár kousků oblečení a využít odpoledne na prohlidku Akropole a centra vůbec. Jo a Kačka chtěla ty bazary.

Není čas ztrácet čas, ale Atény si užijeme. Pochopitelně jsme navštívili Akropolis, dali si zaslouženou večeři v taverně Carte Postale. Ještě na ten bazar, na pivo s Pavlem a spát. Všichni víte, co nás čeká zítra...... Cesta zpět.

Katka:  "Jsem ráda, že jsem byla v Aténách, jsem ráda, že jsem viděla Akropoli, jsem ráda. že odsud odjíždím". Je krátce před polednem a nám se blíží konec povinné 24h přestávky. Prošli jsme Akropolis, uličky centra města i řecké bazary. Dali jsme si pořádnou večeři a spánek. A protože dle Katky jsou Atény neslučitelné se životem, připravujeme cedule pro cestu zpět. Atény mají 4mil. obyvatel. Každé druhé auto je žlutý taxík. Uličky jsou úzké a plné. Na Akropoli je vedro. Moře je na kraji města, samozřejmě opačném. Vcelku žádný důvod ke zdržení. Včera jsme krátce poseděli s několika dalšími posádkami. Každá měla krásné příběhy. Nás ten nejlepší možná čeká. Těšíme se, až si doma s nohami na stole budeme vše pročítat.

Jdeme na aténské metro a fofrem do Albánie. Právě začala naše stíhací jízda. Za 15 minut se naše barevná krabička na mapě ponořila do útrob aténského metra, za dalších 7 minut už jsme vystupovali o kus blíž k magistrále. U nájezdu nám po 10 min. zastavilo auto. Jenže pumpy prý nejsou. Vyhodil nás tedy na magistrále, prý na super místě. No, je tu strašný smrad z aut, všichni kolem jedou rychle, optimisticky to nevypadá. Ale my cítíme, že odsud rychle vypadneme.

Lze se vůbec dostat z Atén? Už jsme 4 hodiny na cestě, pokoušíme štěstí asi na pátém místě. Zkoušíme auta, autobusy, náklaďáky, jeli jsme i metrem. Vlezli bychom snad i na koně, kdyby šel z Atén ven. Ale zdá se, že je to tak úžasné město, vzrušující. Jsme asi jediní dva, kdo chce z Atén pryč. Ani Paretovo pravidlo nefunguje. Atény zvítězili i nad ním. Ale nad námi ne, i kdybychom měli odejít pěšky!

Po šesti hodinách už zkoušíme všechno možné. Jedna z posádek nechala v Aténách několik cedulí. Tu bulharskou jsme zrecyklovali a je naším dalším aténským pokusem. PO TŘECH MINUTÁCH JEDEME!!!!!

Když jsme vystoupili na velké pumpě, kde bývá mnoho kamiónů a autobusů, spatřili jsme dva české kamiony. Vzali by nás ve tři ráno, jedou až k Srbsku. Což sice není úplně to ideální, ale máme záložní plán. Prozradili nám, že v pátek večer mají kamiony zákaz, a že vše jezdi po staré silnici vedle, ale mě spíš přijde, že si všichni vybírají volno. Zkoušíme to na vedlejší silnici, Katce se tu líbí, no já si sem vědom úskalí okresek ze Španělska, tak uvidíme. Namidžalm?, turecký řidič kamionu ukazuje ze své výšky, zda jedeme jeho směrem právě ve chvíli, kdy jsme vykročili zpět k benzínce. Zuřivě máváme a on stejně zuřivě zastavuje. Hned hlásíme, ze nemáme peníze. Není to problém. Ochotně nabízí kafe, hned si fajn povídáme.
AAAAAAAAA.............SAKRA.................AAAAAAA
V zatáčce se zvrhává konvice s vroucí vodou přímo na moji nohu v položce, boty jsou zuté, abych nepošpinil koberec uprostřed auta. Strhávám ponožku, on zastavuje a já si leju vodu na nohu. Moc to nepomáhá, noha pálí jak svině. Tak to jsem zvědav, co z toho bude. Další hodinu uklidňuji řidiče, je z toho špatný.

Už v Aténách jsem říkal, že živý nás nedostanou. Cesta ubíhá velmi pomalu. Jedeme po okreskách, aby se neplatilo mýto. Přemáhám bolest. Sám jsem zvědav, zda bude vůbec možná chůze. Samozřejmě sebou lékárnu nemáme. Řidič mi na to sice něco nabídl, při bližším prozkoumání to byla pasta na zuby. Katka chtěla dezinfikovat Becherem. To jsem odmítl. Dost vydržím, ale lít si na to alkohol, to nemusím. Vždyť ta voda byla čistá. Blíží se noc ...

Dobrá zpráva je, že mohu chodit. Špatná je ta, že jen bos a s kulhaním. Chtěl jsem využít nabídku na půjčení volantu našeho trucku, ale Katka byla zásadně proti :-D. Poprvé jsme připustili možnost zásadní změny trasy. Vylučovací metodou jsme vyloučili přejezd Albanií. Čímž bychom zásadně porušili pravidla. Pokračovat přes Makedonii nedává žádný smysl. Vzdát to mohu kdykoliv, takže proč teď? Turecké způsoby léčby (namazání zubní pastou či přiložení papírových ubrousků) jsem s díky odmítl. Katka říká cosi o popáleninách druhého stupně. Pokračujeme do Soluně, tam se rozhodneme. Je půlhodina do půlnoci. Ale výhodu to má, nemusím řešit, zda jet durch nebo jít spát :-D

Pohoda, klid, slabý provoz...Jedeme si nocí, jsme rádi za každý ujetý kilometr, posloucháme album úžasné slovenské zpěvačky Simony Martausové, líbí se i šoférovi. Nejsme zvyklí na tureckou starostlivost. Věcné otázky "vše ok?" jsou už únavné. Máme možnost přespat oba v kamionu, no nejsme si jisti, že jí využijeme. Jsme fit a chceme pokračovat...

Nakonec jsme ve dvě hodiny v noci přespali v kamionu. Turek sice měl choutky, ale zpacifikovali jsme ho. Katka spala už cestou tak jako tak. Noha přestala bolet. Zvažujeme co dál. Vyhrát už můžeme jen teoreticky. Pěšky ujdu pár desítek metrů. I při stopování se dost nachodíme, v Albánii bychom se tomu zřejmě nevyhnuli. Dokázali bychom soutěž dokončit, ale neměli bychom z toho nic, neužili bychom si to. A o to přece jde. O zážitky. O tom užít si cestu. S úsměvy na tvářích a v pohodě. Takže náš směr je Praha. Budeme dál pokračovat v psaní reportů, pokračujeme ve stopování. Snad nás chápete...

 

Je ostuda, že si nepamatuji jména, no je to prostě tak. Řidič nás veze na pumpu na výpadovce ze Soluně. Což by bylo super, kdyby........to nebyla pumpa mimo dálnici a plná Turků, mířících domů. Je tu ještě Rakušan, ale jede rovněž do Istanbulu. Náš šofér se ještě snaží nám, ale hlavně Katce,vnutit Istanbul, ale to necháme na jindy. Taky mne napadl cíl podzimního roadtripu. Země, které jsme nyní vynechali. Černá Hora, Makedonie, Albánie... I když tam jedu v srpnu. Ale zpět ke stopování. Pumpu jsme opustili a stopujeme na nájezdu. Tedy teď zrovna máme piknik za svodidlem, kde se chladime od slunce. Od Turka jsem dostal žabky a Katka plyšového hamburgera. Takže kdyby bylo nejhůř..., sníme ho. Upravili jsme ceduli, která nás zachránila z Atén, pomůže znovu?

 

Po ani nevím kolika hodinách se vracíme k pumpě. Kamarád Turka, co nás sem přivezl, Nežo, nevěřícně kouká, kde se tam bereme. Slibuje, že nám něco sežene. Zatím dělá oběd a my se chladíme pod návěsem ve stínu. Začíná nám to být všechno jedno. To je dobré znamení :-D

Poprvé se nám poštěstila pozvánka k jídlu. Nežo otevřel rybičky, k tomu kořeněné papriky a rajčata. Chutná nám jako v Intercontinentalu. I na toulavé psy něco zbylo.

Pozor, zvykáme si na místní tempo. Že tu trčíme už 4 hodiny? No a co, jsme v Řecku. Jeden Bulhar za hodinu tu zastaví...a jede jiným směrem.

Někteří Turci jsou prostě mega! Stále trčíme na pumpě. Stihli jsme rozhovor do rádia, opravit cedule, oběd, lekci turečtiny....když si Katka stáhla gumičku z vlasů. Co to způsobilo? Nažo vytáhl z kabiny trucku šampón a přemluvil Katku ke koupeli.

Frekvence jedno auto za hodinu. Poloprazdné rumunské autobusy byly plné, bulharský kombík s dvěma osobami a miminem také, sedíme, plkáme, čekáme....Nežo je rozhodnut nám něco sehnat. Pokud tedy zrovna nepomáhá jinde. Ne vždy jsme přesvědčeni o prospěšnosti. Kombíka s dětmi zavrhl, že to není o místě v autě, ale v hlavě, no nám se zdálo Bulharky v pohodě. V kufru měli kočár, vzadu dítě. Jednoho by prý vzali. Ale i když se nehýbeme, vcelku nic nám nechybí. Jednou odsud odjedeme. Dnes, zítra, za týden, za měsíc.....

 

Pomož si a bude ti pomoženo. Znáte ten pocit, že jste připraveni pro úspěch, připraveni udělat cokoliv...a nic...jakoby nějaký špunt trčel v trychtýři událostí a konečného úspěchu? Někdy jsme tím špuntem my sami....... A proto jsme ihned realizovali možnost zvýšení šancí. My půjdeme stopovat, Nežo bude přemlouvat truckery, objeví-li se. Vřelé rozloučení a s dobrým pocitem, že i Nežovi jsme sňali z beder závaží odpovědnosti, které na sebe svým slibem zajištění odvozu, vzal. Dohodli jsme se, že pokud něco sežene, zavolá. Pokud budeme úspěšní my, zavoláme jemu. Ještě jsme nedošli ani k nájezdu, když Nežo volá. Moc mu není rozumět, ale vracíme se. Nežo stojí u dvou bulharských kamionů a tureckým způsobem přemlouvá řidiče. Jedou do Sofie, žel bohu mají jen jedno místo. My to chápeme, Nežo ne. Jiná nátura. Setrváváme opět na pumpě.


Když se něco nedaří, je třeba něco změnit. Intuice velela zvednout zadky. Tak jsme je zvedli a na dálnici stopli Venciho, Bulhara, jedoucího do Sofie.

Po pěti kilometrech mu displej ukazuje, že má odemčené zámky, zdvihající kabinu pro servisní úkony.  Co z toho bude?

 

Pozor, po řecké hranici se sune čtyřicítkou kamion. Ne, nejsme rozbití, ač displej svítí jak vánoční stromeček v Tesku. To jen vezeme 24tun nektarinek. Jsou trošku tvrdší, ale nebojte, než si je půjdete v srpnu koupit, oni dozrají :-D Když jsme Nežovi napsali, že jedeme, zavolal zpět a vyznal Katce lásku. No Turek. Ale pozvání do Istanbulu máme oba. A Katka i od něj umyté vlasy a vyprané triko :-D. To už je ale minulost. Nad ránem bychom měli být v Sofii. Kamioňácké lůžko máme k dispozici, pojedeme durch. Moc spát se nebude...

 

Bulharský kamion to na řecké části hranic nemá lehké. Já ale taky ne. Pozdravit řecky s úsměvem celníka, nemusí být nejlepším nápadem. Protože pokud odpoví něco jiného, než to samé, nevíte co. Tak jako já, když mne celník, mající noční šichtu, nekompromisně cosi odpovídal. Patrně se ptal, zda "kalispéra" je to to jediné, co umím. Radši jsem se tvářil nechápavě, protože kdybych se tvářil opačně, mohl by si myslet, že rozumím. Nakonec to vzdal, zeptal se anglicky, zda jsme turisti a odkud jedeme a podal nám doklady zpět. Na bulharské části jsme hodinu a půl čekali, zaplatili 50euro úplatek za přelozenou nosnost a jeli dál. První posádka je už asi doma v posteli.... Ale i my se blížíme...

Cestou tam jsme stáli ve dvě ráno pod horizontem dálničního výjezdu z města. A kde jsme byli vyhozeni teď? Na stejném místě, jen v protisměru. Je pět hodin ráno. Je ale tma. Díky časovému posunu budou čtyři. Že tomu není rozumět? To nevadí, to je Sofie. Navlékáme na sebe mikiny a kalhoty, a v tureckých žabkách šlapeme 2km po dálnici v jízdním pruhu pro stopaře, ke křižovatce a výjezdu ze Sofie směrem na Srbsko.

Je velmi chladno, osobáky neberou, Turci ukazují, že mají jen jedno místo, Katka usíná na hlavní opřená o sloup, začíná pršet. Tak si to vyžíráme do dna. Hodiny čekání nepočítáme. Hustě leje, jsme zkřehlí, mokří, optimismu moc není. Jen toho falešného, kterému ani sami nevěříme. Zdá se, a předpověď to potvrzuje, že bude pršet celý den. Čas už dávno přestal hrát roli. Umístění v soutěži rovněž. Hlavně se dostat domů...

Jo, už ani nepamatuji, kdy nad vzal někdo hned. Už jsme zvažovali variantu jít na vlak. Ale nevzdáváme se. Chceme dojet. Po 7 hodinách, dešti, 2km na stanoviště kamiónů, kde nám Slovák ani neotevřel dveře a druhý vyhodil rovnou, nám zastavuje mladík v Alfě. Sedneme si dozadu mezi krumpáče. Jede z práce. Prý nás ráno v sedm viděl....

Stopli jsme v polích na padesátce auto auto s rakouskou RZ. Otázka zní: kam jede? Řidič totiž není Rakušan, ale Bulhar. No to je kovbojka :-D
Zazněl Bělehrad. I to by bylo super. Jedeme rychlejším osobákem a je to bratru 300km. Nechme se překvapit.

 

Konečně místo, kde jsme nestály věky. Asi po čtvrthodině pelášíme. Kam až? 300km přesun zvládáme taky jednou vyšší rychlosti, než je osmdesátka. Necháváme se vysadit na protější pumpě, než jsme nastupovali k Mirově do autobusu do Sofie. Kéž by jel zrovna zpátky :-D. Jo a taky přestalo pršet...:-)

Bělehrad nám sedí. Cestou tam jsme se zdrželi na pumpě půlhodinku, teď o něco málo víc. Ukecal jsem maďarský pár, Ester a Viktora, vezou nás do Budapešti. Byli u přátel a vrací zpět. Jupííiiiiiiii. Jsou moc milí. Viktor chtěl vidět občanky, ze jsme ti, za koho se vydáváme. Za chvíli naše krabička překročí maďarské hranice.

Ach ty konce. Když vás někdo vezme krásných 400km a chce vás vysadit na lepším místě, než jste si dle satelitní mapy v telefonu našli sami, může to skončit všelijak.Viktora jsme požádali o vysazení před Budapeští, protože bydlel v centru. Přijetí jeho informace, že ví o lepší, se ukázalo být chybné. Nevěděl. Moc Budapešť neznal a byl velmi nervózní, že něco slíbil a teď takhle. Chvíli to vypadalo velmi špatně. Po několika zastávkách v různých částech Budapešti jsme vysedli na západě, asi 10ks od velké pumpy, kterou jsme si vybrali za městem. Ale trčet tu nehodláme. Oslovuji otce se synem a domlouvám odvoz na pumpu. To se skoro daří, jen řidič špatně dvakrát odbočí a je to. Pumpa je na dohled. Nakonec se vydrápeme na most, sto metrů jdeme za svodidly, a jsme tam. Katka domluví s chlápkem cestu do Rábu, a zase jedeme. Proč to alespoň takto nešlo v Řecku? Ale nestěžujeme si. Štěstěna je vrtkavá.

 

Na pumpě odlovím dalšího Maďara, ten náš vezme na vybranou pumpu u Ráby. Přestože je plná, vše spí. Nezbývá nám než jít spát taky. Ráno moudřejší večera.

 

Opřít nás o sloup, okamžitě usneme. Stále tu stojí řada kamiónů, šoféři spí, osobáci jedou na Vídeň, na jihozápad. Trojice slovenských kamiónů je plná. My snídáme zbytky zásob. Víc než piknik v trávě to vypadá jako snídaně bezdomovců. No nemáme k nim daleko :-D. Jak by řekl klasik: Situace je zoufalá, nikoliv však beznadějná.......protože........než dopíšu zprávu, Katka ukecá Maďara v kamionu, vezme nás na čáru.

Bratislavu mám rád, cítím se tu jako doma, mám zde dost přátel. Ale kvůli tomu nemusíme stát na dálnici celý den. Když to nejde, tak to nejde. Jedna výpadovka, druhá výpadovka, jedna pumpa, druhá pumpa. Všichni jedou max. do Malacek. Ze zkušenosti vím, že tam jsou hodně špatné nájezdy. Prakticky tam stopovat nelze. A pokud jedou dál, jsou plní. I zašlapaný leták soutěže jsem našel na zemi. Důkaz toho, že zde někdo štěstí již zkoušel. Jediné neobsazené auto do Česka byla bohatá blondýna v zánovním BMW. Jen její strach byl větší než odvaha pomoci. Zajímavý to případ. Stojíme tu už asi sedm hodin.

Bratislava je ženské jméno.......a......když žena řekne NE, někdy to opravdu znamená NE. A nám Bratislava řekla to, co naznačila již její kamarádky Athina a Sofie.......NE, dál NE.

Tedy zde náš příběh končí. Někdy se podaří vše, na co sáhnete, někdy ne. Nám se nepodařilo závod dokončit vlastně již poblíž Lamie, díky turecké konvici. A příslovečná znamení se nám ukazovala již ráno před startem, a až dosud. Nezlobíme se. Asi to tak cestovatelský bůh chtěl.

_______

Velkou radost máme z dms. Když příspěvek u našich jmen dělal sto korun, zatímco jiní sbírali tisíce, byli jsme vděčni, že alespoň jiné posádky účel dms naplní. Nakonec jste krásným dílem přispěli i vy. Jsme šťastní, že jsme vám mohli psát reportáže, že jste měli možnost být s námi, a věříme, že jste se bavili. DĚKUJEME i za to, že jste byli s námi. Bez vás by závod neměl smysl. Vybrali jsme na dms téměř 3000,-

Zvláštní díky patří Katčině tetě, která,( i přes mírně vyšší věk), byla u monitoru zřejmě nonstop a která s námi závod skutečně prožívala. Cítili jsme to i na ty tisíce kilometrů. Velmi velmi si toho vážíme. DĚKUJEME

Potkali jsme skvělé účastníky, jejichž zprávy bavili nejen vás, ale i nás. Pevně věřím, že se ještě uvidíme Jahu, Petro a Petro, Barboro, Pavlíno, Kristýno, Fany, Eliško, Kateřino, Romano, Kubo, Petře, Michale a Michale, Radime, Oto, Janku, Luboši, Honzo, Jane. DĚKUJEME.

Jsme rádi, že Pavel se svým týmem připravil tuto soutěž. Už to, že jsme se dostali mezi vybranou šestnáctku, nás těšilo. I když jsme cítili, že chceme dál. Kvalifikace nás naplnila optimismem. Samotný závod byl krásný. Těžký, náročný, ale i pohodový i příjemný. A nápad výborný. DĚKUJEME

Velkou službu nám udělali sponzoři a partneři. Dárkové lahvičky Becherovky nám otevírali dveře tam, kde se zdáli být zamčené. Bez map by to vůbec nešlo. Díky rádiím a TV o nás dost řidičů vědělo. To bylo velmi příjemné a pomáhalo nám to. DĚKUJEME

Bez ochotných řidičů by taková to akce byla úplně nemyslitelná. Při zachování základních pravidel bezpečnosti z obou stran není důvod autostopu bát. Velké díky všem všem řidičům. DĚKUJEME

A DĚKUJI Kataríně, že mi byla skvělým parťákem. Ač jsme se před závodem prakticky neznali, neměli jsme mezi sebou jediný problém. Já to za sebe mohu napsat určitě.

Závod nám hodně řekl o sobě samotných, jak to u podobných akcí bývá. Zůstane v našich vzpomínkách.

Krásný zbytek dne...a někdy třeba nashledanou....
na cestách

KATARÍNA a MICHAL

Den po dni, včetně příprav, najdete zde: https://www.jedu.cz/cs/mistrovstvi-cr-v-autostopu

Fotky zde na webu ve fotogalerii