Expedice Okolo Slovenska 2011

 

   Někdy v sedmdesátých letech vyšel ve světě motorů článek s mapou cesty okolo ČSSR. Část tohoto nápadu, cestu po hraniční čáře okolo Česka, jsem s přáteli realizoval v roce 2004, na druhou půlku jsem si musel počkat dlouhých 7 let.

 

   Rozpaky. To je slovo, které mojí ranní náladu charakterizuje nejlépe. Na jednu stranu mám radost, že zase vyrážím se Simkou někam dál, do nových krajů, na druhou stranu mi dokončení expedice "Okolo ČSSR" trvalo předlouhých sedm let. V roce 2004 jsem, s několika dalšími, objel po hraniční čáře Českou republiku, dnes vyrážím objet Slovensko. "To je blízko", řekne si každý. Ale také každý byl akorát v Tatrách, v Bratislavě a se školou v Banské Bystrici u památníku SNP. A dál? Co ukrajinské hranice, cikánské osady u maďarských hranic, slovenská strana Karpat? No uvidíme. Pokud mne nesežerou medvědi a nepobijí cikáni.

   No, ono to tak rychlé není. Zatím doma panuje čilý chaos. Děti a pes se pletou pod nohama, manželka balí už asi desátou tašku a ukládá ji do rozměrného kufru jejího Mercedesu. Jede totiž s dětmi na Vysočinu. Já ji připevňuji na střechu nové kolo a podesáté se ubezpečuji, že nemůže spadnout. Ještě udílím asi milion instrukcí k autu, cestě, nákladu na střeše, naposledy zalévám kytky a krmím ryby a krátce před jedenáctou dopoledne konečně vyrážíme. Daniela jede přede mnou a já kontroluji kolo. Před hlavním tahem na Příbram se loučíme, ona směr Žďár nad Sázavou, já směr ke "staré benešovské". Oblékám své veteránské rukavice, je to jako symbol dlouhých cest a za zvuku motoru a kapek deště vyrážím. Tato hudba mne bude provázet celou cestu, protože do Talbotu 1100 jsem nedal úmyslně rádio.

   Cesta přes Česko je dost úmorná. Jednak chci být v 15h v Bratislavě, což s úmyslem jet po okreskách nejde dohromady. Samé objížďky a kamiony. Alespoň že ten déšť ustává. Do Bratislavy přijíždím v 18h! a i tak posledních 100km jedu po dálnici. Ale důležitou schůzku i večerní posezení s přáteli stíhám.

   Sobotní ráno se v Gajárech loučím s přáteli a začínám svoji cestu. Jsem na hranicích s Rakouskem. Tak jdem na to!

   Nejdřív se však musím vrátit do Malacek pro benzín. U nás že je drahý? Tankuji za 1,44E, což je bez pár halířů 40,-Kč. Teď již otáčím vůz k jihovýchodu na Zátorskú Novú Ves. Cestou nakupuji něco málo do zásob. Hlavně vodu, protože už teď v 9h ráno teplota leze přes 25stupňů. Nápad vykoupat se v jezeru, kolem kterého jedu, mi kazí množství rekreačních chat a cedule s upozorněním na sinice. No, nemusím mít všechno. Cestou okolo Devína přijíždím do Bratislavy a tou tentokrát jenom projíždím. Jedu přes Lafranconiho most. V té chvíli ještě nevím, že za měsíc z něj budu skákat bungee. Pokračuji směrem Györ a těsně před maďarskou hranicí odbočuji k vodní nádrži Hrušov. Kolem areálu vodních sport a podél přehrady je velmi dobrá cesta. Vpravo rameno Dunaje, vlevo cyklostezka a přehrada, kterou ale přes val s cyklostezkou není vidět. Ve Vojce nad Dunajem přejíždím vodní dílo Gabčíkovo - Nagymarosz, které bylo v devadesátých letech minulého století pravidelných tématem Televizních novin. Blíží se poledne a moje představa klidného koupání a dobré hospůdky pozvolna bere za své. Na hrázi vodního díla zastavuji. Dělám si pár fotek přehrady a Slováci pár fotek mé Simky. Hned za hrází je restaurace U Nimróda, nabízející slovenské a maďarské speciality. Cestou jsem viděl několik billboardů, a protože je přesně 12h, odbočuji k němu. Překrásný dřevěný srub, příjemná obsluha, upravené okolí, na auto vidím od stolu, takže mohu nechat obě okna otevřená, což je v tomto počasí velké plus. Objednávám si "Zemiakové placky plnene so syrom" a Vineu. Z radia od baru je slyšet slovenština, z kuchyně maďarština. "Jižanská" hudba, krásné počasí, božský klid. Slibuji si, že musím jezdit častěji.

   Oběd je výborný. Dvě tenké bramborové placky naplněné strouhaným sýrem neznámé chuti a polité jemným dresinkem. Dlouho se ale nezdržuji, dnešní díl cesty je dlouhý a jediný camp, poblíž čáry, je v Levicích. Ale nic o něm nevím. Pokud bych neuspěl, musel bych hledat noclech v lesích u cikánských osad při maďarských hranicích. Radši jedu dál. Nakonec se v nížinatých krajích našel i čistý rybník, kde jsem moc rád osvěžil tělo. Další krajina byla vesměs nezajímavá, v dlouhých rovinách se střídaly obydlené vísky s neobydlenými, a to až do Štúrova. Tam jsem špatně odbočil a při cestě zpět boční ulicí jsem narazil na muzeum starých aut. Samozřejmě ho jdu navštívit. V každé místnosti domu byly staré věci. Jedna místnost s dětskými hračkami, druhá s domácím nářadím. V další fotoaparáty, jinde vysavače nebo staré vybavení kuchyní. Venkovní expozice, kde stála auta, byla pro mne zajímavější. I když - 99% bylo na renovaci. I Simca se našla. Krátce jsem popovídal s majitelem, předal suvenýr a pokračoval.

      Dál byl kraj stejný. Placka, pole, vesnice, placka, pole, vesnice. V mapě nacházím camp v Šaľe, přímo na trase. Bohužel tam nic není. Důkladně procházím podrobnou mapu Slovenska, kterou jsem včera koupil. Zmíněný camp v Levicích v ní také není. Pak nacházím značku campu hned za Velkým Krtíšem. U termálního koupaliště. Bude tam asi dost lidí, ale i čas pokročil a možností moc není. Lesy tu nejsou a spát na poli nechci. Mé obavy se potvrzují na místě. Koupaliště dnes, v sobotu, nacpané k prasknutí. Ale pro stan místa dost. Platím 5E a zajíždím dovnitř. Nejdřív jdu spláchnout prach z cest "místním folklorem", jak říkáme pivům místních pivovarů v místech, které s přáteli navštěvujeme. Tady se "místní folklor" jmenuje Corgoň a není zlý. Z jídelního lístku mne nic neláká a tak si dávám jen dršťkovou. Je sice horká a v tomto počasí, jenomže přísun tekutin za uplynulé dva dny byl slabý, tak alespoň něco. Protože ze mne leje pot proudem a restaurace nemá klimatizaci, jdu postavit stan a smočit se do bazénu. Moje předpověď, že lidé budou již odcházet, se plní a skutečně za chvíli je koupaliště poloprázdné a já se mohu osvěžit v chloru. Rybník v lese by mi byl milejší, ale tady alespoň mají hospodu, čehož využívám po koupeli a doplňuji opět tekutiny "místním folklorem". Rozepsaný cestopis beru sebou a mohu zmínit historické prameny této expedice a popíjet u toho.

   Někdy v šedesátých nebo sedmdesátých letech vyšel ve Světě motorů článek a mapa cesty okolo ČSSR. Tehdy se to jelo s běžnými vozy jako autoturistika, navštěvovali se pamětihodnosti a další radovánky. Mne ten nápad zaujal a v roce 2004 jsem jel první díl, okolo ČR. Přidalo se tenkrát několik lidí, fotky jsou na webu a v klubovém časopise vyšel i článek.

   Rozdíly oproti českému pohraničí jsou velké. U nás je většina pohraničí tvořena hory, rybníky, řekami, z čehož plyne spousta možností pro turistiku. S tím souvisí dostatek campů, obchodů, hospod. A taky lesů pro nás, kteří radši táboříme v poklidu mimo civilizaci. Jižní a jihovýchodní hranice Slovenska nic takového nenabízí. Proto je tu tolik volných plání, opuštěných domů a taky statků (bývalých JZD, po slovensky JRD - jednotné rolnické družstvo). V každém z nich bych si dokázal představit SIMCAMUZEUM, pro které tak těžko hledáme prostory v ČR. Trochu to zlehčuji, ono i u nás v pohraničí je dost opuštěných objektů, možná i víc než tu. Souvisí to nejspíš s bývalou socialistickou politikou země, kdy se v odlehlém místě postavila továrna, podnikové byty a město bylo na světě. A když ne fabrika, tak vojenský útvar. Ale zpět k expedici. Takovéto cesty jsou úžasné k tomu, aby člověk zpomalil, vypnul notebook, telefon i myšlenky a užíval si ten holý základ toho, k čemu byl automobil vymyšlen - k cestování. Vždyť i cesta je cíl. A CÍLEM TÉTO EXPEDICE JE JEN CESTA.

   O sedmé ráno mne budí místní omladina hlasitou hudbou a sluníčko svými horkými paprsky. Je čas rychle posnídat, sbalit a vypadnout. Silnice v mém směru je prázdná, v protisměru to vypadá, že koupaliště praskne ve švech. Obloha vymetená a vedro už teď ráno. Hodně cest vede bohužel po červeně značené silnici, žluté většinou jsou slepé a bílé nejsou vůbec. Vždy, jak je to možné, sjíždím na ty menší Velmi často je na nich nový asfaltový koberec, i když se jedná o zapadlou silnici. Také u nich stojí cedule o čerpání financí z fondů EU. Vida, nemusí se vše rozkrást jako u nás. Jinak je to tu stejné. Nové domy se střídají s těmi starými a ty zase s těmi, co již svému účelu dosloužily. Ve Fil'akovu na sebe upozorňuje krásný hrad. Hned za ním je autobusové nádraží, jako vystřižené ze starých filmů. Slouží ještě svému účelu. Žádný eRťák ani eŠka ale nejsou v dohledu, a tak pokračuji dál. Krajina se opět placatí, přibývá polorozpadlých domů, obyvatelstvo je tmavší. Je nedělní ráno, dost lidí míří do kostela. Už není problém na benzínce potkat obsluhu, která na Vás mluví maďarsky. V Tornal'e zastavuji u Teska pro doplnění zásob. Kupuji nějaké ovoce, v tomhle vedru se stejně nic jiného jíst nedá. Uvnitř je puštěná klimatizace a je vidět ven na Simku. Koukám na parkovišti na místní vozový park. Převládají vozy nižší střední třídy, stáří průměrné. Nejstarší jsou tam Š120 a VAZ 2105, samozřejmě v „tuzingových“ úpravách. Také je tu hustá síť železnic, bohužel jediný vlak jel okolo právě ve chvíli, kdy jsem byl na benzínce. Což jsem dopsal právě ve chvíli, kdy kolem projela rychlíková souprav tažená "Brejlovcem". Měl jsem štěstí, jak by řekly děti pokaždé, když vidí vlak. Před Rožňavou odbočuji na žlutou cestu přes národní park Slovenský kras. Je to příjemná změna. Přibývá zatáček, stromů a klidu. Nevím sice, zda se mi to podaří projet až na konec, protože mapa ukazuje část cesty jako zrušenou. Intuice mne ale vede dál. Protože je poledne, zastavuji u jedné z infocedulí a při malém obědě z vlastních zásob si čtu něco z historie. Cesta ubíhá docela rychle, zaháním myšlenky "co bych dělal, kdyby auto nevydrželo" a těším se na další kilometry. Dojíždím do obce, kde by měla cesta končit. Dle mapy je čitelná cesta, která z ničeho nic má končit. Jedu dál krokem po zpevněné cestě, vyhýbám se dírám a velkým loužím, ale po chvíli se cesta mění opět v asfaltku s dobrým povrchem a šíří akorát pro mé autíčko. Kilometry cesty vedou krásným původním lesem, žádné stromořadí smrků. Tuto část cesty si fakt vychutnávám. Když se dva kužely žlutých světel z předních reflektorů mé Simky zjevují v další obci z cesty, kterou nejspíš znají jen místní, pár z nich se udiveně otáčí. Za vesnicí se tyčí kopce, které jako by z oka vypadly těm, které člověk nachází v zemích bývalé Jugoslávie. Právem očekávám blížící se moře za některým z nich. Místo něj se ale objevuje za jedním kopcem elektrárna a za dalším Turnianský hrad. Za úrovní Košic jsou již domy opět upravenější a obyvatelstvo stále namíchané. Ale klasický cikánský slum, jak ho zná většina z televizních zpráv, je zatím jen jeden malý, a to ještě na okraji normální obce. Ne že bych o to nějak stál, něco takového vidět, ale tak nějak s tím na své cestě počítám. Naopak, obce jsou upravené, zastávky autobusů nerozbité, květiny a okrasné keře i před domy, na volné ulici. V jednom malém městečku vede silnice podivně sídlištěm, nebo jsem možná špatně odbočil, ale najednou projíždím mezi čtyřmi vybydlenými cikánskými paneláky. Jak tak někdo může žít, brrr. Čumák Simky směřuje do Čierné nad Tisou. Je tam vlakové překladiště, kde se překládal náklad ze železnice SSSR do vagónů ČSSR, neboť každá železnice měla odlišný rozchod. Třeba budu mít štěstí nafotit nějaké mašiny. (Asi bych měl zde vysvětlit, že po tom, co moji kluci dostali o Vánocích pod stromeček mašinky, se železnice stala dalším z mých koníčků a v jednom pokoji doma se již staví modelová železnice.) A štěstí mám. Lokomotiva "Hektor", u ČD již vyřazena z provozu stojí v depu, do kterého je z okraje silnice dobře vidět. A hned vedle 7 dalších "Hektorů" a 2 "Čmeláci". Dělám několik fotografií a pokračuji v cestě. Objíždím Čiernou přes železniční přejezd na druhou stranu. Na konci obce vidím hlídku "Policije". Již asi čtvrtou za cestu. Pouštím plyn a nechávám plynule klesnout rychlost na 50km/h. Sice mi v Simce nejde rychloměr, ale zhruba. Za obcí odbočuji v duchu hesla "co nejblíže k čáře". Bez varování vjíždím do cikánské vesnice. Sice tu nejsou slumy, ale normální domy. No normální, já mám o normálnosti jinou představu. Vybydlené domky, udupaná hlína okolo místo trávníku a zahrady, všude spousta cikánů. Ne pár, ale spousta, tak dvacet okolo jednoho domu. I na silnici přede mnou. Děti si hrají a nechápavě hledí na starou Simku se žlutými světly, ozařující jejich vesnici. Myslím, že i lidé z okolních vesnic toto místo objíždějí. Jedno dítě, asi 12-leté mne zdraví. Žádný zdvižený prostředníček nebo pokřiky, prostě pokynutím pozdraví, ostatní uhýbají včas z cesty a já konstantní rychlostí projíždím celou vesnicí v délce asi půl kilometru. Tady bych fakt nechtěl zůstat viset nepojízdný. Po pravé ruce mám ukrajinskou hranici. Míjím další hlídku "Policije". Užhorod na dohled. Blížím se k Vyšnému Nemeckému a zajíždím až k hraničnímu přechodu. Samozřejmě ale do bezpečné vzdálenosti. Dělám pár fotek, a dopisuji tento cestopis. Míjím kolonu kamionů a skrz obec se napojuji na hlavní silnici. Na křižovatce stojí další hlídka. Kouká se dost nepřátelsky, jednu dodávku právě pouští ze svých spár. Nevšímám si jich. "Stáre", slyším otevřeným okénkem, když řadím a rozjíždím se na křižovatce. O jejich kontrolu nestojím. Napětí opadá. Již jsem ve vnitrozemí, pro dnešek to stačilo. Je 17h, ze severu se blíží černé mraky. Jedu k Zemplínské Šíravě, kde jsou nějaké campy. První je spíš tábořiště. Sice docela slušné, ale bez možnosti večeře. Druhý camp má pouze stánek s párky. Třetí má i bazén a je plný. Ale má restauraci. Nacházím klidnější místo na okraji campu a jdu si zaplavat. Šírava je velká nádrž, ale vypadá to, jako by o turisty nikdo nestál. Pár průměrných campů a polorozpadlý hotel ze socialistické éry. Stavím stan a za zvuku hromů jdu na večeři. Ale restauraci jsem přecenil. Mají již pouze klasický stánkový sortiment, zbytek je po celém dni sněden a ze zbylé nabídky nebylo o co stát. Dávám si tedy polívku, "místní folkor", tentokrát Šariš. Zítra mám v plánu navštívit Mořské oko, na které jsem viděl cedule cestou. A pak se vrátit na východ. Hraniční přechod Ubl'a je nejvýchodnější průjezdná část Slovenska a bod obratu mé expedice. Zítřek bych rád trochu volněji. A také mne láká nocování v přírodě, snad to půjde. Nejvíc mne tu na Slovensku překvapuje minimum turistiky. U nás je každý rybník, každý kopec, každý hrad využit pro cestovní ruch. Tady jsou jezera prázdná, kopce opuštěné a z hradů zříceniny. Z čeho ti lidé žijí? Ze zemědělství a těch málo služeb? Továrny tu nejsou, montovnu jsem potkal jednu. Dopíjím třetí folklor a jdu se po pláži podívat na ten zpustlý hotel, který je hned vedle campu. V 21h ulehám ke spánku. Bouřka má ale jiný názor a začíná bičovat můj stan kroupami, deštěm a silným větrem. Přikolíkoval jsem stan dobře? Prozíravě jsem dal auto na severní stranu, odkud vane vítr. Přemýšlím, zda se raději nepřemístit do auta. Ale při představě spaní ve zkroucené poloze na sedačkách, nechávám kroupy kroupami a usínám.

   Ráno je obloha opět bez mráčku. Umývárna s nápisem "teplá voda" nabízí vodu pouze ledovou. Co se dá dělat, neváhám. Při pohledu do svých zásob dostávám chuť na čerstvé pečivo a tak balím a vyrážím na cestu. Nasnídám se po nákupu v některém z místních obchodů. Což se mi zakrátko daří a u Flašova potoka snídám ve stínu lesa. V 8h ráno již parkuji pod kopcem na liduprázdném parkovišti. Taky kdo by tu co v tuto hodinu pohledával. Obouvám si tenisky a stoupám vzhůru do kopce. Za dvacet minut jsem u Mořského oka. Sedím na břehu, a pozoruji ryby. Je tu fakt úžasně. Zdržím se asi hodinu.

   Cestou k východnějšímu hraničnímu přechodu Ubl'a potkávám další tři hlídky. Mají solidní terénní auta, většinou MB-G, případně LR Defender. Zatímco Vyšné Nemecké je běžný přechod, hlavně pro kamionovou dopravu, Ubl'a je malý horský přechod. Láká mne pokračovat na druhou stranu. Je vůbec Ukrajina v EU nebo v "Schengenu"? Ptám se sám sebe. Nakonec mne odrazuje absence navazujících ukrajinských cest v severní části s možností návratu jinudy a taky celní formality nejsou zrovna z nejrychlejších. Takže jindy. Trasa z Ubl'y přes Medzilaborce do Svidníku vede po cestách se špatným povrchem podél krásných lesů. Stále převládá buk a ostatní listnáče. Není proto moc přístupný a i louky okolo zejí prázdnotou. Před Svidníkem zastavuji u slušně vypadajícího motorestu a s protivnou obsluhou a mizerným výběrem. Na druhé straně mne zaujímají dva tanky, německý a sovětský. Po obědě tam tedy zajíždím a zjišťuji, že se jedná o pomník z 2.světové války, odkazující na boje v této oblasti. Vedle šipka na "ÚDOLÍ SMRTI" mě ukazuje další směr. Projíždím vesnicí a dostávám se ke křižovatce. Pomáhá mi turistický ukazatel. Po několika stech metrech vidím v poli dva tanky. Fotím je. To ale přece není 2,5km, jak bylo na šipce. Jedu dál a dobře dělám. Dostávám se k pomníčku a za ním je v louce rozseto dalších osm sovětských tanků. Vypadá to impozantně a strašidelně zároveň. Je to jiný pomník než ty, které bez zájmu míjíme ve městech. V duchu vidím, jak se tanky s mocným řevem valí údolím a kosí vše v cestě. Jsem rád, že jsem toto nezažil.

   Svidník je dalším z chudších okresních měst. Špatná hospodářská situace má jednu výhodu. Nestojí kolem silnice žádné otravné billboardy. Překvapuje mne, že i zde v polském pohraničí vidím názvy obcí ve dvou jazycích Slovensky a azbukou. Patrně proto, jak mi prozrazuje ojedinělý billboard, že zde žijí Rusíni. Alespoň reklama je zve ke sčítání pod heslem "Dejte o sobě vědět". Jako u maďarských hranic, kde jeden billboard hlásil "dejte o sobě vědět" a druhý zval na demonstraci "proti maďarské rozpínavosti“. Z těchto myšlenek mne vytrhuje konec cesty v jedné z vesnic. Špatně jsem přečetl mapu a asi dvoukilometrový úsek cesty byl zrušen. Vracet se 15km zpět se mi ale nechce a tak se opět pomaloučku vydávám po kamenité cestě vymleté vodou. Poslední úsek vede již po louce, které řidiči přede mnou dali přednost před cestou. Dělám totéž. Opět jsou slyšet hromy a Polsko sem zase posílá bouřku. V Bardejově mne bouřka dohání.

   Bardejov je rovněž okresní město, na rozdíl od Svidníku ale výrazně více prosperující. Protože bouřka jde na jih a já na severozápad a protože po každé bouřce vyjde opět sluníčko, za několik minut si opět užívám letního dne. Hlavně se po dešti lépe dýchá. Cesta mne vede podél Popradu, který byl patrně nedávno rozvodněný. Místy se cesta upravuje. Na jednom úseku musím zastavit a počkat, až položí a uválcují nový kus asfaltu. Naštěstí Simca je výrazně užší, než Audi A6 přede mnou a na rozdíl od ní se vejdu na druhou polovinu silnice, té starší. Raději si nechávám od Audi odstup. Ale oba špatně odbočujeme a za chvíli jsem u JRD. Koukám do mapy a zjišťuji  chybu. Otáčím se, Audi končí u jednoho z domů a já se kousek vracím a odbočuji na správnou cestu. Po několika kilometrech je ale jasné, že tudy lze jen projet za cenu auta, do půli dveří, špinavého od louží. Za tu cenu mi to nestojí. Opět se otáčím a vracím se. Ještě zkouším možnost přejetí na druhou stranu řeky, u které jsem, ale není nikde most. Musím se vrátit. Je půl páté a mapa říká, že hodinu a půl odtud by měl být camp. A pokud ne, o kus dál v Polsku je jezero s několika campy. Camp na sebe upozorňuje cedulí, což je dobré znamení. Ale to, co se zjevuje po pravé straně silnice, není camp, ale oáza. Oáza klidu a pohody. Překrásný camp, vyznamenaný jako nejlepší a nejhezčí na Slovensku. Platím 7E a dostávám pohled a žeton do sprch. Příjemná maličkost. Ještě mi majitel čerstvě poseká trávu a mohu stavět stan. Lehce začíná pršet a tak dostavím a jdu na večeři. Dávám si chleba se škvarkovou pomazánkou, na kterou upozorňuje jídelní lístek. Následně dostávám kuřecí maso na žampionech s jemnou omáčkou a kroketami a navíc salát. Ne nasypaný okolo jídla, ale jako samostatný chod. Chutná to výborně. Dopíjím Šariš a jdu si dát sprchu a převléknout se ze zpoceného a promoklého oblečení. Leje totiž opět jako z konve a opět se přidávají kroupy. Podle hesla "Zlidšti se, když máš možnost, nevíš, jak bude zítra" se kromě osprchování i holím. Převlékám se do suchých džín, trika a obouvám kanady. Je mi fajn teploučko a čisťoučko. Mohu se vrátit do hospůdky, kde posedím. Zítra mne čekají Tatry.

   Ráno je sice zataženo, ale bez deště. Než oschne stan, dávám si snídani. Šunku s vejci a čerstvé pečivo. Pak ještě projdu camp, zkouknu řeku Dunajec, u které camp leží. Zrovna má třetí povodňový stupeň. Na kanoi je to úzké, ale na kajak super. Balím stan, loučím se s milými provozovateli a opouštím oázu. Po chvilce je zřejmé, že nejlepší na Dunajec je raft. Řeka se totiž rozšiřuje a objevuje se několik půjčoven raftů a vorů a několik raftů je vidět i na vodě. Dunajec je řeka, vytékající z Czastztynsskieho jezera v Polsku, několik kilometrů tvoří hraniční čáru a pak se opět vrací do Polska. Zastavuji u čerpací stanice a doplňuji dvacet litrů do nádrže. Simca 1100 má nádrž na nějakých 35 litrů, takže nic moc. Přejíždím Magurské sedlo a na vrcholu dělám několik fotek. Je ale opět pod mrakem a nepříjemně fouká. V údolí stojí Vojnianská Hora. Vypadá trochu jako sopka. Napadá mi, že na ní nestojí žádný hrad. Sjíždím ze sedla do údolí k obci Výborná. Opět cikánská ves. Jak proboha přišla k tomuto jménu??  Ne tak drsná jako ta u Čiernej, ale i tak zvyšuji pozornost. Hlavně kvůli množství mrňat, motajících se po silnici. Další obec už cikánská není. Pro změnu tam ale právě dokončili opravu kanalizace. A vytrvalé deště vyplavili čerstvě zasypané díry. Musím opatrně. Nechávám si větší odstup od Fordky z bratislavskou značkou. Míjím dva koňské povozy. Jako v Rumunsku. Přede mnou se již začínají zvedat kopce Belianských Tater. Jejich vrcholky jsou skryty v mracích. Nicméně "Cesta svobody", jak je nazývána nejsevernější cesta Vysokými Tatrami, je plná hotelů, penzionů, obchodů. Raději jen projíždím. Podél silnice vede železniční trať. "To by mne zajímalo, co zde jezdí" říkám si a zastavuji na příhodném místě a čekám na soupravu, kterou jsem minul v jednom z městeček. Za chvilku přijíždí vlak, ne nepodobný metru. Fotím jej dětem. Oblačnost se trhá a vykukuje sluníčko. Hory jsou ale stále v mracích. Ani to nevypadá, že bych projížděl hory. Vichřice v minulých letech zničila většinu lesa. Kolem cest, kam oko dohlédne, jsou vykácené planiny. Když se mraky ještě rozestoupí, odbočuji alespoň na Štrbské Pleso. Dělám pár fotek. Lákají mne vrcholky Tater, ale nemám potřebné vybavení. Ale já se připravím. Liptovský Hrádek a Liptovský Mikuláš projíždím bez zastavení. Hned za Liptovskou Marou otáčím čumák své Simky opět na sever. Koukám po nějakém obchůdku s ovčím sýrem. Ten se mi nedaří najít, ale nacházím v kopcích pod Oravou krámek s vínem. Kupuji Tokajské a Medovinu. O několik desítek kilometrů dál zastavuji u restaurace, nabízející tradiční slovenská jídla. No, že by kuře s bramborem bylo vyloženě slovenské?? S ovčím sýrem ani Oravskou slaninou nemám moc štěstí a to už jsem u Oravské nádrže. Campy, rekreační život a město Námestovo. Pryč odtud tak rychle, že zapomínám zkontrolovat mapu a zajíždím si dobrých 20 kilometrů. Silnice, po které jsem se totiž vydal, vede jen do Polska. Vracím se a za městem kontroluji mapu. Chci se podívat na Kysuckou lesní železnici, která je 25km vzdálená. Pak bude čas po dívat se po nějakém noclehu. Mapa totiž žádný camp nenabízí. Proto po prohlídce železnice pokračuji na západ a nakonec nacházím i výborně zásobený obchod se sýry. Nakupuji jich pár a stavím v lese na svačinu. Mapa mi žádný camp nenabídla a ani místní o žádném nevědí. Táboření v lese pod širákem, při každonočních bouřkách s občasnými kroupy, zavrhuji. A co u nás, napadá mi. Asi 10km za čarou jeden vidím. Jsem u Čadci, to není daleko. Přejíždím hranici a odbočuji na dlouhou slepou silnici, na které by dva slibované campy měly být. První je docela malý a bez hospody, druhý ale nenacházím. Asi již není. Vracím se tedy do prvního. Stavím stan a chystám se ke spánku. Je sice teprve 20h, ale únava se sčítá a jiný program tu stejně nevymyslím. Zítra je poslední den.

   Vstávám v 7h a o půl hodiny později jsem již na cestě. Překračuji přechod zpět na Slovensko, tentokrát po hlavní silnici, protože jsem, pro změnu, špatně odbočil. Alespoň cestou kupuji něco k jídlu a hledám klidný kout, kde se najíst. Dlouho se mi to nedaří, nakonec ale nacházím odbočku na lesní cestu, kde zastavuji, a dávám si snídani v trávě. Ale jen do té doby, než přijíždí traktor s lesníky. Zaháním myšlenky na to, že moje cesta dnes končí, vždyť si ji chci užít na 100%. Za chvilku opouštím lesy a jsem zpět na hlavním tahu. Koukám do mapy, ale moc možností. Ze severu na jih vede hlavní tah a od něj do Karpat dlouhé slepé cesty. V Bytči alespoň doplňuji palivo. Pokračovat musím podél řeky Váh. V Novom Meste nad Váhom mne upoutává odbočka na Čachtice. Koukám do mapy a rozhoduji se na hrad podívat. Nakonec přijíždím dlouhou asfaltovou cestou k mýtině, kde již stojí několik aut. Zastavuji, posilním se z vlastních zásob a šlapu k hradu. Čachtický hrad je vlastně zřícenina, o kterou se překvapivě nikdo nestará. V ČR je spousta zřícenin, které mají alespoň základní údržbu a informační panely. Tady je cedule s historií taky, ale nic víc. Ani vstupné se tedy neplatí, když není komu.

   Pak již sjíždím do Nového Mesta a dál na Myjavu. Hranici překračuji u osady Šance. Ta byla vždy česká, resp.moravská, lidé byli Moraváci, ale po rozdělení Československa připadla Slovensku. Ani protesty místních nepomohly. Samotný hraniční přechod je prázdný. Z jedné budovy bude zřejmě restaurace, o čemž svědčí práce na budově. Druhá chátrá. Je zvláštní, že Češi a Slováci zde měli mezi sebou závoru. Je dobře, že už zase můžeme mezi sebou volně cestovat.

   Expedice končí. Jsem rád, že jsem ji podnikl. Že jsem ji jel se Simkou řady 1100, stejně jako první část. Jsem v cíli? Nebo ne? Vždyť samotná cesta byla cíl.

 

Tipy na cestu:

Hranice kolem SR měří přibližně 2000km. Protože je však více jak z poloviny lemována horami, jsou cesty buď neprůjezdné a pokaždé cestě do hor je třeba se vrátit, anebo jet po hlavních tazích.

Obdobná trasa kolem ČR měří cca 2700km a je trasou vhodnější. Jel jsem ji rovněž a stačí v mapě pospojovat poslední vesnice čarou a jet