Cesta s dětmi 2017

"Tati, my chceme někam jet s tebou, třeba do Norska", ozvali se dva moji kluci před prázdninami. Proč ne.
Rychlý pohled z okna prozrazoval, že se Škodou 100 počítat fakt nemohu. Koupě VW Carravelle padla před dvěma dny. Pak už tam stál jen Ford Mondeo, koupený pro krátké pojížďky kolem domu, když jsem zrovna tady. Výběr nic moc. Ale co by táta neudělal pro děti. Stejně jsme chtěli někam vyrazit. Takže auto na špalky, revize podvozku, motoru, výměna náplní, natřít rezavá kola, vyměnit klíňák, filtry....a auto se zdá připravené. Najezdil jsem s ním od koupě zatím asi 3tis.km a zdá se v pohodě. 
Balíme stan, spacáky, rybářské pruty, kempové nádobí, nože, pasy a pár hadrů. Objednávám trajekt a na konci června vyrážíme na sever. V plánu je cesta napříč Norskem, možná až na Lofoty a Nordkapp. Zpátky Finskem se zastávkou u kamarádky v Helsinkách a pobaltskými státy domů. Objednávám trajekt z Hirtshals do Kristiansandu.
Ráno nasedáme do auta a vyrážímě přes Německo a Dánsko do přístavu. Se skvělou pětilitrovou spotřebou jsme včas na místě. Cesta trajektem nějakou tu chvíli trvá a my jsme po cestě dost unaveni. Usínáme na sedadlech trajektu. S půlnocí jsme na Skandinávském poloostrově. Není ale síla někde hledat ubytování, a tak bereme zavděk sídlištěm a na jeho konci sklápím sedačky a usínáme zavrtáni do spacáků.
Ráno mne Vašík přesvědčuje k rozcvičce. Je pravdou, že přijde vhod. Přejíždíme několik desítek kilometrů k prvnímu treku v našich plánech. Na vyhlídku Preikestolen. Je to takový náš trénink. Výšlap dáváme naprosto v pohodě a těšíme se na další trek, náročnou Trolltungu. Cestou se zastavujeme u rozlišnách vodopádů u cesty. Díky uvolnění roamingu v EU jsme u každé cedule, zvoucí k nějaké zajímavosti, mohli zapnout internet a "vygůglit", o co se jedná. Díky tomu jsme našli několik menších zajímavostí. 
Aby se kluci nenudili v autě a taky proto, že dorostli do věku, kdy by měli ovládat jisté mužské dovednosti, připravil jsem jim několik větších či menších výzev. Mezi ně patřilo třeba příprava a rozdělání ohně, ulovení ryby k večeři, postavení stanu, koupání v horské řece, příprava auta před cestou...prostě takové ty chlapské věci, které naše generace uměla tak nějak automaticky.....a které dnešní generaci často chybí. Za splněnou výzvu si mohly vybarvit obrázek v omalovánkách, inspirovaných podobnými činnostmi. Překvapilo mne, jak moc se výzev chytili a neustále vyžadovali další a další. Možná k tomu dopomohli i odměny po návratu. Den s parkuristou pro jednoho a zápas Evropské ligy pro druhého. 
Trolltunga byla velká výzva. Starší Honzík již tento trek absolvoval před rokem, pro mladšího Vašíka to byla premiéra. Moc dětí jsme na cestě k vrcholu nepotkali, což nám potvrdil norský horský průvodce, který ocenil výkon kluků poplácáním po zádech a sušenkami. Trolltungu jsme dali a nějaké skoro tři desítky horské cesty s náročnými schody kluci zvládli s přehledem. Vašík i bez fňukání. Se skvělým pocitem jsme pokračovali dál. Stoupali jsme na horské vyhlídky nad fjordy, zkoušeli štěstí v rybolovu v řekách i moři, hledali spaní po lesích a loukách. Měli jsme na sebe celý měsíc na cestě. 
Naše cesta vedla od Trolltungy na sever k Trondheimu. Po dvou týdnech užívání si krás Norska jsme dojeli k Trondheimu. Hned první večer se nám na pobřeží podařilo chytit dvě ryby. Moje byla malá a šla zpět do moře. Honzíkovu jsme si dali k večeři. Od moře studeně foukalo a před námi bylo ještě nespočet kilometrů. Zajímavé krajiny a tepla ubylo, dlouhých přejezdů přibývalo. Nakonec jsme se rozhodli pro radikální změnu trasy. Nepojedem na studený sever. Otáčíme auto.
Za dva dny stojíme na hranici s Kosovem. Zde vzniká trošku problém, neboť jsem se, zvyklý z Norska, spolehl na platební kartu. Na hranicích ale chtěli zaplatit 15E za povinné ručení a ouha, Míša to podcenil. Na celníkův návrh, abych si vzal taxi a nechal auto s dětmi večer na hranicích, jsem nereflektoval. Zastavil jsem jakéhosi Rakušáka a půjčil si od něj 15E. Se zelenou kartou jsem pokračoval do vnitrozemí s Rakušákem za zády. V nejbližším městečku jsem srovnal dluh a jeli jsme do Prištiny na večeři. Centrum města docela žilo, dali jsme si jídlo a sledovali chvíli místní zápas v malém fotbale, který probíhal na náměstí. Ještě týž den jsme překročili hranici do cílové země, do Albánie. Tato země se po dvou letech, kdy jsem zde nebyl, změnila. Služby zůstaly na stejné úrovni, ceny se zvýšili. Ale dala se najít místa, kde se ještě žilo "albánsky". Na pláži jsme zaparkovali vedle místních a po jejich odjezdu jsme na takhle skvělém místě přenocovali. Noční koupání i východ slnce za to stály. V Albánii jsme strávili asi týden. Pak jsme se přesunuli do Černé Hory. Několik dní jsme se toulali  totuto zemí, než nám na jednom kruháči u Kotoru vystavila stopku spojka našeho auta. Spojkový váleček odešel do věčných lovišť a pedál spojky zůstal bezmocně u podlahy auta. Čekala nás tedy největší výzva. 1500km domů bez spojky. 
Nakoupili jsme jídlo a pití, doplnili palivo a vydali se na cestu. Výhodou byla blížící se noc, nevýhodou každá křižovatka, semafor, pomalé auto, kamion a nečekaná situace. Řadit bez spojky se dá, s použitím meziplynu a s velkým citem. Dříve tak řadili závodníci. Zvládli jsme to dobře, a to včetně maďarských hranic, kde jsem předjel kolonu a dohadoval se s maďarským celníkem, že potřebuji odbavit bez stání v koloně. Podařilo se to až tehdy, kdy mu ruply nervy.  Ale podařilo se. Největším problémem byla zácpa na D1. Ale to už nebylo zbytí, hrozilo, že shoří starter a nedojedeme. A když jsme překonali černohorské hory, všechny hranice i takovou vzdálenost, bylo třeba zdolat i český tankodrom. Pomohly k tomu varovná světla a pomalý průjezd odstavným pruhem v délce 11km. Sorry. Nebylo zbytí. Auto vydrželo a my se vrátili v pohodě domů.
Výlet nám ukázal, že je úplně jedno, kam jedete, na jak dlouho, když se cesta dobře připraví, zvládnete s dětmi i tisíce kilometrů v jednom autě. Už chystáme další cestu....