Černá Hora a Albánie 2017

„Michale, co kdybychom zase někam jeli společně, udělej nějaký trip.“

S lidmi, se kterými jsem byl před rokem v Norsku, bych klidně vyrazil. A protože od myšlenky k činům u mě není nikdy moc daleko, vzápětí tvořím událost s názvem Roadtrip Černá Hora a Albánie. Z norské cesty se přidává nakonec jen Tomáš a zkušená harcovnice Martinka. Stálý cestovatel David je dalším, stejně jako Petra, jež byla se mnou v Rumunsku minulý rok. Nově jsou našimi společníky světem otřelý Pavel, sluníčková Anička, příjemná Kačenka a pohodová Štefi. V nové sestavě se tedy sházíme druhý zářijový pátek a ucpanou D1 se přes Brno přesouváme do Bratislavy.

Zde nás večer ujímá má dávná kamarádka Miška a poskytuje devíti tulákům azyl ve svém bytě. Brzy ráno ji s velkými díky opouštíme, překračujeme maďarské hranice a pelášíme k těm srbským. Cesta jde rychle, ač VW Transporter pro tuto cestu není z těch sportovních aut. Z Bělehradu dál pokračujeme na jih po okresních silnicích, což nás sice zpomaluje, ale kolem šesté přejíždíme hranici do Černé Hory. Tam je naším cílem NP Durmitor, na jehož počátku si hledáme nocleh. Nacházíme ho na konci cesty…u hřbitova. Je sobotní večer, tady by nás nikdo rušit neměl. Snad. Trochu chladnější noc otestovala vybavení některých z nás a tak se již hlásí zájemkyně o nocleh v autě pro další noci.

Po snídani z vlastních zásob opouštíme nedaleké duše a jedeme vstříc dalšímu. Náhodou nacházím zkratku k jezeru Piva. Piva s velkým P, protože v tomto jezeře je voda. Ale název je tak lákavý, že jsem ho do programu zařadil. Cesta vede přes nádherné hory, kde je sice chladněji, ale o to krásnější výhledy z tepla auta se nabízejí.

Jezero jw přijatelně studené, a tak my kluci pácháme první hygienu po cestě. Holky berou za vděk sprchami nebo čekají na lepší příležitost. Je znát velký úbytek vody, odhadujeme jsme pokles hladiny o 30 metrů. Suché období v Evropě je nepříjemně znát.

Další zastávkou je kaňon Nevidio. Zde chceme přenocovat. Nejprve jdeme do plavek a procházíme kaňonem. Již jsem tuto cestu šel před dvěma lety. Tentokrát se ale část z nás vydává dál. Nakonec pokračuju s Kačenkou notný kus kaňonem dál. I my se nakonec vracíme k ostatní do údolí. Dodávkou projíždím dva brody na menší louku, kde budeme kempovat. Čeká nás první vaření.

S Aničkou a Péťou se pouštíme do hostiny pro ostatní. Podáváme rýži s „čínou“. Mezitím hrajeme městečko Palermo. To nám jde velmi dobře, ale nakonec měníme hru a dáváme „hádání povolání“. Položilo se mnoho otázek, na něž jsem odpovídal ano/ne, ale uhodnout tenistku bylo příliš. Spát jdeme příjemně unaveni. Tento trip by mohl být super.

Ráno zvolna balíme, naším dalším cílem je Kotor. Do centra se dostáváme po 2km dopravní zácpě na počátku města. Prohlídku města s obědem nám zpříjemňuje déšť. Ale je teplo, tak nám to nevadí. Ani pomalejší číšník nám nezkazil náladu. U moře fouká studený vítr a nikomu se nechce do divokého moře. A tak se přesouváme do kempu. Ale ani zde nemáme štěstí. Kemp sice po požárech již funguje, ale vítr je silný a majitel nesouhlasí, abychom spali pod stromy pod širákem. A tak jedeme hledat ubytování. První slepá cesta nás dovede do tak prudkého kopce, že s tím má naše dodávka trošku problémy, v čemž mne utvrzuje kouř ze spojky. Ptáme se domácích v posledním domku na jméno, jež nám doporučil majitel kempu, ale neúspěšně. Nakonec z paní trochu stydlivě vypadne, že poskytuje ubytování. Pokoje jsou čisté, s kuchyní, cenu nechává na nás, takže zůstáváme. Do vaření se pouští další trojice, já využívám wi-fi pro trochu práce a pak již jen lahvinka (lahvinky) vína, karty a delší večer.

Budí nás sluníčko, a tak se ptáme po půjčení lodi v půjčovně, podle cedule, jež zahlédly holky. Ale bohužel. Moře je divoké, vlny velké a včera někdo v jeskyni zemřel. Plavba se vůbec nedoporučuje. My kluci (opět vyjma Toma) si dáváme první slanou koupel a nakonec pak ještě společně posedíme na zahrádce restaurace. Na obloze se honí mraky, občas vykoukne hřejivé slunce. Využíváme slunečné chvilky na zastávku u Sv. Stefana a míříme do vln. Ženy vystavují svá těla slunečním paprskům a já obírám Davida v pokeru. Pak již míříme dalšími z tisíců serpentin vzhůru do hor, kde máme v úmyslu navštívit lokální vinařství. Po uzoučkých neudržovaných cestičkách se sice dostaneme na místo, ale vinař nikde. Ostatní vinařství nějakým záhadným způsobem míjíme. Nad Barem proto zastavujeme u prvního domku, jež má na zahradě posezení a natěšeně jdeme dovnitř. Podává se ale pouze víno z marketu, za trojnásobek ceny. A tak se po jejím vypití loučíme. Zastavujeme u dalšího domku a zvažujeme, zda se vrátíme. Nejprve se ale i zde ptáme na víno. Pán nám nabízí své zásoby, ukazuje zahradu a nabízí, že pro domácí víno zajede do města. Není co řešit. Sedíme na kouzelném místě s výhledem na město Bar. Než poslední trojice uvaří, my ostatní si dáváme procházku po kozí stezce na zříceninu mešity, na níž je vidět z vyhlídky. S padající tmou se vracíme a čeká nás večeře. Po níž jen domácí víno, opět hra na mafiány při městečku Palermu, do níž jsme zasvětili i pana domácího Marka. Pak jsme pokračovali v aktivitách. Když David předváděl pohádku Tři oříšky pro popelku tak, že výsledek měl blíže ke znaku kapely Tři sestry, a když Marco ve svých šedesáti letech předváděl psa, bylo na čase skončit. S přibývajícím vínem v některých z nás se zábava stočila k filozofickým debatám.

Dopoledne sice někoho bolela hlava, ale holt, komu není rady…..že Davide? Prohlídku zříceniny Stari Bar vystřídalo koupání v rozbouřeném moři. Pak již překračujeme hranice do Albánie. Po nezbytném doplnění zásob stoupáme vzhůru do hor po velmi rozbité cestě. Zlověstné mraky nad námi nám slibují vydatné vyplavení, pokud budeme chtít spát opět nadivoko. A proto jedeme do kempu. Trojice, jež určila má prohraná sázka z předešlého dne, vařila vynikající buřtguláš, my kluci zkoušeli rybařit. Což v mělké řece skončilo ulovením trojice mušlí a ztracením čtyř návnad. Unaveni jsme šli do hajan.

Ráno najíždíme na trajekt a po chvíli cestovatelsko-balkánského chaosu plujeme po překrásné Kománské přehradě. Plavba nám zabere celé dopoledne. V tomto zapomenutém koutu albánských hor se nám ale velmi líbí. Zastavil se tu totiž čas. Pro výšlap do hor na dva dny máme v úmyslu zanechat zde auto. Doporučeným bezpečným místem je bar naproti elektrárně. Jak takový bar vypadá, najdete ve fotogalerii. Tak jsme byli překvapeni. Ale rychle jsme si zvykli. Po nezbytném vaření, koupání v horské řece, a jiným radovánkám jsme šli spát, abychom byli fit na další den.

Ten počal brzy ráno, kdy vyrážíme po červené značce do Curaj i Eperm. Každý si vzal na cestu vybavení dle svého uvážení, někteří tedy brzy padali pod těžkými batohy. Dvacet horských kilometrů bylo velmi náročných a byli jsme rádi, když jsme došli do vesnice. Hned prvním stavením byl quest house, kde jsme nakonec skončili. Prošli jsme i vesnici, ale byla jak po vymření. Což tady má trochu zvláštní význam, neboť vesnice skutečně vymírá. Snad se to podaří, mimo jiné i českým dobrodruhům, zastavit. Večer jsme poseděli u domácích výrobků, piva a kafe.

I další den je velmi náročný. Prudké dlouhodobé klesání nám dává zabrat a někteří dochází do cíle silou vůle. Ale pocit máme všichni skvělý. Pak již zbývá se vykoupat v přehradě a vyrazit ke kosovským hranicím. Patrně nejnebezpečnější silnici v Evropě projíždíme již za tmy. Přes hranice zbývá propašovat Kačenku, neboť do Kosova je pas nezbytností. Předávám  tedy 8 pasů. Překvapivě si celník spočítal pasy, vrátil mi a požádal o 8 občanek. Dostává je a my jsme tak trochu v nevýhodě. Ale nikoho nenapadlo otevírat auto a počítat nás. A to jsme stáli deset minut na hranicích pro koupení povinného ručení pro Kosovo. I na druhé straně Kosova jsme použili stejný trik a za hranicemi přespali v polích. Pak již jen cesta domů, kterou jsme zvládli včas a v pohodě.

Jsem zvědav, zda se tato parta ještě sejde….termín i místo jsou určeny.