Camino de Santiago 2014

Camino Frances – Květen 2014

Již skoro rok mne lákala pouť do Santiaga de Compostela. A tak, když to bylo trošku možné, koupil jsem boty, sbalil batoh a vyrazil. Zde je cestopis, co mne na cestách potkalo J.

 

Moje Camino - den první

Přes jizdomat.cz mám domluvenou spolujízdu do Štrasburku, tak ráno vyrážím, v 11h se setkávám na pražském Zličíně s řidičem Martinem, jede na politickou konferenci, Mikulášem, který má cestu za dívkou do Nancy, Veronikou, kterou čeká práce a Annou, která si takto udělal malý výlet. Škoda Octavia je plná k prasknutí. Po 3 hodinách jsme 50km za Prahou, před námi zavřená dálnice, tak jedeme po okresce a dáváme si vynikající oběd, který bychom na dálnici neměli. Cesta ubíhá rychle, nikde nestavíme a v 19.45 jsme u nádraží ve Štrasburku, odkud za 5min. odjíždí Mikulášovi vlak. Vystupujeme a rozprchneme se do všech stran. Já stojím před halou a začíná pršet. Je to již dlouho, co jsem někde sám byl. Jak se dostanu za město na stop, kde budu spát, kudy dál, kde se najíst? To jsou mé první otázky. V hale se učím orientovat se v automatu na jízdenky a zjišťuji ceny. Do Mylhůz snad 18E, hostel za rohem 20E, jak zjišťuji na Wi-Fi u McDonalda. Ještě ze jsem si před cestou pořídil ten chytrej telefon. Toulám se halou, která je pod kamerami, tady asi nepřespím. Než se naději, je 22h. Nakonec volím vlak do Mylhůz. Je noc a průvodčí nikde. Vystupuji v Mylhůzách. Procházím halu a zvažuji, že tu přespím. Z prvního nástupiště je vchod do malinké čekárny pro 9 lidi, choulím se do sedačky, a když po chvíli kolem přešel strážce se psem a nechal mne být, říkám si, že to klapne. Pár minut před půlnoci mne ale nemilosrdně vyhání. Kam teď, bezdomovče.....:-) Po tom, co jsem se o půlnoci ocitl v dešti před zavřenými dveřmi nádraží, vyrazil jsem hledat střechu nad hlavou. Pod nedalekém mostě vidím několik rozložených palet. Je to v oploceném staveništi. Hbitě přelézám plot a zvu se dál. Je po půlnoci, nikdo by přijít neměl. Zpočátku mám napnuté smysly, pak únavou usínám někomu na paletách.

Camino - den druhý 

V 5.30h mne budí hukot aut. Vyhledávám vlak do Belfortu, což je menší městečko. Chci odtamtud stopovat směrem ke Clermont Ferrand. Vlak přijíždí opět z druhé strany, než jsem očekával. Stejně jako včera. To neukazuje na vytříbený orientační smysl. Jak se to vlastně orientuje dle slunce? Přijímám cestu, to ona diktuje. Jedu správně. Nemám vodu, ale objevuji zásuvku ve vlaku a dobíjím telefon. Musím líp hospodařit a naučit se více využívat místní zdroje a ne utratit denní rozpočet za hnusné „něco“ v McDonaldu jen proto, že je tam Wi-Fi. Alespoň ve vlaku poslouchám L.Cohena a odposlouchávám názvy stanic z vlakového rozhlasu. Nakonec do Belfortu mne opět doveze vlak zdarma, průvodčí ještě spí. Čímž jsem ušetřil dalších 20 euro. Na nádraží se rozhoduji jet ještě dalším vlakem za Belfort, protože si nejsem jist, že bych trefil tu správnou okresku. V čekárně objevuji zásuvku, tak dobíjím opět telefon. Wi-Fi tu je, ale kromě stránek drah se nikam nedostanu. Jedu do stanice Hericourt. Skoro sedm euro za jednu stanici je docela dost. Ale francouzské státní dráhy nejsou zrovna levné, to je známá věc. Drobně prší a já stojím na konci vesnice a poprvé zvedám ruku ke stopování. Ale nestopuji dlouho, bere mne asi páté auto. Jedu s ním do Montbeliard. Vystupuji na konci městečka. Déšť sílí, tak vytahuji z batohu pončo a procházím předměstím. Další stop začíná na konci obce s názvem St. Suzanne. Chlapík v malém Peugeotu mne bere pár kilometrů. Další auto, které staví po pár minutách, jede 80km až do Besanconu. Super. Řidič říká, že neumí anglicky. No umí lépe než já. Vysazuje mne na konci Besanconu, a dává mi dvě půllitrovky vody a dva pytlíky chipsů. Poté, co jsem vystoupil v Besanconu, nakoupil jsem v blízkém marketu bagetu, sýr a broskve, jsem se vrátil na stop. Černoch v otřískaném Citroënu jede sice jinam, ale bere mne tři kilometry za město na kruháč. Tam mi hned zastavuje první auto, posouvá mne o dalších dvacet kilometrů. V ospalé vesničce, kde zastavuje, je to slabší. Minimální provoz, ale lepší se počasí. I slunce občas vykoukne zpoza mraků. Nastupuji do dalšího auta a zjišťuji, že Chaumont není ve stejném směru jako Chalons sur Saone, ač jeden z řidičů tvrdil opak. Zajel jsem si 40km. Musím do Dole. Sakra, tam jel ten černoch. Hodinu a půl stojím na větrném místě a nic. Raději pokračuji pěšky. Procházím mezi poli, skrz malou vesničku, lesem. Po deseti kilometrech chůze staví auto a veze mne dalších deset kilometrů. Chtělo by to rychleji. Další auto mne veze do Dole. Tam rychlý stop směrem k Chalons. Ve tři čtvrtě na šest opět stojím. Alespoň tu jezdí auta. Zastavuje mi po malé chvilce starý Renault 11 a dva mladí kluci mne berou blíž k Chalons. Žen řídí dost, ale nezastavuji. Což se vzápětí ukazuje jako liché, neboť mi staví Loira. Sama občas stopuje, tak stopaře sveze. Mam štěstí. Jede až ke Clermont Ferrand. Máme dost času pokecat. Vím o jedné holce v Clermont, kde mám možnost azylu, podaří se mi s ní spojit a mít civilizovaný nocleh? Vidím cestou i několik veteránů, ale jsem v pohybu. Loira mi dělá radost, odveze mne až do Riomu na nádraží, ten zbytek dojedu běžným způsobem. V Clermont Ferrand si najdu zahradu u jedné firmy a spokojeně usínám pod velkým keřem.

MOJE CAMINO -den třetí 

Pod keřem jsem spal jak špalek celých 7,5h. Učím se nízkonákladově cestovat :-) . Na nádražích jsou pítka s vodou a zásuvky. Vlak jede až za hodinu, tak se učím orientaci v jízdních řádech autobusů. Nacházím shodný název obce jako stanice vlaku ve směru, který jsem zvolil. Sleduji u jiných spojů, jak je to s jízdenkami. Platím 1,4 euro u řidiče. Mohl jsem jet načerno, no nechtěl jsem. Město ještě spí, je sedm hodin ráno. Na rameno mi zaklepe revizor. Já mááááám . Bus mne vyhazuje na konci, ale není to konec města, jak jsem myslel. Jsem v lázeňské čtvrti na kopci. Jdu dál slepou ulicí, něco tu musí byt, vždyť i vlak měl stejný název stanice. Nakonec nacházím alespoň to nádraží. Je jak ze starých filmů. Chybí jen lázeňští šviháci a dámy s paraplíčky, vystupující z parní soupravy. Moje vlaková souprava byla motorová a opět přijela z druhé strany, než jsem čekal. Jak to ty vlaky dělají?? Jsem jediným cestujícím, tak průvodčí nechodí. Za to mne ale vlak vysazuje na konečné v hrozné díře. Jdu směrem, odkud slyším silnici. Nevím, kudy dál, kreslím si do písku situační plánek a vybírám si směr. Pán, co mi zastaví, má jiný názor. Bohužel ho poslechnu a jdu do kopce, dle jeho rady. V polovině kopce, do kterého šlapu, mi staví auto. Veze mne pár km ke kruháči. Mohu si vybrat, zda okresku na Limoges, což je severneji,než potřebuji, dálnici na Bordeaux, kam moc nikdo nejezdí, neboť je placená, anebo zpět do Clermontu. Za dvě hodiny vystřídám bez úspěchu všechny směry. V tom zpátečním staví už třetí auto. První dvě jeli jiným směrem, řidič třetího se velmi snaží, i sedačky by uklidil, ale jede jen tři kilometry. Nakonec mi zastavuje paní s Multiplou. Má v autě mapy, tak jí ukazuji křížení silnic, kam potřebuji. Za chvilku jsem tam. Je přesně poledne. Co asi budou mít k obědu ti, co spěchají okolo? Zastavuje další auto. "Na Camino? " Překvapuje mne řidič otázkou. Všiml si mé poutnické mušle na batohu. Ještě se diví, že stopuji. Za 10km je čas mu to vysvětlit. Na dalším místě se nezdržím. První auto jede ještě jiným směrem, ale hned druhé mne veze, dál. I tento řidič znal Camino. Náhle zastavuje u malé vesnice. Zase venku. Asi páté auto je rodinka. Jedu dalších asi dvacet km. Na rozloučenou dostávám láhev piva. No vida, oběd. Dopíjím pivo a procházím vesnicí a fotím pár památek na starou národní silnici. Další auto urychluje můj posun. Jede po dálnici až do Perigeaux. Docela si oživuji moji začátečnickou angličtinu. Bavíme se o cestě, koníčcích, sportu i politice. Doháním pomalé dopoledne. Další auto mne bere do Bergeracu. Pak hned děda, co byl před 18měsíci sám na Caminu. Setkání mu očividně udělalo radost. Mě také. Zastavuje ve vsi u obchodu. Alespoň dokoupím proviant. Na plácku, kde stojí brzdí další vůz. Řidič už zdáli bliká, málem urve kolo o krajnici, ale je tu a veze mne dál. Umí anglicky, pravda ale je, že jsem již dost unaven. Když se dozvídá, že spím pod širákem, dává mi tip na pěkné jezero. Temperamentní krásná Francouzka zastavuje s malým obytňákem. Z dvaceti kilometrů je nakonec slušný kus na jih. Sice trochu východněji, ale je to kus. Temperamentní je i v řízení, vzala boční kola o obrubník a jednu stopku postřehla na poslední chvíli. Po chvíli se střídá s klukem, sedícím uprostřed a s líbezným úsměvem si sedá vedle mne. Ve 20h vysedám v Pau. Něco se tu děje, všude strážníci a přeplněná parkoviště. Jdu po šipkách s nápisem Gare. Zdarma vlak do Orthez by byl fajn. V parku hrají pánové v letech petanque. Jak ve starých francouzských filmech. Před nádražím hřmí motory aut, jede se automobilová GP Pau. Do Orthéz jede jen jeden spoj, starý rychlík bez zásuvek. Samozřejmě přijíždí z opačné strany. Automat mi hlásil 1,3e, stojí ale 8,3e. Mě to přišlo málo. Cestování je magické. Vše si jde svoji cestou. Dokonce na chvíli zapomínám na tu půvabnou Slovenku, co mi již par týdnů nedává spát. Přál jsem si malé nádraží na jih od města, a splnilo se mi. Blízko slyším řeku. Projdu ještě kolem starého mlýna a vybírám si místo ke spaní u rozvodněné řeky. V noci mne budí kapky deště. Přesouvám se pod strom. Sice je v prudkém svahu, ale co naplat, rozkládám alumatku do kopřiv a v polosedě, pololeže usínám.

MOJE CAMINO - den čtvrtý 

Ráno zjišťuji první ztrátu výstroje. Během nočního přesunu jsem vytratil nůž, který jsem měl pro jistotu u sebe. To brzy. Snídaně je z vlastních zásob. Nasládlé houstičky už sice dávno nedrží svůj původní tvar, ale jsou stále dobré. Obaluji si nohavice kalhot pončem, abych prošel vysokou trávou. Je 7hodin ráno. Procházím malým městečkem až k ceduli, hlásící konec obce. Moc aut nejezdí. Občas projede auto bez zájmu o stopaře. Stojím docela dlouho. Kolik to tak může být k odbočce na St. Jean? Padesát, sto? Měřítko!! V těch vytištěných mapkách, co jsem si vytiskl z netu doma, by mohlo byt meřítko. Vypočítávám dvacet km. Jenom? Vyrážím pěšky. Asi to tak mělo být, protože už zdali vidím starou Simku, kterou mám čas vyfotografovat. Vzápětí mi staví otlučená dodávka. Veze mne kus až na okresku k mému cíli. V kopci jdu opět po svých. Ujdu přes pár kopečků, než mne vezme malý pick-up. S ním zase popojíždím kousek. Mladík s dodávkou zastavuje skoro hned. Srdečně mne zdraví. Rozváží poutníkům bagáž po hotelech. To se mi fakt netýká, já si táhnu bágl sám. Po trase jede jen kousek. Nakonec mi navrhuje, abych mu pomohl, že pak pokračuje v mém směru. Nemám důvod nepřijmout. Rozvážíme spolu hodinku batohy po kopcích. Nakonec mne veze až do St. Jean. Poznávám camp, kde jsem byl před pár lety na srazu i další místa. Ještě mi ukazuje směr kanceláře a odjíždí. A já jsem na konci první části své cesty. Oficina de peregrinos otevírá až za hodinu. Na třicetikilometrový přechod Pyrenejí je pozdě. Je jasné, že vyrazím až ráno. Konečně kancelář otevírá. Pán sice umí jen francouzsky, ale jednak se dost snaží a taky já mám nastudováno. Dostávám veškeré potřebné informace. Je vidět, že nechtějí nic podcenit. Dostávám informace o počasí, aktuální seznam ubytoven (Albergue), denní doporučené plány s kilometráží, zkrátka všechno, co potřebuji. Když dodávám, že budu vycházet až zítra, odvádí mne o dva domy dál a ukazuje postel, sprchy, kuchyňku, místo pro sušení prádla a seznamuje mne s režimem. Tak to je pecka. Za chvíli se vrací. S poslední informací, na kterou zapomněl. Cena za ubytování je deset euro. Což tady odpovídá. Dávám si sprchu, přeperu prádlo, doplním vodu, dokoupím jídlo a zavrtávám se do spacáku. Albergue se pomalu plní. Ráno vyrážím na své první Camino.

MOJE CAMINO - den pátý 

Tak se mi rozbil mobil, čerstvě koupený Sony Xperia. Asi to tak má být. Zůstanou vzpomínky a pro fotky z Camina si každý bude muset dojít sám. Ráno koukám do statistiky. Loni šlo Camino 97 Čechů, 66 Slováků, ale třeba 2068 Korejců, 4250 amíků, 1727 Australanů, 1Bermuďan, 423 Japonců a jeden poutník z Aljašky. Takže účast nic moc a sám to asi nevytrhnu. Ale o něco přede mnou je trojice Češek, se kterými jsem si psal před odjezdem. Tak uvidíme. Jedná z nich s jistotou psala, že se určitě potkáme. Nic neplánuji, dokonce ani cíle denních etap. Jen jsem dočerpal něco z bankomatu a zvýšil tak denní limit z 12e na 16,5e. Ještě zvažuji, zda koupit pěknou poutnickou hůl. Nakonec si jednu vybírám. Nebudu patrně muset s ní zahálet psy, jako poutníci v historii, ale jako opora při sestupech a výstupech se bude hodit. Procházím branou na konci města a šlapu vzhůru do hor. Konečně jsem na cestě, na kterou jsem se těšil od loňského léta. Šlapu vzhůru, míjím Luigiho, malého Itala, který chrápal hlasitě pode mnou na palandě minulou noc. Chvilku jdu se starším Španělem, ale máme každý jiné tempo. Bude slunečno, jak slibuje jedna část oblohy, nebo pod mrakem, jak slibuje druhá? Velmi brzy se již opírám o hůl, stoupání je dost strmé. Žádné šlapání po vrstevnicích, hezky kolmo vzhůru. Okolí je nádherné, hlavou se mi honí tisíc myšlenek. Pohled do údolí připomíná modelovou železnici. Taková idylická krajinka. Rychlé mi mizí voda z 1,5 litrové láhve. První "pitko" míjím, upozorňuje mne na něj až jeden Španěl. Doplňuji plnou. V mapě zjišťuji, že mám za sebou už sedm kilometrů. To je čtvrtina dnešní etapy. Jsem příjemně překvapen. O kilometr dál je alberque s velkou vyhlídkou. Italové si dávají capuccino, Japonci Colu, já se napiju vody a šlapu dál. Kousek vedle mne přistává na kameni sup. Kdepak, ze mne oběd nebude! Mám dojem, že pořád něco jím. Výdej energie není malý. Sluníčko sice příjemně hřeje, ale fouká studený větřík, ozývají se záda. Učím se s holí, aby mi co nejvíce pomáhala a nepřekážela. Pod vrcholem kopce (nebo hory?) stojí dodávka s občerstvením. Jsem na posledním bodě ve Francii s názvem Le Cruix. Dostávám razítko do credencialu, kupuji si dvě vajíčka natvrdo. Bagetu ještě mám. Od cesty se odděluje pěšina, stoupám po ní na samý vrchol. Vedlejší hora je ve stejné výšce již v mracích. Stále jsou podél cesty různé značky. Směrovky, šipky, značky, kříže, kilometrovníky. Velký kámen před studánkou ukazuje 'Santiago 754km'. No tak jdeme dál. Bolí mne záda. Před sebou mám už jen osm kilometrů do Roncesvalles. To jsou dvě hodinky. Chvíli jdu příjemným lesem, chvíli po asfaltu či pěšinami. Otevírá se mi pohled do údolí, ve kterém vidím vesnici. Poslední 4km. Volím méně náročný sestup do údolí. Jsem jediný. Ostatní jdou po prudkém kamenitém svahu přímo dolů. Je to o 600metru kratší. Na poslední chvíli měním ale rozhodnutí, jdu za nimi. Dobře mi tak. Nohy bolí, ozývají se další svaly, občas se i třesou. Všichni jsou přede mnou. Po dlouhé a dlouhé době se stromy rozestoupí a přede mnou je dnešní cíl, klášter Roncesvalles. Mám dost. Moje kroky směřují do kláštera. Z jeho části je udělaná ubytovna pro poutníky - alberque. Vítá mne jeden z těch kteří se o poutníky starají, říká se jim hospitaleros. Anglický mi vysvětluje co a jak, dostávám razítko. Na recepci vyplňuji kratičký formulář. Jméno, země, vyznání (křížkuji "jiné"), účel cesty (křížkuji „spirituální“). Platím deset euro za místo na palandě, boty dávám do místnosti k tomu určené, další hospitalero mne odvádí do patra a ukazuje mi moji postel pro tuto noc. Věci do kouta a rychle do sprchy. Mám sebou nějakou mast s konopím, tak si mažu lýtka. V průvodci zkoumám možnosti dalšího dne, třídím mapy, co jsem dostal předešlý den. Je třeba si objednat místo v restauraci na večeři, protože tu není obchod, je plno. Jde to v pohodě. Pomáhám s tím i páru Korejců, přijdou mi hrozně uspěchaní. Dnešek zatím stal 20euro, budu muset zmírnit nebo mi nezbude na rychlou cestu domů na konci Camina. V pohodě tu lze utratit třicet euro za den. Můj rozpočet je poloviční. Na cestě by měly být alberque s dobrovolnou cenou ubytování (donativo). A taky dvě tajná místa kde lze přespat zdarma. Za večeři platím devět euro a dostávám lísteček. Vše tu funguje na lístečky. Mám tři hodiny času do večeře. Žádám Itala na protější palandě, aby mne případně vzbudil. Moc mi nerozumí, ale snad pochopil. Budím se po dvou hodinách slabého mikrospánku. Je úžasné, jak se vše děje plynule tak, jak má. Jak si cesta žije svým vlastním životem. Bylo to tak již na stopu a tady to pokračuje. Nyní jsem nevyspalý, unavený, rozlámaný… a kolem chodí Ital s panáky Amareta z láhve, které jsem viděl seřazené na recepci. Na nohy mne sice nestaví, ale trochu krve do žil dodá. Ještě bych potřeboval nůžtičky na nehty, objeví se?;-) . Před večeří odváží jednoho poutníka sanitka. Dávám si pivo, které tu točí do 3dl sklenice. Za 3eura! Sakra, to si příště odpustím. K večeři se podává nějaká polévka, ryba a hrst brambor. A taky dezert a láhev vína. U stolu se mnou sedí Američan Bill, Japonec Tardzi a čtvrtý poutník se buď nepředstavil, nebo jsem to nepochytil. Amíkovi moc nerozumím, mluví příliš rychle. Tardzi má velmi speciální důvod pro Camino, no s mojí angličtinou jsem jej nepochopil. Snad chtěl jít k sedmdesátinám, ale na 70 nevypadal. Divil se, že chci jít Camino 30 dní, on má o půl měsíce víc. Jeho žena jede turistickým autobusem, to on odmítl. Připojí se k němu na posledních 100km. To Tardzimu bylo málo. Dáváme si víno. Musíme pít rychle, než to Bill vypije. Po večeři mám v úmyslu jít spát. Moje kroky vedou kolem kostela, za tři minuty začíná poutnická mše. Má víra nemá nic společného s klasickým náboženstvím, ale vstupuji dovnitř. Je plno. Nejprve sloužící čte jména těch, kteří dorazili do kláštera ten den. Je to tu vskutku Babylon. Kromě přilehlých států slyším Rusko, Czechia;-), Kanada, Japonsko, Korea, Namibie, Brazílie či Austrálie. Jediné čemu rozumím, jsou pokyny "sedněte si" a "stoupněte si". Pro "sušenku" si ale nejdu. Nejsem jediný. Dvě třetiny účastníků jsou patrně věřící. Včetně mladých. Škoda že tu nehrají alespoň varhany. Odejít mi přijde krajně nevhodné tak setrvám do konce. Nakonec nám sloužící popřeje "Buen Camino" a jdeme spát.

MOJE CAMINO - den šestý

V šest hodin ráno začíná ruch. Balím si „saky-paky“ a vyražím do probouzejícího se rána. Venku mne vítá déšť. Střídá vládu nad oblohou s mraky a sluncem. Je jako v apríli. V zásobách jídla mám jen pytlík chipsů. Nijak mne to neznervózňuje. Cesta vede příjemným lesem a asi třemi vesničkami. V jedné z nich je obchod, takže si kupuji snídani i něco do báglu. Kilometry cesty nepočítám. Občas narazím na pomník. Ten poslední prozrazuje, že jakýsi japonský poutník jménem Yamamoto zemřel na Caminu před pár lety ve věku 64 let. Ne, Camino není životu nebezpečná cesta, ale možnost smrti se ukrývá všude. V Zuibiri nemám v úmyslu zůstávat. Cesta jde velmi dobře, zvažuji, že etapu z 25 km trochu natáhnu. Přes Larassoanu do Huerte by to mělo být 32km. Jde se mi fajn a neláká mne blízká Pamplona na noc. Postupně si říkám, že bližší Akereta bude lepší, ale míjím nejen Akeretu, ale i Zuiruan a Irotz. V Zabaldice už toho mam plné kecky. Tak si je zouvám a studuji průvodce. On tu alberque není! Musím chtě nechtě do Huerte. Přezouvám se do trekovych sandálů. Zpočátku to je fajn, později mi chůze v nich přijde výrazně tvrdší. Jde se už těžce. Pro změnu bolí bříška chodidel, ale zase jsou ok záda. A to i přes bágl. Z důvodu stopování a spaní venku mám teplejší spacák a batoh mi taky nepřijde z nejlehčích. Blížím se k městu. O alberque zde vím, že je mimo trasu, ale nenacházím odbočku, směrovku, zkrátka nic. Jdu dál. Jak často si říkám tato dvě slova. Přinejhorším budu spát v lese... Na kamenné zídce před sebou vidím záchranu - alberque jeden kilometr. To už dám. A skutečně po pár minutách přicházím ke kamennému mostu, na jehož druhé straně je hned první dům se známým stylizovaným písmenem A ve znaku. Mrknu zběžně do listů se španělštinou, které jsem si vytiskl před cestou. Otevírá starší pán. "Buenos tardes ", zdravím jej, čímž vyčerpávám zbytek svých sil. Hospitalero anglicky neumí vůbec, tak pomohou ruce a nohy. Vyřizujeme vše potřebné a odvádí mne do vedlejší místnosti, kde je - kostel. Ukazuje mi románské sloupy a nějaké sošky. Přikyvuji a tvářím se zúčastněně. Pak jsem již propuštěn směrem k ubikacím. Když si dám nezbytnou sprchu (nevím, kde budu zítra), vařím si párky k večeři. Vedle sedící Kanaďan má pocit, že má večeře je příliš skromná a podává mi sýr a jahody. Tak to tu chodí běžně. Dřív se poutníci dělili o skývu chleba, dnes o to, co zrovna mají. Když v posteli koukám do map a kilometrovníku, zjišťuji, že jsem ušel 39 kilometrů. Až mnou otřásla zimnice. Nebo je to tím studeným prostěradlem? S okolními spolubydlícími jsme se shodli, že je tu zima. Prostorná půdní místnost kde spíme, nemá žádnou izolaci, z palandy koukám přímo na střešní krovy. Zavrtávám se hlouběji do spacáku, který je do minus devíti, snad to postačí.

MOJE CAMINO - den sedmý

Už vím, co byly včera zač ty sošky a proč mel alberque zvláštní název Trinidad. Jednalo se o kostel nejsvětější trojice, proto ty tři sošky a název. Ráno procházím již předměstími Pamplony. Chodníky jsou po obou stranách lemovány platany, jejichž větve jsou sestřihány tak, že jejich konce se spojily a vrostly do sebe. Zabloudit ani v takto velkém městě nejde. Každých pár kroků je nějaká značka, a pokud byste přece sešli z cesty, ihned vás někdo z místních upozorní, neujdete víc jak pět kroků. Každého poutníka zdravím španělským "Ola". Když mi jedna trojice žen stejným způsobem odpoví a pak říká jedna druhé "koukni, co mají v té výloze ", potkávám se s Lídou, Darinou a Veronikou, se kterými jsem si psal před Caminem. Vše je jak má být. Hned se dáváme do řeči, že nás občas Španělé musí upozornit, že jdeme špatně. Občas se rozpojíme, občas spojíme, chvíli jdeme mlčky, pak zase v družném hovoru, jak naše tempo cesty diktuje. Je slunečno a silný vítr. Za městem stoupáme vzhůru k větrným elektrárnám na horizontu. Je zde i památník poutníků. Společně se fotíme na telefony holek. Ukazujeme jednomu Francouzi, že chceme fotku společnou, no chápe to jinak a pózuje se mnou. Ale nakonec pochopí a zvěční do digitální podoby celou naši českou družinu. Pokračujeme dál směrem Puente la Reina. Holky mají tip na alberque u kostela Santa Maria de Eunate. V Muruzabalu, kde je odbočka, mi je jasné, že u osamoceného kláštera v polích bez ukazatele nic nebude. Nechci trhat ale partu, a tak jdu. Mám pravdu. Nakonec se doploužíme až do Obanosu. Malá útulná ubytovna splňuje to, co po nějakých 25km potřebuji. Bolí mne kotníky a spálený čumák od slunce. Později zjišťuji, že levý kotník je nateklý. Moje nové boty Garmont mají pásek kolem kotníku, který jej přitahují. To může být pro nohu nepřirozené. Ráno jej vyvlíknu a uvidíme. V zásobách holek se najde nejen Voltaren, ale i vytoužené nůžtičky na nehty a Panthenol. Dopíjím litrovku místního piva Saint Miguel a den končí.

MOJE CAMINO - den osmý

V sedm ráno jsem již opět na cestě. Za dvě hodiny procházím krásnými uličkami Puente la Reina, městečka vzniklého jen kvůli poutníkům. Holky mi ukázali, jak se správně seřizují popruhy na báglu, abych nerval celou zátěž na ramenou. Ramena jim jsou za to velmi vděčná. Ještě jsem neviděl nikde supermarket. Jen malé obchůdky, které mají pokaždé jiný název. Takže pokud chci něco nakoupit, musím hledat a nakukovat do každého. V Ciraiuqui procházím starým centrem. Dům č.p.1 je průchozí a v průchodu je razítko, které si dáváme do credencialu. Hned za obcí je v poli z křovin upravená mapa světa, taková zeměkoule naplacato. Opět lituji, že žádná z dobrot, rostoucích kolem cesty ještě neplodí. Snad poprvé křižuji potok, který je dobře přístupný. Chladím si v něm nohy. Voda mi přijde slaná, a skutečně, poblíž je přítok silně slané vody. K obědu mám sušenky s taveným sýrem, čímž vyčerpávám zbytek zásob. Ale před sebou, kromě dvou vesniček, i městečko s milým názvem Estella, kde chci dnešní den zakončit. Hned na začátku Estelly je ukazatel se čtyřmi alberque. Vybral jsem obecní, průvodce slibuje pěkné místo za čtyři eura, ale jak jsem se již přesvědčil, co stálo čtyři, stojí dnes šest. Společně s holkami se vydávám do supermarketu, snad prvního, co ve Španělsku vidím. Nakonec kromě tradiční bagety a sýrů kupuji dva steaky a láhev vína. Masíčko voní po celém alberque, dávám si k němu čerstvou křupavou bagetu, pivo a nakonec víno. Probíráme možnosti dalšího dne a je nám fajn. Popíjíme u toho výborné španělské víno z oblasti, kde se nacházíme. V kuchyňce není vývrtka, já mám v ruce Veroničin nůž, jímž si krájím sýr. Půjčuji jej prvnímu poutníkovi, chvíli marně zápasí s lahví, kterou mu pak otvírám. Druhému jej s úsměvem půjčuji také, ale ani on s nožem neumí. Za otevření se odvděčí naplněním mé sklínky. Další poutník opouští kuchyni a čtvrt láhve vína staví vedle naší prázdné. To bude dlouhý večer. U dvou sporáků se míhá skupinka hladových poutníků, samí muži. Korejci vaří ve skupince haldu rýže. Nádobí po sobě dávají do dřezu, jsou zvyklí, že na umytí mají ženy. Když se jich hospitalero ptá a oni dávají najevo nesouhlas s mytím, on jim naznačuje gestem zastřelení. Korejci si vyhrnují rukávy a pouští kohoutek teplé vody. V koutě linky je cedule "libre free", odkazující na jídlo, jež nikdo nevyužil. Ač jsme po večeři, vymýšlíme český zlepšovák. Budeme ceduli posouvat vždy k tomu vařiči, kde se něco právě dodělalo. Jeden si přinesl nákup, položil ho nebezpečně blízko cedule a šel si na druhou půlku kuchyně pro nádobí. Do deseti vteřin je tu jiný a s pohledem na ceduli sahá do tašky pro bagetu. K Lídě přichází postarší Němec a chce se seznámit. Máme trochu upito a rovněž celá situace nám přijde groteskní. Němec se představuje a říká, že je ze Stuttgartu. Lída s úsměvem odpovídá: " Já su z Prostějova." Němci rande schvalujeme i přes Lídy nesouhlas.

MOJE CAMINO - den devátý. 

Už o půl šesté ráno šramotí první poutníci. Je po sedmé, když mne nasnídaného nesou nohy Estellou směr Santiago. Kotníky stále bolí. Kousek za městem je klášter Irache a vinařství. Podle dávné tradice nesmělo vinařství odmítnout poutníka a nedat mu chléb a víno. Zde se s tím vypořádali tak, že na zdi vinařství jsou dva kohoutky. S vodou a vínem. Víno nic moc, ale darovanému koni na zub nekoukej. V další vesnici si přezouvám sandále. Jde se mi těžce, kotníky bolí při každém kroku. Holky jsou již dávno napřed. Mé tempo je čím dál pomalejší. Dokonce si zpívám. Písnička „Cesta“ mne dodává potřebné síly. Ač Lída strašila zánětem žil a Dari svalovou horečkou, já se rozhoduji vytrvat. Mé tempo se opět začíná blížit chůzi. Poutnická hůl se v pravidelných intervalech zabodává do cesty. Postupně zrychluji a nechávám za sebou ty, kteří mne chvíli před tím se soucitným pohledem předcházeli. Holky čekají o pár kilometrů dál ve stínu stromů. Ale já musím jít, dokud jdu. Cítím, že kdybych zastavil, je to konečná. Můj dnešní cíl je Los Arcos. To je celkem 21km. Kilometry přibývají, teplota stoupá a má hůl tepe do země staccato mého odhodlání. Nezastavuji ani u bufetu, který zde drze láká poutníky na pivo či colu nahlas puštěným rádiem. Ač mám v láhvi poslední lok, jsem na tom lépe než Aaron Rolston z filmu 127hodin. Nic mne nedrží na místě. V ostrém tempu vydržím až do poledne, kdy si na balících slámy ve stínu dělám oběd. Do Los Arcos jsou to tři kilometry. Holky mne po půl hodině dohání. Ale pokračují, zatímco já čerpám síly. Do svého dnešního cíle se ploužím rychlosti stoletého poutníka o holi. Holky chtějí pokračovat, já tu končím. Nejde to. Ubytovávám se v alberque a dávám si dlouhou sprchu. Když se trochu osvěžím, jdu 200m na náměstí pro jídlo. U kavárenského stolku potkávám holky. Ano, vždyť jsme se nerozloučili. Všichni ale věříme, že se na Caminu ještě sejdeme. Ono to půjde, nohy si odpočinout a půjde to.

MOJE CAMINO - den desátý.

Ráno vyrážím jako šestý, jak mi oznamuje, ve vinicích spící, poutník. Jde se mi příjemně. Mám pocit, že se bolest přesunula výše. Což mne, nevím proč, uklidňuje. Neřeším to, jdu. Od šesti do jedenácti šlapu do Viany. To je dvacet kilometrů. Ve Vianě mne zaujme velký kostel. Mam štěstí, dostávám v něm odměnu - razítko. Pak už to jde ztuha, mé tempo se zpomaluje. Kotníky jsou zpět. To není trek, to je trápení. Zvažuji zkrácení Camina. Nechci si nechat ujít Cruz de Fero a Santiago, tzn. jít posledních 250km. Celkem by to bylo tedy něco málo přes 400 pěších km, takže větší polovinu. Chůze posledních deset km je bolestivá čím dál tím víc. Přestávky jsou častější a delší. Masíruju a mažu. Víc nyní dělat nemohu. S holkami se setkávám v borovém hájku před Logronem, kde mají siestu. Je to milé shledání, které jsem nečekal. Ale je jasné, že ne všem vyhovuje vzájemné čekání na sebe. Ač jsem na začátku říkal, ať si jde každý své, je to milé. Po siestě pokračuji v závěsu za nimi. Mezera mezi námi se zvětšuje, až se ztratí za horizontem. U prvních domků Logrona zastavuji, nejde to. Promasírovávám opět nohy mastí z konopí a vstávám. Po pár stech metrech cítím - konečná. Teď už mám strach ze zranění. Nohy nejsou schopny chůze. Staré centrum, kde je ubytování, mám na dohled, sedím na zemi a čas jde dál. Ještě jednou mobilizuji síly a pomalu, krok po kroku pokračuji. První alberque je plný. Druhý má ještě místo. Jedná se o jakousi církevní ubytovnu. Sprcha mne staví na nohy alespoň natolik, že se jdu podívat po něčem k jídlu. Skončím v první hospodě, kde si dávám točené a sleduji s místními fotbal. Jsou tu celé rodiny. Ve 20.30 se podává společná večeře. U stolu slyším kluka naproti, jak říká druhému: "I'm from Slovakia". Tak se potkávám s Jakubem, mladým cestovatelem. Po večeři jsme šli sklepní chodbou do kostela, kde proběhla modlitba v pěti jazycích. Rovněž jsme dostali razítko. Ubytování i večeře byly za dobrovolný příspěvek. Tentokrát to ocenilo podstatně více lidí, než první den. Podařilo se mi oživit mobil, tak mohu psát online i na facebook. Ale v noci jsem se moc nevyspal, nohy pálili jako čert. Jak zítra?

MOJE CAMINO- den jedenáctý

Nedělní ráno zvažuji, co dál. Jsem na Caminu a nemůžu chodit. Smutně koukám na ostatní, jak vyrážejí vstříc dalším kilometrům. Nechce se mi to vzdát. Jdu do nemocnice. Tam mi naordinují 3-4dny zákaz chůze a nějaké prášky. Vše samozřejmě španělsky a rukama nohama, protože tu anglicky neumí. Alberque jsou vždy jen na jednu noc. S osobním dopisem z poutnické kanceláře, které občas bývají ve velkých městech, a který jsem si zajistil, jdu do alberque, kde mne předtím hospitalero odmítl. Najednou to jde. Platím tři noci a věřím, že se nožky umoudří a já budu moci pokračovat. Zbytek dne trávím netradičně. Přepisuji zápisky z cest sem a na Wi-Fi si povídám s rodinou a přáteli.

MOJE CAMINO - den dvanáctý a třináctý 

Je pondělní ráno. Alberque se vyprázdnil. Všichni jsou již na cestě. Já v poklidu snídám a snažím se nepřekážet úklidové četě. Nohy mi přijdou malinko lepší, ale to každé ráno. Mají ještě dva dny, pak se musím rozhodnout, co dál. Na dnešek mám klid, jen nakoupit musím. V tašce s jídlem je jen krabička s čajem. A taky musím naskenovat pojišťovně zprávu ze špitálu. Na netu si hledám informace. Zjišťuju, že zánět žil a šlach jsou dvě odlišné věci, jak jsem přišel na žíly?? I druhy den se nudím a flákám. Jediným vytrhnutím je vaření večeře. Nohy se lepší, ale k vyléčenému stavu nají daleko.

MOJE CAMINO - den čtrnáctý

Spolu s ostatními ráno opouštím alberque. Ale mířím opačným směrem, autobusové nádraží. Pravý kotník je ok, levý je lepší...ale. Mam několik variant. Tu nejrozumnější - jet domů a pokračovat v Caminu jindy, zavrhuji ihned. Další variantou je přesun do Astorgy a pokračovat zbývajících 250 km. Nebo jít posledních sto kilometrů, nezbytných k úspěšnému dokončeni Camina. U prostřední možnosti přijdu jen o vyprahlá místa - parama - kde nic moc není. Ale i o 350km Camina. Ze všech variant je to ta nejpřijatelnější. A nepřijdu o Cruz de Ferro, kříž v horách, kde poutníci odkládali kameny na důkaz své cesty a žádali boha o odpuštění svých hříchů a další zajímavosti. Včera jsem byl rozhodnut pro prostřední, nyní zvažuji i tu poslední, jít jen poslední část, zvanou Camino Primitivo. Ale cítím, že by mi to nestačilo. V pokladně zjišťuji, že bus jede jen do Leonu. Kupuji si tedy lístek do Leonu. Bus jede až odpoledne. Budu mít možnost využití alberque, neboť Leon je na trase a získám další den odpočinku. Autobusové nádraží je malé a nevlídné. Kousek dál je ještě vlakové, ale místo příjemného romantického nádražíčka na mne čeká nová moderní neosobní hala s ostrahou. Z dlouhé chvíle si uklízím věci v báglu, třídím nepotřebné listy se zápisky. Při tom zjišťuji další svoji chybu. Cestovní pojištění jsem špatným kliknutím neuzavřel na 37 dni, ale pouze na 7. Takže už při návštěvě špitálu bylo prošlé. A to chci jít ještě přes Leonské hory. Moje nálada je nic moc. Čekání na odpolední bus je věčné, stejně jako čtyřhodinová cesta do Leonu. Vidím ale první krásnou Španělku za tu dobu, co jsem tady. Je jí tak kolem 19 a sedí v autobuse přede mnou. Neseznamuju se s ní ale já, ale asi o sto let starší babča vedle. Což mi ukazuje ani ne tak slabou úroveň angličtiny, ale spíše to, že jaksi zmizela má schopnost snadného seznamování se s okolím. Že by jedno z mála negativ dlouholetého vztahu? Budu s tím muset něco udělat - ne- udělám s tím něco. Každý den se seznámím s jedním novým člověkem. To jsem na sebe sám zvědav. Trošku bloudím Leonem, což má za následek objevení Gaudiho stavby zde v Leonu. Malé náměstí s kostelem, kde má být alberque, ale nikdo z místních nezná. Pomocí mapek na zastávkách autobusů se dostávám do správných míst. Nakonec mne naviguje jeden poutník. Tak to bych fakt nenašel. Nicméně je tento alberque plný. Žádný div, je osm večer a alberque otevírají většinou v jednu. O kus dál je nevzhledný alberque za deset euro, nezbývá než tam jít. Alespoň, že pokoje jsou poloprázdné. Je nás tu jen šest. Seznamuji se s Francouzem, který jde z Paříže již čtvrtý měsíc. A Irem, žijícím v Německu, který je již na cestě zpět domů. Dává mi jakousi, prý úžasnou, náplast na záněty. Má poslední.

MOJE CAMINO - den patnáctý

Další den se přesouvám autobusem do Astorgy. Pravá noha by se dala považovat za vyléčenou, levé k tomu ještě něco chybí. Není asi rozumné pouštět se do Leonských hor. Navíc je zima a své nejteplejší oblečení mám už nyní na sobě. Teploměr ukazuje šest stupňů, v noci je jeden nad nulou. V horách bude ještě méně a to chci spát v Manjarinu venku. Jenže kdybych se posunul busem dál na posledních sto km, absolutně by mne to neuspokojilo. Cítím, že chci pokračovat. Při koupi jízdenky hlásím místo restartu mé poutnické cesty - Astorga. Na nádraží se ještě seznamuji s Wolfgangem z Německa. Cestou prší, silnice i Camino jsou vedle sebe. Ani v Astorze to není o moc lepší. Ještě fotím krásné katedrály a opouštím Astorgu. V zásobách jídla mám dvoje parky, dva čokoládové croissanty a smradlavý francouzský sýr. S tím přežiju. Ještě cestou doplňuji vodu. Hřeje mne dobrý pocit, že jsem opět na cestě. Po nějakých patnácti kilometrech přicházím do El Gancha. Jeden alberque s dobrovolnou výši platby za ubytování ( donativo), byl zrušen, druhý již stojí 8euro. Nebylo by lepší jít bez průvodce?. Alberque je ale malý a útulný. Dnes dál nepůjdu. Nechci to první den hned přehnat. I kotníky hlásí, že to dnes stačí. Tentokrát je poslechnu. Taky chci další den dojít do Manjarinu, což je na vrcholu Leonských hor. Čeká mne stoupání z nynějších 1000mnm do patnácti set. Po delší době si dávám opět teplé jídlo v místním baru, kde se setkávám s jedním Dánem. Pokecáme a jdeme si dál každý po svých. Tak co zítra, dám to? 

MOJE CAMINO - den šestnáctý 

Vstávám skoro jako poslední. Vůbec se mi nechce. Je slušná zima. Beru si své nejteplejší oblečení, což znamená triko s dlouhým rukávem místo krátkého, fleecovou mikinu a větrovku. Opouštím malé ElGanso a v poryvech větru jdu na další díl mé cesty. Postupně se přidává i déšť. Stoupání je mírné a plynulé. Dnes mne čeká Cruz de Ferro, na který se těším. S přibývajícími kilometry se déšť mění na sníh s deštěm. Silný vítr mi dává najevo, že mé pončo není větru odolné. Poutnická stezka je plná louží a bláta. Okolní keře pokrývá bílá vrstva. Teplota se blíží bodu mrazu. Jsem skoro ke kolenům od bláta. Ke kříži je to zmrzlých 14km. Cruz de Ferro nestojí na vrcholu kopce, jak jsem očekával, ale hned u silnice. A taky tam stojí autobus s německými "poutníky". Vždy je někde vysadí, nechá je ujít 2km a šup zpět do vyhřátého autobusu k další "atrakci ". Odkládám svůj kamínek, který mi doma vybrali děti, a žádám o odpuštění svých hříchů. Do Manjarinu, kde chci dnes končit, jsou to tři kilometry. Okolí je jistě velmi krásné, samé hory, ale jednak jsem v mlze (nebo v mracích?) a jednak jsem tak zachumlaný, že vidím jen metr před sebe. Do Manjarinu, opuštěné vesnice se dostávám s, již opět, bolavými kotníky. Je znát, že nějakých 12-15km je pro ně maximum. Bydlí zde jediný obyvatel v ručně postaveném přístřeší. Dávám si zde čaj, domácí neumí anglicky, tak nepokecáme. Ač jsem tu chtěl přenocovat, moje romantická představa ohně v kamenném iglú bere za své, a já opouštím vymrzlý bahnitý krámek. Ještě si lepím na kotníky jakési náplasti, co jsem dostal v Leonu. Mám jednu, stříhám ji na půl. Prý jsou super, tak uvidíme. Nezbývá mi, než jít dál. Nevím, čím jsou náplasti napuštěné, ale bez bolesti, a s úsměvem, pokračuji dalších šest kilometrů kamenitých horských stezek až k vesnici El Acebo. Na začátku stojí žena a ptá se, zda chci alberque. "Možná", odpovídám opatrně, když vidím v její ruce letáky s fotkami hotelu. Seznamuje mne s jejich novým alberque. Raději se předem ptám na cenu. 7e je velmi, velmi slušné. No, měl jsem v plánu spát u ohně, a místo toho tento podnik, vypadající spíš jako golfový resort, než jako poutnický alberque. Ale vstupuji. Postel skutečně za sedm, večeře za běžných deset, příjemný personál. U večeře se seznamuji s Němkou, jejíž jméno jsem samozřejmě ihned zapomněl. Nebo se seznamuje ona se mnou? Dáváme si vynikající večeři a doušek vína, jak je zde obvyklé. Je to náročné to putování J.

MOJE CAMINO - den sedmnáctý

Ač spodní obyvatel palandy, původem z Německa, neumí vstát tak, aniž by lomcoval s postelí, já vstávám v poklidu a s dobrou náladou. Nohy jsou těžké, ale nebolí. Teploměr ukazuje opět plus tři. S úsměvem vykračuji vstříc dalším kilometrům. Jde se mi dobře, ač je cesta místy dost náročná. Prudce klesám z hor. Na Ponfferadu, kde je můj dnešní cíl svítí sluníčko. Nevím odkud, když nade mnou jsou jen mraky. Procházím krásnou krajinou s úžasnými výhledy. Mraky zůstaly ve vyšších polohách. Po osmi km přicházím do Molinasecy, malého městečka, nebo větší vesnice? Prostředkem vede Královská cesta, dříve nazývána Poutnická. Zde se soustřeďují služby pro poutníky, z nichž obyvatelé podobných vesnic žijí. Což jsou především rozličné bary. Jsem v půli dne, a to není ještě ani deset hodin. Do cíle je to 9km. Další alberque je pak již daleko. Mám moře času. Vychutnávám si dopolední klid a sluníčko, které si konečně dalo říci. V jednom obchůdku doplňuji zásoby. Dostávám od prodavače hrst oříšků. Vyberu si nákup, stojí 4,94e. Nechávám petieurovku a s úsměvem se loučím. "Moment seňor", volá za mnou prodavač a podává mi hrst třešni, jímž je tento kraj vyhlášený. Ve skvělé náladě pokračuji. Do Ponfferady vstupuji společně se španělským poutníkem. Prý je to jeho poslední Camino. "Nikdy neříkej nikdy", vzpomněl jsem si na oblíbené heslo jedné mé staré lásky. "Už jsem nachodil po různých caminech dvanáct tisíc kilometrů. Tohle camino je mé poslední." Věřím mu. Kromě krásného templářského hradu je zde i alberque. Jediný. Ale za to perfektně organizovaný. Palandu mám jako vždy nahoře. Pode mnou je Maďar, naproti mladá Italka. Na druhé půlce místnosti je zbytek Italů. Jeden z nich přichází ze sprch a zpívá si. Když mne spatří, omlouvá se a představuje se a pokládá tradiční otázku, že odkud. Když odpovídám, že z Česka, radostně zvolá " Nedvěd! "a jde si s Italkou vyměnit místo. Itálie a fotbal vždy patřily k sobě. Kotníky jsou v pohodě. Po horské etapě se ozývá koleno, ale v této fázi Camina má už každý něco. Bude třeba víc zapracovat na kondici. U hospitaleros zjišťuji, že tu jsou další dva Češi. Jak je ale poznat, když všichni mluví anglicky, případně francouzsky? Opět doplňuji zásoby, a to na cely zítřejší den. Zítra kromě bagety nebudu nic potřebovat. Večer sedím s Inez z Německa, s Janem ze Slovenska a jednou Polkou, která slyšela známější jazyk. Seznamuji se i s dalšími. Ale spát jdu stejně brzy.

MOJE CAMINO - den osmnáctý

To byla zase noc. Dva týdny jsem na cestě, a nejen že vždy dostanu místo na palandě nahoře, ale vždy je poblíž někdo, kdo silně chrápe. Většinou je z Itálie. Ponfferada je první obec, která nemá dokonalé značení. Ne že bych bloudil, ale pozornost byla rozhodně potřeba. Z tohoto města i poměrně dost poutníků začíná. A protože je zde jediný alberque, chvíli trvá, než se desítky poutníků na cestě roztrousí. Chvíli jdu s jedním Holanďanem, který má sice dost přes dva metry, ale když se chce s někým menším družit, vždy zpomalí. Než se naději, mam za sebou deset kilometrů. Cesta vede vesničkami i mezi vinicemi. Ve Villafranca del Bierzo beru zavděk hned prvním alberque. Vyřídím formality a vstupuji do přiděleného pokoje. Zdravím anglicky blondýnu a klasicky připojuji: " I'm Michal from Czech." Odpovědí mi je udivené "Do kelu ". To Slovenka Lenka, která včera začala své Camino, neskrývá své překvapení ze setkání s krajanem. Poseděla nakonec u láhve vina, kdy se k nám připojila i Češka Eva, o které jsem věděl v Ponfferadě. Nakonec nás jisty Francouz pozval na večeři. Vždy prý toho vaří víc.

MOJE CAMINO - den devatenáctý 

Další den jsme vyrazili s Lenkou spolu, ale přeci jen její mladší a neunavené nohy byly rychlejší, tak se brzy naše dvojice rozdělila. Lenka míří na O'Cebreiro, já míním nocovat na úpatí. Po dvaceti kilometrech začít prudce stoupat mi nepřijde jako dobrý nápad. Počasí je opět velmi chladné. Teploměr ukazoval ráno opět plus tři, ale já plynule stoupám do hor. Cesta vede po asfaltu vedle silnice, takže nic moc. I když provoz je spíš na blízké dálnici, nohy by daly přednost lesní cestě. V průběhu dne dojdu svých dvacet kilometrů a z mnoha možností ubytování si vybírám alberque Pequeno Potala v Ruitelanu. Je tu docela útulno. Jen tu není kuchyňka, tak si objednávám večeři, kterou připravují hospitaleros. Nevím, zda vypadám tak hladově nebo mají Češi takovou pověst, ale takovou porci by nesnědl ani medvěd. Večeře se opět skládá z několika chodů. Oranžová polévka, salát, špagety carbonara a víno. Dlouho jsme seděli u stolu a povídali si, nedbaje jazykových rozdílů. Poprvé jsem nespal na palandě nahoře, ale na samostatné posteli. Jediné v místnosti. 

MOJE CAMINO - den dvacátý

Pravidlem tohoto alberque je, že nikdo nevstává před šestou hodinou. Což je fajn. Buzení kostelní hudbou na cédéčku již o něco méně. O půl hodiny později jsem již zase na cestě. Kolikátý den už? Nejdříve jdu chvíli po asfaltu, pak pěšinami prudce vzhůru na O'Cebreiro. Tuto část absolvují nejen pěší, ale i poutníci na koních. Takže ne vždy se jde po čisté lesní cestě. Velký betonový pomník mne informuje o vstupu do Galicie. Cesta stále prudce stoupá, ale je tu klid, ticho a výjimečně jasná obloha. Před desátou jsem na vrcholu, v obci O'Cebreiro. Je tu webová kamera ve štítu jednoho domu...tak vám všem mávám J. Kdo mne vidí??. Dávám si jídlo ze zásob a jdu dál. Docházím až k druhému vrcholu v této oblasti, na kterém stojí dva domy. Jeden z nich je bar a alberque. Nikdo tu neumí anglicky. Jenže další alberque je koňařský, tedy zůstávám. Majitelé, kteří zároveň obsluhují, by se vážně měli věnovat něčemu jinému. Po dlouhých peripetiích dostávám jídlo ve správném pořadí. Poutníků je hodně a kuchyni dochází jídlo. Hany z Holandska, která tu taky zůstává, vysvětluji, čemu se tu tak směju. Každý totiž dostává jiné jídlo, podle toho, čeho je víc. Já měl polívku, maso s bramborem, koláč a víno. Nikdo se mne na nic neptal, tak mám za to, že je to jediná nabídka. Hany dostává pastu, maso s něčím, co vypadá jak kus "zemlbáby" a koláč. Další mix uvedených jídel. Kuchyně je hrozná. Pokoj není o nic lepší. Je pro dvacet lidí a v obou dvou sprchách teče jen vlažná voda. Další poutníci přichází již za deště. Včetně Francouzů, se kterými jsem se setkal předešlou noc. Ten, co spí pode mnou, omluvně hlásí " Chrápu ".

MOHE CAMINO - den dvacátý první

Další ráno, další den. Z oblohy padá chirimiri - drobný deštík či vlhká mlha, jakou známe z pozdních podzimních dnů. Po pár kilometrech se mění ve slušný déšť. Když jsem doma zvažoval, zda vzít pončo nebo pláštěnku, rozhodl jsem se chybně. Pončo se mi lepí na nohy a já cítím, jak mi kapky vody stékají po lýtkách do bot. Postupně to začíná studit, a do osady k prvnímu baru docházím, od pasu dolů, promočený na kost. Jsem jako bych stál po pás v bazénu. Ždímu litry vody z kalhot. Kompletně se převlékám a vše suším v baru u krbu. Nejsem jediný, kdo suší, no jsem jediný, kdo nemá pláštěnku. Jedná poutnice si balí nohy do igelitek i s botami. Po hodině sušení jsem připraven pokračovat. Déšť mezitím ustal. Ale ne na dlouho. Po chvíli je tu chirimiri znovu. Předpověď hlásila víc jak 80%vlhkost. Když se opět rozprší, ukrývám se v dalším baru. A tak to jde celý den. Chvíli chůze, chvíli čekání. Postupně si všímám jisté pravidelností. Chvíli je klid, pak ono chirimiri, pak déšť a nakonec slejvak. Vždy se včas někde skryji, chvíli počkám a jdu opět dál. Nepočítám kilometry, nesleduji hodiny. Jen jdu. Mam hlavu plnou myšlenek, a ty chtějí svůj čas. Po čtvrté hodině odpoledne dorazím do vytyčeného městečka, do Samosu. Zpětně, když koukám do map, mi to vychází na 22-26km. A to nepočítám jedno chybné odbočení, které mne stálo dva kilometry, a totálně jsem si promočil boty. Ještě že jsem včas nasadil pytlíky do bot. Alberque v Samosu si vybral za cíl i jakýsi italský sportovní oddíl či škola. Takže Wi-Fi se prohýbá pod náporem omladiny, kliku koupelny si předávají snad navzájem. Sprchuji se ve spodní sprše pro invalidy. No co, žádní tu nejsou. Na pokoji jsem se Slovinci. Povídáme si nejdřív anglicky, pak každý po svém. A rozumíme si taky. Nakonec mne zvou na večeři, prý jsou zvyklí vařit pro své čtyři děti, tak toho mají víc. Rad přijímám.

MOJE CAMINO - den dvacátý druhý

Za oknem opět prší. Ještě v posteli zapínám předpověď počasí. V tuto chvíli plus deset a déšť. Slibují osmnáct a zataženo. Jo to známe. Moc meteorologům nevěřím. V půl osmé vyrážím do deště. Chvíli vede cesta podél silnice. Do Sarrie to má byt devět km, to jsou cca dvě hodinky. Následně si mohu vybrat, zda do Sarrie půjdu po hlavní silnici, nebo vedlejšími cestami skrz vesničky. Šipky jsou po obou cestách. Volím tedy druhou trasu. Déšť je mírný, občas si i odpočine, aby se vzápětí spustil s větší intenzitou. Cesta prochází množstvím malých vesniček. Většina z nich má tak tři funkční domky. V prvním stojí traktor, ve druhém krávy a ve třetím bydlí hospodář. Pokud jsou ve vsi další stavení, rozpadají se. Místy vede cesta. Příjemným lesíkem, místy po asfaltu. Zima není, ale ten déšť. Vždy, když přestane pršet, oschnou mi trochu kalhoty. Jakmile se tak stane, déšť se spustí znova, s větší intenzitou. Takový koloběh života. Ve třičtvrtě na jedenáct procházím Sarií. Nám dojem, že tu udělali značení tak, aby poutník prošel co nejvíce ulic a odložil v místních obchodech co nejvíc peněz ze svých zásob. Mé zásoby se tenčí. Potřeboval bych směnárnu. Mám u sebe posledních sto euro a české koruny, které jsem si již nestihl před odjezdem vyměnit. U konce Sarrie vede cesta úzkou uličkou. Každý dům je bar nebo alberque. Dle hesla " Jedenáctá rozhodne ", koukám na hodinky. Jsem unavený a bolí mne nohy. Je přesně jedenáct. Začíná opět pršet. Všechny rozumné důvody pro to, tu zůstat. Takže jako nezdolný optimista jdu dál. Vždyť podle mapy jsem skoro nikam nedošel. Co na tom, že šlapu již 3,5 hodiny. Teoreticky bych měl mít za sebou cca 13km. A to je málo. Procházím ještě několika vesnicemi. Nakonec v Barbadelu končím v pěkném alberque u cesty. Mam dost. Mam mokré boty, kalhoty, bundu, batoh, i pár věcí v něm, co nestihly uschnout minulou noc. Po osprchovaní studuji mapy a průvodce. Vychází mi pouhých 16km. Podle času, který jsem strávil na cestě by to mělo být 24. Takže to bude někde mezi. Každopádně jsem na kilometru 108. Snad zítra nebude pršet. Potřebuji trochu zrychlit. Na cestě žádná směnárna nebude. Až do Santiaga mne čekají vesnice a malá městečka. Zbývá tak pět dní cesty. To samé, co mi zbývalo včera. Opět ale neodolám lákavému poutnickém menu. Vydatně nasycen ulehám.

MOJE CAMINO - den dvacátý třetí 

V šest třicet vstávám a vydávám se vstříc novému dni. O hodinu později vykukuje sluníčko ze svých peřin, aby vzápětí zase ulehlo a přenechalo vládu nad oblohou těžkým mrakům. Nakonec se ale přeci jen udělá dopoledne lépe. Po dvou hodinách příjemné chůze jsem u kilometrovníku s číslovky 100. Setkávám se zde s dalšími poutníky, takže mne má kdo zvěčnit na můj telefon. Cesta vede většinou lesními pěšinami s občasnou osadou. Jen výjimečně po asfaltu. Už pár vteřin slyším za sebou nějaké halekaní. Nakonec se tedy otočím a kdosi, 150metrů za mnou na mne mává. Chvilku mi trvá, než pochopím, co dotyčný v dáli chce. Když ukazuje jiným směrem, tak mi docvakne, že jdu blbě. Díky. Po nějaké době zase já jemu pomáhám do velké pláštěnky před blížícím se deštěm. Naštěstí žádný déšť nepřišel. Každých půl kilometrů jsou zde patníky s číslem, kolik kilometrů zbývá do Santiaga. Takže když v poledne vycházím na most do Portomarinu, mam v nohách přesně 17km. Podle krokoměru holek, se kterými jsem se potkal v počátcích Camina, to je 17 000 kroků. Až budu dona, dopřeji svým nožkám nějakou super masáž. Zaslouží si to. Nakonec dnešek končím v Gonzaru, malé osadě na 83km. Dvacet pět km je dnes znát. Najím se a v šest večer se oblečený choulím do spacáku. V alberque je stejně jako venku, jen nefouká. Spacák mám do minus devíti, snad to postačí, připomínám si a usínám.

MOJE CAMINO - den dvacátý čtvrtý

Nejsou mé zápisky stereotypní? Mně se již jistý stereotyp do mysli vkrádá. Ráno vstát, sbalit se, kolem sedmé vypadnout z alberque, po deváté rychlé snídaně na cestě. Kolem poledního půlhodinka pauza poblíž většího městečka při ujitých cca 17km a pak ještě pár kilometrů do dalšího alberque. Dnes je alespoň konečně pěkně. Během dopoledního boje s mraky sluníčko konečně zvítězilo a jen občas si za mraky odpočine. Jinak svítí a svými paprsky mi hřeje za krk. Už se začínám těšit domů. Přeci jen, zbývají mi tak poslední tři dny, tak se mé myšlenky již toulají směr střední Evropa. Nechci vidět po měsíci ty emailové schránky. Ale pár myšlenek mi tady, na Caminu, dávají jiný smysl. Měl jsem spoustu času si připomenout, co z toho, jak žiji, chci dál, a co ne. A naopak co nového mi do života přichází. A také kdo. Dnes mi napadla i jedna zajímavá podnikatelská myšlenka na něco, co by mělo smysl. Ale zpět k cestě. Za Palas de Rei jsem potkal Andreje s Blankou, Slovince, se kterými jsem večeřel v Samosu. Bylo to příjemné setkání. Alespoň jsem si dal s nimi pauzu. Pro svaly je nejhorší, když vychladnou. Jen velmi nerady se nechávají přesvědčit k pokračování. Vybírám si alberque po pětadvaceti kilometrech. Obec se jmenuje Casanova. Což v překladu znamená Nový Dům. Když tam ale docházím, alberque se mi vůbec nelíbí, a také není nikde kolem žádný bar či obchod. Barem se tu nazývá skoro vše, kde se dá najíst. A mé zásoby jídla jsou již zase snědeny. Takže dál. Po nějaké době potkávám v lese bar. Ubytování tu není, tak si dám alespoň pivo na osvěžení. I svým nohám dopřeji oddech. Opět se tu setkávám s milými Slovinci. Chodí kratší etapy a častěji se zastavují. Je taky znát, že chůze ve dvou je pomalejší. Už aby byl nějaký alberque. Nakonec docházím až do Melide, kde je ubytoven spousta. Jsem tak akorát padnout do postele. Dneska to bylo 32km. A to musím ještě o dva domy dál pro něco k jídlu. Na pokoji jsem s Američanem Alexem, postarším Rakušanem a později přichází ještě Ukrajinec. Ale všichni jdeme brzy spát.

MOJE CAMINO - den dvacátý pátý

Neděle konečně přináší den, jaké si ve Španělsku představuji. Krásný a slunečný. Cesta opět vede lesíkem a eukalyptovými hájí. Občas pro změnu vesnička a zase lesík. K tomu menší kopečky. Pořád nahoru a dolů. Jen větší Arzua je přeruší. Stavím na pauzu až po patnácti kilometrech. Nechci sedět někde v.parku a najít nějakou louku je tu skoro nemožné. Ale nakonec se zadaří a já si dávám v trávě po obědě hodinku a půl siestu. Je už těžké pro mne být tady a teď, jsem myšlenkami už trochu doma. Když po 26 km přicházím konečně k alberque, je plný. Musím pokračovat. Něco se určitě najde. Přinejhorším dojdu až do St. Irene, což už není zase až tak daleko. Když míjím kilometrovník s číslem 23, je u něj směrovka na penzion. Na přiložených fotkách vypadá pěkně, nabízí i samotné postele za 12e. Líbí se mi, že se netají s cenou a láká mne i pěkná oddechová zahrada. Měním směr, a po sto metrech vstupuji na příjezdovou cestu k vile. Vítá mne postarší gentleman a anglicky mi ukazuje svoji nabídku. Až pak se ptá, zda zůstanu. Tento přístup se mi líbí. Ne nejdřív zaplať a pak uvidíš. Zůstávám. Jsou čtyři hodiny odpoledne. Bar s něčím k jídlu otevírá v sedm. Mám čas dát si sprchu a užít si zahrady ve stínu španělských palem. Je to někdy náročné to poutničení J.

MOJE CAMINO - den dvacátý šestý

Když se ráno odhodlám vstát, Američan, co přišel večer, je už pryč. Posledních 23km není nic moc. Zpočátku to ještě jde, ale brzy je již jen asfalt, kopec a nekonečné předměstí Santiaga. Čas ubývá, síly také, kilometry moc ne. Ani žádný obchod. Nakonec si v 11h dávám jakýsi sendvič. Než se dostanu ke katedrále, je půl jedné. Ale je nefotogenicky v lešení. Už to potřebovala. Ale vevnitř je impozantní. Nesmí se tam s batohem, tak ho svěřuji za 20centů žebrákovi před vstupem. Jsem tak unaveny, ze mne ani nezalévá nějaká zvlášť velká radost
Jen příjemný pocit, že jsem to dokázal a taky úleva, že to mám za sebou. Chvíli mi trvá, než najdu Oficinu de Peregrinos. Ve frontě stojím skoro 4 hodiny! Praží slunce, slabší jedinci omdlévají. No, omdlela jej jedna poutnice.  Vyřízen jsem během minuty. Nechápu, co tam všichni dělali. Napsali mi blbě jméno, ale po 4 h čekaní hladový a na slunci je mi to úplně fuk. Vedle v infokanceláři zjišťuji bus na letiště, alberque a směnárnu. Chvíli přemýšlí o českých korunách, nakonec mi kreslí do mapy místo, že to mám zkusit. Jenže tam koruny neberou. A banky dělají do 14h, všechny zavřely. Zbývá ráno banka. Jenže já mám posledních 9euro. Mohu se za ně najíst a přespat pod širákem. Jenže jediné letadlo mi letí někdy v 8 ráno. Rozhoduji se investovat. Kupuji si za 3 eura lístek busem na letiště. Mohla by tam byt moznost vyměnit peníze a koupit na ráno letenku. Pak bych se v pohodě vrátil do centra, ubytoval se a dal večeři. Zítra večer bych mohl byt doma. Půjde to tak? Letiště v Santiagu jsou "čtyři stěny a dveře na ranvej". Zde nepochodím ani náhodou. Navíc se u okénka dozvídám, že letenka je 250euro, což je dvakrát víc, než jsem nasel na netu a víc než mám v CZK. Vracím se stejným busem do města a v supermarketu kupuji něco málo k jídlu. Žaludek jsem nasytil, zbývá najít místo ke spaní. Poslední, co mi Santiago může dát, je dobrý plac na stop. Cesta domů bude lepší. Na kruháči se stopuje vždy blbě, ale za slabou půlhodinku mi staví dodávka, která jede až do Luga, což je město mým směrem. Než tam dorazíme, je po 22hodině. Řidič se závozníkem ještě něco nakládají cestou a jinde vykládají. Ale co, nikam nespěchám, stejně už je tma. Zastavují mne ve východní části města. Nejblíže je park. Je tma, nikdo již po ulicích moc nechodí, tak se schovávám za jakousi vodárnou. Je sice trochu hlučnější, ale není sem vidět. Vítr nafoukal ke zdi vodárny listí, tak rozkládám alumatku a na měkkém usínám.

MOJE CAMINO - den dvacátý sedmý

Brzké ráno a já šlapu na výpadovku. Je to tak 5-6km. Na kruháči východním směrem Ponfferada. Což je fajn, jel bych zpět po trase Camina na Leon, Burgas, Logrono, Pamplonu a do Francie. Navíc z Bordeaux jezdi bus Eurolines a pod Bordeaux je letiště Biarritz. Všechna auta ale jezdí na sever. Mapa v mobilu mi říká, že je tam městečko Ribadeo. Přímo u moře. No, tak když zde nic, mohu jet severnější trasou. Vždyť o nic nejde. Přesouvám se o výjezd hned vedle a brzy již sedím v autě. Nejede daleko, ale další na sebe nenechá dlouho čekat. Starý děda s malým Citroënem jede velmi svižně, drtí plynový pedál do podlahy každou možnou chvilku. Mam pocit, že sám bych už moc rychlejší nebyl. Jen jsem mu mohl říci, že jeho auto má i pátý rychlostní stupeň a nerozjíždí se na dvojku . V 11. h. jsem u moře. Na pláž nemám ale ani pomyšlení. Zjišťuji totiž, že tu není směnárna a banky mění pouze svým klientům. Tak to není dobré, já mám v kapse 56 centů!! Napadá mne jediná varianta. Zajišťuji telefonicky vložení peněz v ČR na jediný účet, od kterého mám u sebe kartu a který běžně moc nepoužívám. Je náhoda, že jí vůbec sebou mám. Ještě dnes tam prý kamarád peníze vloží. Tak si za padíka kupuji malou suchou bagetu a dělím ji napůl. Cesta podél pobřeží kopíruje Camino Norte, další z mnoha variant cest do Santiaga. Jenže provoz je na poutnické cestě přece jen o něco větší, než na silnici. Mam pocit, že tu projede víc traktorů než aut. Posouvám se dál velmi pomalu. Nájezdy na dálnici jsou zde "odnikud", navíc jsou úzké s cedulí zákaz pěších. A Španělé ji dodržují tak, že na těchto místech nezastavují a ještě se za volantem rozčilují, kde že to stojím. Ale já ji také dodržují. Stojím deset centimetrů před ní. Ale když už jednou za čas jede auto, řidič se tváří, že nemá kde zastavit. Na státovce občas auto projede, dokonce mne jedno pět km sveze a dál nic. Mnohdy jedu z "blbého místa" na "ještě blbější". Držím se hesla být stále v pohybu, takže když to někde nejde, šlapu pěšky o kus dál. Někdy to pomůže. Během odpoledne se tak dostavám do Luarcy. Španělé mají zvláštní vlastnost. Zastaví vám a řeknou, že jedou jen dva kilometry. V druhém případě, kdy se nemůžete pohnout, jedou kolem a gestikuluji, ze jedou jen kousek. Co na tom, že vám by i ten kousek pomohl. Dálnice tu není placená, ale málokdo na ni najíždí. Ale výjimka se najde. Chlápek v neuvěřitelně špinavé dodávce mne veze kus po dálnici. Nakonec mi na sjezdu k vesnici, kam jede, říká, že za hodinu pojede do Ovieda. Ok, zkusím stop, a když to nepůjde, uvidí mne tu. Ještě že tak. Zastavuje mne až na křižovatce za Oviedem, kde najíždí proudy aut. Odsud můžu jižně přes Leon. Já sice potřebuji na severovýchod, ale již jsem se přesvědčil, že jižnější cesta je frekventovanější. Aut jezdí spousta, ale nikdo mi nezastavuje. Moc se nedivím, není to tu pro zastavení nejbezpečnější. Každé auto sem z kruháče vletí. Situaci konzultuji i s policií, která u mne zastavuje. Tady u kruháče je to ok, nahoru na nájezd nesmím. Ujišťuji je, že to je přece jasné. Nedodávám už, že jsem se tam byl ohřát na sluníčku ještě před třemi minutami. Nakonec mi stejně nezbývá než jít na státovku. Chvíli musím pěšky, nakonec stopuji na autobusové zastávce. Jedno auto, kousek cesty. Pak další ochotny řidič. Ptá se, co říkám na Španělsko. Říkám mu mimo jiné, jak funguje španělský bankovní systém pro cizince, co chtějí směnit peníze. Ve svém cílovém městečku mi navrhuje, že mi koupi jízdenku. Že by přijímal za španělské bankovnictví osobní zodpovědnost? Už jsem se naučil přijímat, tak přijímám. Ale vlaky mají již v 17h siestu. Nejezdí. Ani v mobilu nenajde žádný vlakový či autobusový spoj. Dává mi dvacet euro na dopravu. Na oplátku by rád české peníze do sbírky. Ukazuji mu, že mám jen pětitisícovku. Je zklamaný a mává nad tím rukou. Žádám ho o adresu, poslu mu peníze poštou. S radostí mi dává svoji adresu - do Londýna. Na zastávce se od jakési paní dozvídám, že bus jede za 5 minut. Za tři eura se posouvám až na konečnou. Gijónu jsem se vyhnul, další větší město je Santander. Na dalším místě mi staví mladík se zářivým úsměvem orangutana. Hned se představuje. Ptám se na nejbližší vesnici a na Santander. "Sí, sí, Santander." září radostí. Já sice nezářím, ale super, dostanu se až do Santanderu. Nabízí mi cigaretu. S diky odmítám. Zapaluje si tedy sám, a já po chvíli cítím - marihuanu. Snad mne doveze vcelku. Jenže po deseti minutách zastavuje a ukazuje na jakýsi kruháč, že ten je pro mne ten pravý. Ach jo, tak zase vystupuji. Jenže po tomhle kruháči už dlouho žádné auto neprojelo. Nakonec se rozhoduji pokračovat dál po okresní silnici ve směru, kudy odjel předchozí řidič v marihuanovém opojení. Zastavuje mi dvojice kluků. Je ostuda, jak rychle zapomínám jména. Chvíli si povídáme, pak mezi sebou mluví španělsky. No, Čech by řekl, že se do krve hádají. Zapaluji si a nabízejí mi taky. Opět odmítám. "No droga", uklidňuje mne jeden z nich. Jak vědí, co mne napadlo? Když dodám, že vůbec nekouřím, nechají mne být. Zastavují na konci městečka, kde bydlí a kde je i můj dnešní cíl. Ukazují mi, kde najdu alberque s ubytováním. Nechávám je odejít a mířím opačným směrem, z města ven. Dva opuštěné domy, kolem kterých jdu, sice nabízejí přístřeší, ale taky je tu možnost neočekávané návštěvy. O kousek dál přelézám ostnatý drát u pole a na jeho kraji si rozkládám ležení pod stromem. Dobrou noc.

MOJE CAMINO - den dvacátý osmý a dvacátý devátý

Před čtvrtou hodinou ranní mne probouzejí kapičky deště. "Jsou malé", říkám si a odmítám otevřít oči. Za hodinku už ale vstát musím, balím spacák, dřív než navlhne a oblékám se. Je ještě tma, nikdo nejezdí. Alumatka je dost velká, abych se vešel s batohem na půlku a druhou půlku dal přes sebe. Opět zavírám oči. Před sedmou hodinou opouštím "ložnici" a vydávám se za vesnici na křížení státovky s dálnicí. Je to tři kilometry. Začíná pršet. Nájezd na dálnici je tu půl kilometru dlouhý, i místa k zastavení je tu dost. A nezbytná cedule o zákazu vstupu chodců je tu taky. Ale já nejsem chodec, já jsem stopař . Asi po hodině bezúspěšného stopování přemýšlím, co dál. Jediná jiná možnost je vrátit se do města a zkusit to z druhé strany. To mi nepřijde jako nějak úžasná varianta. Když už z toho začínám být mrzutý, zastavuje mi řidička. Bohužel jede opačným směrem. Ale dodalo mi její zastavení energii. Když zastavilo jedno auto, jistě zastaví i druhé. A skutečně. po chvíli brzdí Felicia a paní mne veze k první vesnici. A opět stojím. Ale tady je to fakt blbé místo. Z vesnice je úzký výjezd vedle skály a pak dlouhá cesta kolem benzínky na dálnici. Kupuji si malý a sendvič a zkoumám, zda by některý z občerstvených řidičů nevzal stopaře. Nevzal. Po patnácti minutách je mi jasné, že tady to nepůjde. V tom staví dodávka a bere mi do Llanes. Na kraji obce je kruháč s malým nájezdem na dálnici a širokým nájezdem na okresku. Taky je tu supermarket, tak kupuji nějaké zásoby jídla z peněz, co jsem dostal předchozí den. Zpráva o vložení peněz na účet ale stále žádná. Nakonec mi nezbývá, než se opět vydat pěšky. Procházím celou vesnicí až k dalšímu nájezdu. Zde mi po chvíli staví dodávka. Sympatický Angličan, žijící ve Španělsku staví stopařům od doby, co jeho syn vyrostl a stopování je jeho běžný způsob dopravy. Angličan jede až do Santanderu. Navrhuje dát si kafe, prý ještě nesnídal. Když mu vysvětluji, jak na tom zrovna jsem, zve mne na sendvič a čaj. Jeden mi ještě nechává zabalit sebou. Ještě na benzínce při občerstvení zaktualizuji mapy v mobilu a jedeme dál. Přemýšlí, kde mne vysadit a nakonec mne zastavuje na slušném místě, kde najíždí množství aut od supermarketů a kraje města. Do Bilbaa je to hodinka cesty. Jsem rozhodnut stopnout někoho, kdo pojede až tam. Když zastaví Španělka v novém Seatu, ujišťuji se, že jede do Bilbaa. Je nadšená, že jsem z Česka, které miluje. Taky má ráda španělskou rockovou hudbu, která se záhy line autem. Musím uznat, že je dobrá (ta hudba). Říká mi své jméno i jména své rodiny. Nevím, k čemu mi to bude, ale přikyvuji. U dalšího města staví a vesele ukazuje na výpadovku směr Bilbao. No tak zase nic. Ale hned vedle je autobusové nádraží. Mám ještě 15E, to by do Bilbaa mělo v pohodě stačit. Ptám se jakéhosi černocha na spojení, prý za pět minut. Ale řidič říká, že nemá místa. Všichni mají lístek z internetu, nebo jakousi španělskou "opencard", pokladna zde není. Ale nakonec mne vezme, že prý si lístek koupím v Laredu, co je asi na půlce cesty do Bilbaa. Černoch jde v Laredu se mnou a kupuje si lístek do Bilbaa. Mne objednává taky. Takže úsek ze Solares do Lareda byl zdarma? Asi jo. Chvíli zvažuji, zda nejet radši do Irunu, což je pod Bordeaux na hranicích, ale tak uvidím v Bilbau. Na autobusovém nádraží v Bilbau konečně dostávám zprávu. Peníze mám na účtě. Je tu i Wi-Fi, takže zjišťuji další možnosti. Z Bilbaa nic neletí, z francouzského Biarritz taky nic, bus z Bordeaux za tři dny. Zbývá letiště v Barceloně. To je 600km. Odsud létají nízkonákladovky. Skyscanner mi ukazuje na druhý den tři lety. První v 7.45 ráno. Bus z Bilbaa do Barcelony jede za dvacet minut a bude tam o půlnoci. To vychází. Jen netuším, jak dlouho před odletem tam mám být. Kancelář Vueling Airlines v Santiagu otevírala v 7.h ráno. No uvidíme. Kartou si v automatu kupuju lístek. Jupíí. Podařilo se. Nechci zatím vybírat, co kdyby byly letenky jen k zaplacení kartou. Náhle se zarazím. Co když si banka zablokovala nějakou rezervu, jak se to občas v některých zemích stává?? To by byl průšvih. Byl bych sice v Barceloně, ale možná opět bez financí na letenky. Mám ještě chvíli. Zkouším tedy z bankomatu vybrat 200 euro. Ty by tam měly být. Bezúspěšně. Sakra, tuším problém. Volal jsem na infolinku pro zjištění zůstatku. Pak mi napadá přihlásit se na účet. Že mi to nenapadlo hned. Účet hlásí 196E. Uf, nic si nezablokovali. Poslední věc, kterou musím udělat, je zjistit, ze kterého nástupiště to v tomto bludišti jede. U infookýnka je fronta. Jede to za minutu. Řidiči autobusů mne každý posílá jinam. Obíhám autobusák už potřetí. Vím jen, že číslo autobusu je 11. Nakonec se alespoň dva řidiči shodnou na nástupišti č.2. Právě u něj parkuje můj autobus. Do Barcelony je to slušná štreka, jako od Aše do Košic, ale docela to ubíhá. Zvažuji, jak z autobusového nádraží na letiště. Asi tam nepůjde dojít pěšky. Možná taxík....za těch 10E co mám v kapse? Ale když se v Barceloně blížím na stanici, tak si říkám, že toto pulsující velkoměsto nebude mít siestu ani po půlnoci. Naposledy aktualizuji mapu a vystupuji v centru Barcelony. Je přesně půlnoc, jen nevím, co je za den. Z autobusového nádraží nejede nic, naproti je vlakové. odtud vlak pojede.....v 5.15h, jak jsem se zorientoval v jízdních řádech a infotabulích. Zbývá městská doprava. Ptám se ostrahy, jediný, kdo by něco mohl vědět. Ukazuje rukou k východu a říká, že možná na Plaza Espaňol. O kousek dál nacházím příslušnou směrovku. Směr odpovídá poloze letiště. Za chvilku jsem na náměstí. Zastávek je několik, vybírám si tu, na které je nejvíc lidí. Ptám se jedné slečny a ona mne radí, bus č.14. Tak jo, chvíli čekám. Čtrnáctka ale jede do centra, to je špatně. Znáček letadla nacházím v jízdním řádu u linky č.17. Ptám se ještě jednou oné slečny. „Jé, sorry, já se spletla", odvětí s úsměvem. No hlavně že jsme si to vyjasnili a já o chvilku později sedím s lístkem ve správném autobusu. Na konečné vystupuji ještě s jedním Švýcarem. Otáčecí dveře do haly letiště nejdou otevřít, ani druhé, ani třetí. U čtvrtých dveří stojí protivná ostraha a chce vidět letenky. "Nemám, koupím si v hale". Ani trochu mi nevěří a vede mne k informační recepci. Opakuji recepční své přání. Je skoro jedna hodina v noci. Všechny přepážky mají zavřeno. Otevřená je jediná - Vueling Airlines. Jsem propuštěn. U přepážky se ptám na spoj do Prahy a radím, že by jeden měl letět v 7.45. Ano, je to tomu tak. Stojí sice 125 E místo internetových 99E. Ale čert to vem. Ještě se pro jistotu ptám, zda se dá platit kartou. "Ano dá, ale ne touhle", směje se pracovnice mé kartě Mestro. "Ale bankomat je za rohem". Vybírám peníze a kupuji letenky. Zavazadlo hlásím to, co mám na ramenou. Slečna ještě zdůrazňuje čtvrtou hodinu u váhy. Mám čas si odpočinout. Po vzoru ostatních vyndavám alumatku a ulehám v koutě. Ve čtyři hodiny jsem u příslušného pultu, dávám ji papír od přepážky a dostávám palubní lístek. Váží mi batoh. Ještě se na něco ptá, nevím, nerozumím jí. Krčím rameny, ať si nějak poradí. Kroužkuje na palubním lístku čas 7.15. Tak opět ulehám. Za chvíli je tu opět ten protivný strážce, že sedět ano, ležet ne. Blbec, asi neviděl hodinky. Dopisuji tedy deník, bloumám po hale. Přijde mi zvláštní jít k odbavení půl hodiny před odletem. Raději se u odbavení ptám slečny, ukazuji ji svůj lístek. Vysvětluje mi, že v 7.15 mám být u "gejtu" - nástupiště, odbavit mohu hned. Tak procházím bezpečnostním rámem, rentgen mi zkoumá batoh. Nic nepípá. A to jsem zapomněl na ruce hodinky . Pode mnou je další patro, s duty free shopy. Koukám na infoceduli, nástupiště B. Sednu si a pozoruji dění na letištní ploše. Vzpomínám, jak jsem jako malý chtěl vozit kufry k letadlům. Taky mi napadá nehodovost letadel. V 7.15h zjišťuju, že "B" má několik "chobotů " k letadlům. Na infotabuli nacházím číslo " chobotu "- 44. Hledám tedy správné nástupiště. Řadím se do fronty a zkoumám další údaje na palubním lístku. Už vím gate, datum, čas, ještě je tu jaké 31A. Obsluha španělsky něco říká k naší frontě. Chápu z toho, že 15 ne, 31 ano. Někteří odstupující stranou. "Tak 31 je asi nějaká identifikace", říkám si a podávám slečně lístek. Jsem vpuštěn. Do letadla mne vítá Ana, krásná letuška. Všichni jdou dozadu a usazují se. Čísla nikde nevidím a ani na palubním lístků mi žádné nezbylo. Tak ukládám batoh a usazuji se. Letadlo je skoro plně, když mne oslovuje žena a ukazuje mi svůj lístek. Podávám ji svůj lístek. "31, tohle je 21" ukazuje mi čísla nad hlavami, kterých jsem si nevšiml. Tak se přesouvám. Takže 31 bylo číslo řady sedadel nad hlavou a "A" znamená místo u okna. Tak už to vím. Je to už hodně dááávno, co jsem letěl naposled.  Pojíždíme po ploše ke startu. Pilot dostává instrukce z hlavní věže. 3-2-1. Rezervou se motory a letadlo nabírá rychlost. Někdejším četl, že rychlost letadla při startu je pouhých 200km/h. Každopádně je to příjemné, a o chvíli se již kola odlepuji od země, a neviditelný výtah nás zvedá do vzduchu. Vzápětí se nakláníme nad moře. Krásný pohled. Pod sebou vidím Barcelonu jako ba dlani. Snažím se identifikovat polohu (ach ta moje kontrola), ale poznávám tak Alpy a později patrně Janov. Jsme vysoko nad mraky, čumák stále zvednutý. Když sebou letadlo zatřese, mam za to, že se zasouvá podvozek. Ale jsou to jenom větry nebo vzdušné víry, či něco podobného. Místy je krásné vidět na zem, místy letíme nad mraky. Když se mraky rozestoupí, zkouším poznat, kdy překročíme hranice Čech. Náhlé vidím panelák a dálnici. Plzeň! Ale nějaká velká. Že by už Praha? V tom poznávám stadion v Edenu, čtu nápis " Černý Most" na obchoďáku. Stálé klesání a otáčíme se. Třeboradice, Čakovice, dokonce vidím náš starý starý pražský dům. A to se již kola dotýkají české země. Jsem doma. Po 29 dnech celkem, 23 dnech na cestách, 5 dnech stopování, a jednom leteckém dni jsem zpět. Bohatší o spoustu netradičních zážitků, poznání, učení se, poznávání cizích míst a lidí. Kdybych letěl letadlem tam, nechal si vozit bagáž, dal denně svých 15 km od baru k baru a spal po hotelech, neměl bych ani 5% napětí, co jsem občas měl, ale ani 5% z toho, co jsem prožil. Takže....jedna cesta skončila a já jdu připravovat další, neboť.........všude dobře, tak co doma.

 

Copyright: Michal Primák

 

Tipy na cestu:

Pokud chcete jít Camino France, potřebujete vědět jen jednu věc, resp.jedno místo. Saint Jean Pied de Port. To je místo, kde Camino začíná. Věřte mi, netřeba zjišťovat více. Nechte cestu, ať vám sama vše ukáže. Je to součást poznání a je škoda se o to doma ochudit študováním spousty informací předem.

Co sebou? Bágl ponesete na zádech jeden až dva měsíce. Měl by mít max. 10% vaší hmotnosti včetně vody. Základem je kvalitní obuv, kvalitní batoh. Budete-li využívat poutnické ubytovny (albergue), obejdete se i bez spacáku. V takovém případě 30E na den vám zaručí nocleh a jídlo. Pokud vám stačí v noci nebe nad hlavou, zvládnete to s 20E na den.