Bosna a Hercegovina 2016

   Šestý den po návratu z Rumunska opět nakládám bagáž do auta. Zase má autopůjčovna nemá k dispozici Ford Tourneo Custom, který je více v servisu, než na cestách, tak dostávám Mercedes Vito. Má své výhody, především je rychlejší. Ale taky krapet menší. Na cestu po jedné z bývalých jugoslávských republik – Bosně a Hercegovině, to bude stačit. Bude muset, není čas shánět něco jiného.

   Na pražském Opatově nakládám staré známé z předchozích tripů – Danu, jež jela se mnou Rumunsko, Lálu, jež byla na tripu v Albánii a Honzu, který se účastnil letní vodácké Berounky. V tomto složení jsme nabrali cestou na dálnici Ondru, jež byl pro změnu s námi v Portugalsku. A protože jsme projeli po D1 dříve, než začaly dopravní zácpy, způsobené většinou pomalými opravami dálnice, záhy jsme v Brně nabírali Marťu (Portugalsko a Norsko) Vojtu (Albánie) a dva cestovatelské novice, pár Vendy a  Romana. Ti s námi jeli poprvé. 

   Už od rána bylo dost teplo. Na rakouských hranicích jsme dokoupili dálniční známku, totéž si zopakovali na hranicích slovinských a pozdější odpoledne jsme již byli u Plitvických jezer. Neměli jsme v úmyslu jejich návštěvu, na to by zbývající dvě hodiny před zavíračkou byly málo, ale i tak jsme si část, jež byla mimo placenou zónu, prošli. Chtěli jsme nocovat poblíž jednoho z jezer, kde byla soukromá louka s ochotným majitelem, bohužel ač jsem o ní věděl, nepodařilo se mi ji nikde dohledat. V podvečer jsme tedy překročili hranici mimo EU, do Bosny. Marťa si sice chtěla vzít toulavé psy z hraničního přechodu, ale navýšení počtu účastníků jsem odmítl.

   Chvíli jsme hledali nějaký lesík, kam se zašít na spaní, až Lála přišla s, na první pohled blbým, nápadem zeptat se na fotbalovém hřišti. Nechal jsem ji jít si pro odmítnutí. Vrátila se však se souhlasem a my si začali pod vysokými stromy hledat nocležiště. Načež jsme byli pozváni do klubové hospůdky na pivo. Což jsme neodmítli. Sice měli jen třetinkové lahve místního moku, ale padaly do nás rychle, že „panímáma“ nestíhala doplňovat basičky. Musel jsem vydávat Lálu za svoji manželku, neboť její výstřih nekorespondoval příliš s muslimskou cudností a ona byla terčem pozornosti. Nakonec jsem ji ale ponechal stejně falešnému „bratrovi“ a šel spát. Nemá provokovat :-). 

   Ráno jsem vyslechl zkazky o tom, kolik toho vypili a o čem vše diskutovali do pozdních nočních (nebo brzkých ranních?) hodin. Když jsme vyslali Vojtu zaplatit včerejší pivka, vrátil se s tím, že po něm chtěla paní 15Euro. Jen já jsem objednal na začátku asi 28 piv a ostatní pili o čtyři hodiny déle včetně tvrdého alkoholu. Většina spala v místním skladu fotbalového týmu v přízemí pod klubovnou, a tak jsme do ranní mlhy vyráželi o něco později a s bolavější hlavou některých. Možnost sprchy, procházek s místními či odpoledního zápasu jsme s díky odmítli. Kvůli tomu tu přeci nejsme.

   Protože jsme měli mírný časový náskok a dnes nás čekalo jen nedaleké městečko Jajce, odbočil jsem, náhodně, u jedné s cedulí směr vodopády. Po několika kilometrech prašné cesty jsme dojeli k závoře národního parku. Bylo možné jet dále, my se rozhodli jít ty 2-3 kilometry pěšky. Došli jsme nejen k bufetům, ale i k pěknému vodopádu. Lemovali jej dřevěné chodníčky a cedule zákaz vstupu mimo. Abychom si náhodou neublížili. Škoda, že za člověka musí rozhodovat kusy plastové cedule místo jeho vlastní odpovědnosti. Posíleni jakýmsi čevapem jsme vyšli zpět. Kousek od zaparkovaného auta byla na statném stromu uvázána kurta. Tak jsme si vesele hráli na Tarzany, ač voda byla ledová. Je pravda, že z některých z nás by filmové studio asi brečelo a roli by nezískali, ale hlavně, že jsme se dobře bavili. Následně jsme přejeli jedny hory a pak se již procházeli městečkem Jajce. Místní vodopád uprostřed města byl natolik okleštěn rozličnými úpravami, že nás vůbec nenadchl, to už byla lepší zřícenina nad městem. Protože jsme měli vlhké spacáky ze spaní a protože i tašky nám na předchozí pauze při nečekaném dešti navlhli, chtěli jsme pod stříškou autobusového nádraží vše v kufru přeskládat a dát vlhké nahoru schnout. Proti tomu byl zaměstnanec autobusáku, jakýsi nerudný děda, který neměl pochopení, že na prázdném nádraží stojíme. Snad by se i pral, ale stačilo pár vzájemných peprných slov a my odjížděli hledat střechu jinde. Místy jsem si pomáhal offline mapou v mobilu a starým dobrým atlasem Evropy, neboť některé silnice moje navigace neznala. Trošku problém se ukázal s hledáním supermarketu, ale nakonec jsme vzali za vděk nonstopem u cesty a první kuchařská dvojice, tedy trojice (Marťa, Roman a Honza) měli nakoupeno. Spaní jsme si našli poblíž jezera, kde jsme byli vítanou kořistí komárů.

   Ranní deštík nebyl z těch, které by nás vyhnali ze spacáků, ale potvrdil, že počasí nám stále nepřeje. A tak jsme vyjeli směr Visoko, kde byly v nedávných letech objeveny pyramidy. Protože jsme nevěděli, kudy se z jedné dostaneme zpět do města, ocitli jsme se v příkrém kopci s výhledem na pyramidy ostatní. Ale protože jsou zarostlé, bylo třeba popustit uzdu fantazii, abychom je v kopích viděli. Rozhodnutí vydat se do podzemí se ukázalo být správné. Poutavé vyprávění průvodce bylo skvělé, dozvěděli jsme se hodně a i já, se svojí mizernou angličtinou, jsem pobíral zasvěcený výklad. Ještě jsme načerpali trochu té energie z velkého kamene a směřovali do Sarajeva. To jsme si chtěli prohlédnout večer a bylo tedy rozhodnuto podívat se po nějakém tom noclehu. Ale bylo třeba se probít dopravní zácpou, což se nám povedlo, pravda, za mírné ostudy Lály a Vendy, které místo stání v koloně si šli ulevit za křoví, resp., za velmi řídké křovíčko. Okolo stojící automobily měli o zábavu postaráno, pravda, i foťák přišel ke slovu. Ubytovali jsme se v centru Sarajeva a vydali se na prohlídku městem. Večer se ještě někteří pařmeni vydali na noční obhlídku města. Nejšťastnějším nápadem nebylo focení se u mešity s lahví v ruce, což nejprve ocenila jakási žena a následně policejní hlídka, jíž přivolal ženin řev. Obešlo se to bez incidentu a naši mladí cestovatelé vědí, že není radno provokovat.

   I další den ráno jsme se zdrželi v Sarajevu. Odjeli jsme se zpožděním, protože pro někoho byl problém dodržovat domluvený čas odjezdu. A protože to trvalo i při dalších zastávkách, dostalo se tak na můj pomyslný „black-list“. Ale vraťme se na do auta, které nyní směřovalo k vesničce Konjič, kde jsme měli předjednané rafty. Počasí stále nepřálo, ale rušit jsme plavbu nechtěli. Koneckonců, neopreny měli k dispozici. Prohlídku Mostaru jsme nechali na jindy, neboť cesta přes hory nedělala některým dobře. Vrátili jsme se tedy zpět, prošli Konjič a pak se vydali do strání hledat místo na nocleh. Opět zapracovala jistá troufalost, kdy Lála s Vendy zaťukala u jakési babičky a tam nám povolila nocování na louce. Ještě se strachovala, zda máme co jíst a pít. A to jsme měli. Usínali jsme za řevu z místních jatek.

   Po snídani jsme zajeli k chatě, kde nás čekal rafting. To jsme ale nečekali, že nás čeká další snídaně a dvouhodinové čekání. Nakonec jsme přeci jen naskákali do minibusu s partou Švédů a jedním Arabem a jeli asi 20km proti proudu. Voda byla hodně studená. Naskládalo se nás na raft všech devět plus ještě kormidelník. Na to, že byl lehce vyšší stav vody, to asi nebylo nejlepší. Ale vybírat jsme si nemohli. Plavba byla vesměs rekreační a já osobně si připadal jako důchodce, kterého vezou po Vltavě. Jeden, dva kraťoučké náročnější úseky nemohli uspokojit mé vodácké srdce. Ale když jsme uvízli těsně nad divokou vodou na kameni, začalo se konečně něco dít. Rozhoupání raftu nepomáhalo, a tak šel náš bosenský kormidelník do vody. Měl co dělat, aby ho proud neodnesl a podle mého trochu začal zmatkovat. Postupně opustila loď všechna děvčata a my kluci byli připraveni, kdyby se podařilo raft uvolnit. Šlajsnu bychom museli sjet bez kormidelníka, všichni vpředu. Ale on naskočit stihl a po sjetí divočejšího úseku stihl i doplavat pro pádlo. Naše divočejší děvčata jej odměnila přízní, ze které byl víc nešťastný a rozpačitý, než potěšený. Po návratu nás čekal bohatý oběd a pak již večerní Mostar. Ten se nám líbil velice svojí atmosférou i přesto, že jsme většinu času trávili v turistickém centru.

   Ještě ráno jsme se zdrželi v mostarských uličkách a pak směřovali do Blagaje. Pramen řeky, vycházející ze skal by byl pěkným místem, nebýt kolem plot, kasa a vše nebylo zasvěceno náboženství. Ale zvědavost a pravidla nás donutily zakrýt si šátky holé části těla a podívat se do dovnitř domu….kde kromě koberců nebylo zhola nic. Jen pár výtisků koránu v polici.

   Ani v Medugorje to nebylo lepší, po sklenici piva a nákupu jsme prchali pryč. Před vodopádem Kravica, kde se lze koupat, byla závora s kasou. Podařilo se mi ale dohodnout se s obsluhou, že po osmé večer se dá dolu jet autem a spát tam. Bylo ale po páté, a tak jsme se vydali vařit. Našli jsme prakticky druhý břeh říčky, i s malým jezem a plážičkou. Tam nám další dvojice uvařila, popili jsme, dali jógu a nakonec jsme tam i spali, neboť obloha věštila bouřky. Postavili jsme 4 stany a čekali, co se bude dít. A nedělo se nic.

   Ráno jsme si ale Kravicu ujít nenechali a ač byla voda skoro ledová, koupání pod vodopády a přelézání mokrých skal jsme si ujít nenechali. Bylo ale již znát, že vzájemná tolerance se mění v netoleranci. Do nevraživosti to mělo čím dál blíže a někteří členové posádky spolu komunikovali jen z donucení. Vzhledem k počasí jsme trochu poupravili plán a jeli vstříc Dubrovníku. Kdysi jsem zde byl a těšil se na návrat. Ale 600,-czk za 2,5hodiny parkování, 150,-czk na pivo, davy turistů a ještě větší davy těch, kteří chtěli z turistů dostat co nejvíce peněz, nás hnala pryč. Roman zjistil, že kempování na divoko je přísně pokutováno a trval na kempu. Nakonec jsme tedy v jednom zakotvili. Zde jsme se již rozdělili na několik malých skupinek. Vzájemná tolerance byla v pytli. Jen jedna nečekaná dvojice k sobě měla stále blíže.

   Očekávané sobotní slunečné ráno přicházelo jen velmi pomalu. Vždy nás nalákalo pár paprsků, aby vzápětí nebe pokryly mraky. Rozhodnutí posunnout se severněji a cestou si dát pořádný místní oběd, bylo nakonec to nejlepší, co jsme mohli udělat.

Ve čtveřici jsme si objednali jakési rybí menu. Nejprve výbornou paštiku, podávanou v mušli, pak ústřici, mušle, skvělou rybu a samozřejmě pivko. Něco málo přes pětistovku byla přiměřená cena za tak báječný oběd. Z možností koupání jsme vybrali přejezd po Makarské riviéře do Omiše, kde jsem znal bývalou fabriku, dnes zbořeniště, na okraji moře. Dalo se odtamtud skákat z výšky tří metrů do vody. Počasí ale přálo čím dál méně, a tak se někteří vydali do města a zbytek odpočíval na pláži. Následně nás blesky a hrozba bouřky zahnaly pod jakousi stříšku pro auta, kde jsme uvařili večeři. Spaní bylo opět v kempu, tentokrát v nechutně předraženém campu přímo v Omiši.

   Brzy ráno jsme nasedli do auta a frčeli domů. Další trip byl za námi. Pamatovat z něj si budu zajímavé pyramidy, koupání ve vodopádech a ponaučení, že několik dobrých jednotlivců ještě netvoří fajn partu.