Amerika 2017

"Jsou dvě země, kam nikdy nepojedu. Egypt a USA". 
 
Jo, asi jsem nedával pozor, když se probíralo přísloví "Nikdy neříkej nikdy".
 
A tak jednu podzimní noc vystupuji z letadla v New Yorku se dvěmi skvělými kamarádkami. Čeká nás týden poznávání města a nakupování.
Už předem vymýšlím místa, kam půjdu, až holky budou nakupovat. Nejprve je ale třeba dostat se z letiště JFK do Bronxu, kde máme přes airnbnb zajištěné ubytování. "Airtrain", což je vláček mezi metrem a letištěm je bohužel mimo provoz. Po chvíli ptaní zaměstnanců letiště se podařilo najít bus, který nás odvezl na konečnou metra. Tam se ptám, kudy do Bronxu. Když mám odpověď, kupuji lístek v automatu a rychle nastupujeme do soupravy. Bohužel lístek nebyl pro všechny, ale jen pro jednoho, zbytek zůstal v automatu. Navíc nám průvodčí sděluje, že nejsme v metru, ale ve vlaku. Vystupujeme tedy s kufry holek na periferii. Hodiny hlásí půlnoc. Tu předchozí jsme probděli v letadle. Lenka pokládá tu jednu z otázek, kterou muži nesnáší: "Nechceš se jít nekam zeptat?" Jednak nechci, a jednak není koho. Je jasné, že se musíme vrátit. Alespoň jsem koupil v automatu kartu na metro. Měla by platit týden. Cestou zpět se ptám průvodčího, zda jsme ve vlaku nebo metru, držíce v ruce metrocard. Samozřejmě ve vlaku. Použil jsem tedy znovu historku o lístcích v automatu, nedbaje na to, že jedeme již zpět. Prošlo mi to schovívavě a s úsměvem. Ten ale vyprchává z tváří holek, což se po druhé noci vzhůru nedivím. V metru se snažím pochopit systém asi třinácti tras, více jak dvou set stanic a nepřehledných přestupů. Navíc v noci jsou výluky, takže vybraná trasa nejezdí. Dlouho čekáme, občas se netrefíme na správný směr, poznáváme zastávkové linky i expresy. Asi po dvou hodinách vidím, že holky jsou KO. Jdeme tedy na ulici a máváme na taxík. Za půl hodiny jsme před domem, kde máme ubytko. Chvilku váhám, jak se vlastně v bytovém domě dostaneme na majitele. Ale jen chvilku, mozek pracuje na 110%, aby už holky měliy koupelnu a postel, jinak s nimi nevydržím. Takže o pár minut později vstupujeme do bytu, jehož jednu místnost vyhradili dominikánští majitelé pro hosty. 
Hned první dny míříme na Manhattan a navštěvujeme nejznámější zajímavosti. Sochu svobody, High line, Central park, Big Rock, Time square....a taky spoustu obchodů. Nutno říci, že ani já se nenudil, a to mě v Česku nakupovat nebaví. Teď vím proč. Výběr je v USA 10 x lepší a ceny 3x nižší. Za tři dny se tu cítíme jako doma, víme, jak cestovat metrem, kde nakupovat a kde ne, známe různá zákoutí města. 
Na poslední dva dny si půjčujeme auto. Půjčovnu máme vybranou a auto přes internet zaplacené. Jen jsem zvědav, jak to bude s kreditní kartou, kterou tu vyžadují. Předkládám na přepážce autopůjčovny na letišti pas. Pracovník vše vypisuje a žádá mne o kartu. Protože jsem platil vše z běžného účtu ptám se, zda chce debetní nebo kreditní. Je mu to jedno. Dávám mu tedy debetní, protože kreditní nemám. Projede ji čtečkou a ukazuje mu nulu na účtě. Neví, že mám tyto čtečky zablokované. Směju se a říkám mu, že v Americe bez peněz fakt nejsem. Lenky kreditka mu nevyhovuje, protože není na mé jméno. Nakonec nám v pohodě vystaví smlouvu, které moc ne, tedy spíš vůbec , nerozumím, dám na ní tři podpisy, beru klíčky a mezi Fordem a "Hyundayemčicotobylo", volím modrý ovál.   
Cílem naší cesty je pobřeží. A taky musíme najít ubytování. To jsme si nezamlouvali předem, neboť jsme nevěděli do poslední chvíle, kam pojedeme. Jen půjčení auta bylo jisté. Opět pomohl airnbnb a našli jsme krásné ubytování v přízemí vily, což oproti Bronxu byl luxus, až holky vzdychaly. Až na to, že jsem ztratil pojem o čase, a tak jsem zvonil na dveře o den dříve. Ale problém to nebyl a my si mohli odpočinout na další den, který měl být nákupním a naším posledním.
Už vím, proč mne v Česku nebaví nakupovat. Přijdu to do obchodu, koukám na nudné oděvy, nudné ksichty prodavaček a přemrštěné ceny. Za to v outletu Jersey Garden bavilo nakupovat i mě. Nakonec jsem si musel koupit i kufr, ale místo nakoupených oděvů jsem do něj nacpal peřinu, rovněž koupenou. No nedivte se, francouzskou deku, rozměrů dvojnásobku výměry mé postele, v Česku nekoupím :-D. Nakonec jsem nakoupil více než holky dohromady, za to ale za zlomek času. Nicméně musím přiznat, že to byla pohoda. Poslední ubytování pohoda nebyla. Ne úplně přesně popsané bydlení v Brooklynu znamenalo v reálu postel a gauč společnou s dalšími dvěma osobami, což Lenku trochu rozhodilo, ale po lahvi vína to brala sportovně a statečně. Ale čert to vem.
Poslední den vrátit auto, což proběhlo naprosto profesionálně, rychle a příjemně. Méně příjemný byl check-in. Zpět jsme totiž letěli odděleně, z důvodu jednotlivých zakoupení letenek a výrazném rozdílu v cenách. Mně napsali na letenku, že jsem dítě, což až zase tak velký problém nebyl. Za to holek let měl končit jen v Londýně. Až asi pátý člověk, kterému jsem se nacpal k přepážce vytelefonoval, co je za problém, vyřešil ho a bylo. Dokonce i s mojí slabou angličtinou. Mohli jsme si oddechnout.
Odbavení, pasová kontrola, poslední objetí a polibek a já nastoupil do letadla do Prahy. Za pár hodin dorazily v pořádku i holky. 
Zůstaly vzpomínky na báječný týden, jeden splněný sen, jeden nesplněný, spousta zážitků a chuť se do této země brzy vrátit
Díky moc